Dnes tu společně podnikneme malý výlet do minulosti válečných zbraní a podíváme na historii kuše. Velice zajímavé zbraně, tichého zabijáka. Když uslyšíte slovo kuš, či starší a dnes už méně používaný samostříl, každému se v duchu vybaví středověká střelná zbraň velice podobná luku. Tento zajímavý vynález je však mnohem starší, než by se na první pohled zdálo. K velkému překvapení odborníků, poslední archeologické nálezy potvrdily, že se první velice primitivní kuše objevily už před 9000 lety. Je to tedy po luku druhá střelná zbraň v historii lidstva. Zpočátku byla určena spíše k lovu tzv. na dálku, tedy zvěř kterou by bylo nutné dohonit. Pro svoje nesporné výhody a jednou z nich je např. možnost mít stále nabito, si však brzy prorazila cestičku do výzbroje nespočetných armád.
Vznikl tak jednoduchý vynález, tvořený jen horizontálně připevněným lukem na dřevěném těle. To se odborně nazývá socha a je v něm žlábek v němž je uložen šíp a drážka pro ukotvení napnuté tětivy. Díky tomuto pevnému tělu, kuše umožňovala mnohem přesnější zacílení než luk, a tím se dosahovalo větší přesnost. Navíc kuše byla zdokonalena důmyslným spouštěcím mechanismem, jenž udržoval tětivu v napjatém stavu od natažení, až po výstřel, k němuž stačilo prostá spoušť. To vše ji dávalo nespornou výhodu v možnosti okamžitého výstřelu. Postupem času byla kuš ještě zdokonalena zámkem, který vznikl z primitivního mechanismu a drží tětivu spolehlivě napnutou a spoušť nahradil zdokonalený mechanizmus tzv. ořech, což byl otočný blok umístěný v těle kuše a byl opatřen dvěma zářezy. Jeden držel samotnou tětivu a druhý se opíral o spouštěcí páku. Po jejím stisknutí se mechanismus otočil kolem své osy a došlo k blesku rychlému uvolnění tětivy a tím i k okamžitému výstřelu. Klasická kuše je složena z těla (sochy, lučiště, tětivy, napínacího a spouštěcího mechanismu.
Šípy do kuše, či speciální šipky, které jsou vesměs kratší než šípy určené pro luky a také mnohem těžší. Jsou opatřeny různými druhy hrotů, z niž některé byly schopny na kratší vzdálenost hravě prorazit i železné brnění středověkého rytíře. Jsou vyrobeny z různých materiálů, nejčastěji však ze dřeva a kovu. Dostřel kuše pak byl někde kolem 100 metrů, ale zaručeně smrtící je jen asi na 30 metrů. Dobrý a trénovaný kušník (střelec z kuše) dokázal touto zbraní zasáhnou i hledí přilby obrněnce. Dobří střelci z kuše byly na bojišti vždy vítáni. Jedním takovým legendárním kušníkem byl i švýcarský hrdina Vilém Tell ze 14. století, který dle pověsti sestřelil jablko z hlavy svého syna.
Mechanismus i zaměřování se od středověku dočkalo také mnohých změn. Dnešní moderní kuše jsou vybaveny špičkovým optickým, nebo laserovým zaměřováním.
Stejných změn se však dočkal i samotný materiál ze kterého je kuše vyrobena. První kuše byly vyrobeny samozřejmě ze dřeva. Celkem brzy se však objevil další materiál a tím byla rohovina, nebo kosti a jejich kombinace. Od 15. století se kuše začaly vyrábět z oceli. To je dnes zakázáno, a tak se na výrobu současných kuší používají hlavně lamináty a kompozity.
Počátky klasické kuše, tak jak ji všichni známe, se datuje kolem roku 500 př.n.l. na území starověké Číny. Odtud se postupem času rozšířila do celého tehdejšího civilizovaného světa. Kuše velkých rozměrů používali antičtí Řekové a Římani, a to v podobě masivních obléhacích strojů. Geniální řečtí mechanici sestrojili na přelomu 5. a 4. stol. př.n.l tzv. balistu. Tato obří kuš byla bezesporu na svou dobu velmi důmyslný válečný stroj, který mistrně využíval energii nashromážděnou v mohutném lučišti. Napjatá balista mohla být libovolnou dobu nabita a připravena kdykoliv k přesnému výstřelu. Ničivý dostřel tato famózní zbraň měla až 700 metrů, přesně zamířit její střelu o hmotnosti 0,5 kg, pak obsluha mohla zhruba do vzdálenosti 100 metrů. První klasické kuše se na západ od Číny dostali díky byzantským obchodníkům. Poprvé se tato obávaná zbraň objevila ve výzbroji armády Saracénů a dobyvačných Hunů. První psané záznamy se objevily v rukopise Petra de Ebula pocházejícího z 12tého století.
První obrázek se objevil v Froissartově Kronice stoleté války. Její autor Jean Froissart (1336 – 1405) byl francouzským kronikářem a básníkem. Ve své kronice popsal události kolem vleklého konfliktu, dnes známého jako Stoletá válka, který probíhal ve třech fázích od roku 1337 do roku 1453 a bojovala v něm Anglie o nadvládu nad Francií. Kuš se objevila právě na obrázku z bitvy u Kresčaku, která se odehrála 26. srpna 1346, kde mimo jiné padl i český král Jan Lucemburský (1296-1346).
Zajímavé jsou občasné snahy o zákaz používaní kuší na středověkých bojištích. Například lateránský koncil v roce 1139 uvalil klatbu na toho, kdo by použil tuto bezbožnou zbraň proti křesťanovi. Výjimku na jejich používání pak měli paradoxně křižáčtí rytíři, kteří v křížových výpravách kuší hojně a úspěšně využívali proti Saracénům (Arabům). Zákaz však nebyl brán vážně a tehdejší armády řady kušníků jen rozšiřovaly. O padesát let později se o totéž pokusil papež Inocenc III a taktéž marně. Bez ohledu na církevní zákazy, se kuše v tehdejší Evropě rozšířily a staly se jednou z nejběžnějších zbraní.
Kuše byly bezesporu velice oblíbenou vojenskou zbraní, čemuž napomohla svým způsobem i fáma, že jako jediné, dokáží ohrozit i rytíře v plné zbroji. Prorazit tehdejší brnění nebyl při troše štěstí a umu, velký problém ani u střelby z luků. Stačil ostrý šíp a dobře mířená rána. Skutečnou výhodou oproti luku bylo, že pro střelbu z kuše nebylo zapotřebí žádného dlouhého výcviku. Kuši můžete dát do ruky téměř komukoliv a stačí jen ukázat kde je nepřítel. Pravdou ale zůstalo, že zkušený kušník byl velmi ceněn. Lukostřelba byla a stále je, mnohem náročnější a vyžaduje dlouhý trénink.
Nevýhodou kuše je jen její menší rychlost střelby. Samotné natažení totiž trvá o mnoho déle než u luku a je to i složitější proces. Jednoduchá kuš byla opatřena třmenem, který se přišlápl k zemi a kušníkovi pak stačilo se sehnout, uchopil tětivu a ručně ji napnout umístěním do žlábku. Pak už jen musel vložit šíp.
Takové natažení těžké kuše trvalo někdy i minutu, bylo poměrně namáhavé a za stejnou dobu dokázal lukostřelec vystřelit i deset šípů. Natažení se měří v jednotkách síly v kg. Dospělý muž může bez problémů, s pomocí napínáků, natáhnout kuš o napínací síle kolem 75 kg. Proto po dlouhou dobu luk i kuš sloužil ve výzbroji armád společně.
Nejdříve se tětiva natahovala s pomocí primitivního třmenu a opaskového háku. U větších a těžkých kuší, využívali k napínání tětivy princip hřebenových a ozubených převodů tzv. německý hever. Další vychytávkou byl anglický naviják založený na vzájemném tahu několika kladek a klik. Později se objevil důmyslný šroubový napínák. U slabších kuší se i nadále používaly jednoduché pákové mechanismy, jako byla francouzská páka, či tzv. kuří nožka, které pracovaly na principu tahu páky. Zdlouhavost natahování výrazně zkrátil, až vynález pákového napínání. Přes všechna tato vylepšení, zůstává napínání kuše dodnes o trochu složitější než u luku. Zajímavostí je čínská páková opakovací kuš, která se natahuje pomocí páky a má dokonce zásobník pro deset šípů. Zkušený kušník z ní dokázal všech deset šípů vystřelit asi za 15 sekund.
Odsun kuší na druhou kolej přišel koncem šestnáctého století, kdy se stále více začíná prosazovat střelný prach a s ním daleko efektivnější zabijáci, ruční palné zbraně. Ve výzbroji armád se však kuše udržely po dobu několika století, až byly postupně vytlačeny příchodem prvních křesadlových pušek. Díky puškám se na tělu kuše později objevila i pušková pažba. Mezi zajímavosti patřila dvojkuš, později se objevila i dvoj zbraň, tedy puška kombinovaná s kuší.
Stále tu byly její nesporné výhody například bezhlučnost a oproti primitivní pušce ji zaručeně nevadí ani velká vlhkost prostředí. Např. anglická armáda je měla ve výzbroji až do roku 1627. Mnohem později se však kuše udržely ve své pravlasti Číně. Čínská armáda je používala ještě ve válce s Japonskem v letech 1894-95. Avšak ani potom z armádní výzbroje zcela nezmizely. Objevily se dokonce i v první světové válce v německé armádě a osvědčily se v cizineckých legiích. Zkoušela se i varianta použití kuše jako vrhače granátů.
Americká armáda je několikrát s úspěchem nasadila ve válce ve Vietnamu. Zajímavé je, že tato celkem primitivní zbraň slouží v mnoha armádách i v současnosti. Dnes ji používají hlavně speciální jednotky, neboť je skvěle využitelná k tiché likvidaci nepřátelských hlídek, v silně hořlavém prostoru, na letištích, na nádražích a elektrárnách. Dále všude tam, kde nesmí dojít k zášlehu z hlavně, či ke způsobení hluku a pod. Samotný výstřel z kuše je velice tichý pouhých 40 až 60 decibelů.
Kuše je i dnes oblíbená lovecká zbraň. U nás však platí pro její použití k lovu přísný zákaz. Používají ji tak hlavně pytláci. Levnějších a slabších kuší se však využívají k rekreační střelbě na terč do vzdálenosti až 30ti metrů. Špičkových a zároveň mnohem dražších kousků se používá pro sportovní střelbu na terč venku od 35 do 65,5 metru. Existují i zimní halové disciplíny na 18 m. Sportovce, moderní kušníky, sdružuje Světová federace pro střelbu z kuše IAU (Internationale Armbrustschutzen Union).
Kuše je i přes svůj pokročilý věk stále velice efektivní zbraň a určitě ještě neskončí v propadlišti času. Stále ještě má lidem co nabídnout, ať vojákům, sportovcům, či amatérským nadšencům.