Desítky lidí v různorodě slavnostním oblečení nervózně přešlapávající ve vestibulu reprezentativně vypadající budovy, dvojice pestrobarevných stánků obsypaná lidmi nakupujícími trička, snapbacky, wristbandy a placky s motivy akce, uvolněný hovor a atmosféra očekávání. To vše by mohla být jakákoliv kulturní nebo zábavná akce, kdyby nešlo o pro videohry poměrně přelomový moment v historii české kultury. Za pár minut totiž měl vypuknout historicky první koncert čistě videoherní hudby v historii naší malé zemičky. Ten do pražského Fóra Karlín přivezl americký kytarista s italskými kořeny (a zápisem v Guinessově Knize za největší množství her na kterých kdy pracoval jeden člověk) Tommy Tallarico, společně se švýcarským dirigentem Emannuelem Frantiani a za asistence českého národního symfonického orechstru.
Promo k akci sice nepatřilo k nejvelkolepějším, nicméně nešlo ani o žádnou tichou šuškandu, takže se plus mínus zaplněný, avšak nevyprodaný sál dal očekávat. Rychle bylo jasné, že tohle nebude žádná velkolepá, hlučná a efektní show (jako například právě v ten moment probíhající koncert Kabátů v Letňanech), tohle bude akce útočící na srdce hráčů, nabitá geekovinami, narážkami, nostalgií, ale především, legendárními melodiemi a tóny. Hudební produkce tak po prvních pár vtipných starterech ve formě videa s real-life PacManem odstartovala nevinným a sympatickým mashupem melodií z těch nejvlivnějších arkádovek. Symbolické zahájení ve formě pípání s Pongu tak rychle následovaly tóny z Tetrisu, Donkey Konga a dalších. Hudba byla navíc doprovázena decentní světelnou show a na obrovském promítacím plátně se míhaly různě tématické záběry, často i časově synchronizované s hudbou. Nešlo jen o set za sebou jdoucích tracků, sám Tommy poctivě komunikoval s publikem, roztleskával, nabádal k hlučnosti, vzpomínal na svou minulost, příjemně vtipkoval a vůbec, celá akce působila velice familiérním, nestrojeným a zábavným dojmem. Na kterém jiném „koncertu vážné hudby“ vytáhne z obecenstva tahoun akce náhodného člověka, který si navlékne zelené tričko a jde běháním po pódiu kosit lodě ze Space Invaders? Nemluvně o výzvě, kdy mělo publikum zvednout nad hlavy telefony, 3DSka a PSVity a začít sborově zpívat znělku ze Super Maria? Ani tím ale zábava nekončila. V různých přestávkách totiž byly promítány například hybridy her, kde autoři ukázali, jak by vypadal například Frogger, kdyby hlavní postavou byl hlavní hrdina z Grand Theft Auto, nebo jak by situaci s Donkey Kongem ve stejnojmenné hře vyřešil Scorpion z Mortal Kombat.
Stále ale šlo hlavně o hudbu, a té se dostalo divákům vrchovatě. Od rozjezdu, kde zaujal zejména úderný Metal Gear Solid nebo nostalgický Megaman postupně přes Earthworm Jima nebo malé překvapení ve formě Shadow of Colossus akce gradovala až k vrcholům prvního aktu, Mass Effectu a především velké legendě videoherní hudby, Legend Of Zelda. Bylo ale jasně vidět (nebo spíše slyšet), že české obecenstvo některým v Americe a Japonsku prověřeným značkám příliš neholduje, takže třeba zrovna zmíněný epický theme Zeldy se dočkal mnohem vlažnějšího potlesku než v našich končinách veleoblíbené League Of Legends (které bylo mimochodem pro mě jako prakticky nehráče MOBA her velké překvapení, alespoň naživo šlo o parádní track). Akt II pak po dvacetiminutové přestávce sypal další pecky. Přes Kingdom Hearts nebo Street Fightera II se show dostala k monumentálním tónům Warcraftu (oslavujících desetileté výročí WoWka), brzce následovaných dle mě asi nejhlasitěji a nejlépe přijatým trackem z celého playlistu Pražského koncertu, chórovým ústředním motivem Skyrimu. Malé uvolnění atmosféry přinesl Patrick, bytelný muž který na pódium přikráčel jenom proto, aby si zahrál za doprovodu orchestru a Tallaricovy kytary skladbu Pretender od Foo Fighters v Guitar Hero. Vyšvihl bezchybný výkon na obtížnost Expert a odkráčel. Zda opravdu hrál, se asi nedozvíme, podívaná to ale byla skvělá.
Mým vlastním vrcholem akce pak byl fantastický a pořádně dlouhý mix z Halo, který znamenal pro zarytého fanouška série, kterým jsem, silnou nirvánu. Tím skončil základní program, na který ale v mžiku (předcházen desetivteřinovým CONTINUE? odpočítáváním) navázala dvojice „uzavíraček“. Jejich role se zhostily tracky z Final Fantasy 7 (k příležitosti E3 oznámení remaku) a tečku za celou akcí udělal nádherný příspěvek Chrono Triggeru a Chrono Crossu. Nedostalo se tak sice na našinci mocně očekávané Mafie a Zaklínače. To ale rozhodně jako negativum vnímat nelze, Tallarico s Video Games Live rozpoutal i bez pro čechy srdcových záležitostí v Karlíně hotový hráčský svátek. Atmosféru kromě samotné hudby budovala i partička cosplayerů potulujících se všude možně po foyeru Fóra nebo přítomnost mnoha významných jmen české herní scény (zdravím tě Dane Vávro, Jardo Mowalde, Fiolo, a pokud jste to byl vy, Pavle Dobrovský).
Pokud se tedy vyplní Tallaricova slova a „zase za rok v Praze!“, budeme se těšit. Tohle byl nářez.
VGL FTW