Za závojem zlaté a černé

Třeskot skla a tisícero střepů. Naražená záda a krvavé skvrny. Pocit bezmoci. Kyslík se pomalu ale jistě přestává dostávat do plic. Poslední pohled na tvář milované osoby. Hlaveň pistole. Smrt. Mumlání doktorů. Pišťivý tón rotující čepele kotoučové pilky. Zvuk neuročipů vkládaných do umírající tkáně. Kůže se stává kovovou slitinou. A člověk na operačmím stole se stává něčím víc. Jak daleko až může zajít…?
_{(Následující článek je recenzí na verzi Deus-Ex: Human Revolution Director’s Cut)}

„I never asked for this…“

Stejně jako se valná většina čtenářů tohoto článku pravděpodobně nikdy nijak zvlášť neprosila o tuhle pět a půl roku opožděnou recenzi, ani já nijak zvlášť netrval na tom, že potřebuju nutně zavadit o další klasiku moderního videoherního průmyslu; přesto jsem si jednoho dne usmyslel přidat si do své STEAM knihovny znovuoživení klasické kyberpunkové série Deus-Ex s podtitulem Human Revolution. Jak že to dopadlo? Postačí-li vám znát pouze můj značně zestručněný názor na věc, pročtěte si několikrát první překombinovanou větu tohoto odstavce; mé závěry v ní eventuálně naleznete. Deus-Ex: Human Revolution Director’s Cut je totiž vskutku jedním z novodobých klenotů interaktivní zábavy. Pokud vám však takovéto shrnutí o jedné větě nestačí k tomu, aby vás dostatečně přesvědčilo k případnému zakoupení tohoto mistrně vyvedeného, výtvarně unikátního a tematicky místy dech beroucího díla, nezbývá nic jiného, než se spolu se mnou ponořit do hlubin následujícího textu.

Tmavozlatý svět

Deus-Ex: Human Revolution je již na první pohled uchvacující. Zapomeňte na realistickou grafiku a postavy s mimikou natolik věrohodnou, že strašidelnému údolí byste se během několikaminutové konverzace po jejich boku nevyhnuli (pokud nevíte, o čem je řeč, pomůže tetička Wikipedie); svět Human Revolution a celkový umělecký dojem, kterým vyzařuje, je totiž založen na výjimečné výtvarné stylizaci. Již z úvodní animace na člověka nevyhnutelně promluví jedinečná atmosféra, která hru neopustí až do samotného konce; a to je vzhledem k herní době, která se může pohybovat i kolem 30 hodin na jedno projití, docela obdivuhodný úspěch. Barevná paleta dominována zlatou a černou, protkaná neo-renesančními motivy v kombinaci s klasickým kyberpunkem, pak dodává hře nepopsatelnou uměleckou kvalitu. Deus-Ex je moderním obrazem; olejomalbou na křehkém plátnu z křemíku a neonových světel, kterou by jediný umělecký přehmat, jediné nemoudré rozhodnutí, mohly roztříštit na stovky drobných kousků.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Navzdory všem představám o možné jednotvárnosti takovéhoto grafického zpracování však tým Eidos Montréal dokazuje nonšalantně pravý opak. Záměrně výrazná a silně harmonizovaná vizuální stránka mistrně umocňuje pocit většího existujícího světa, přičemž jednotlivé lokace, které v průběhu hry navštívíte, se díky četným detailům a rozličným architekturálním rozhodnutím od sebe odlišují dostatečně na to, aby se monotónnost nikdy nedostavila. Městské čtvrti a početné interiéry budov pak působí nejen realisticky a logicky koherentně, nýbrž rovněž představují komplexní spletence, jejichž průchod nabízí příležitosti různým herním stylům. Adam Jensen, vysloužilý policista s očividnou rakovinou hrtanu a protagonista celého příběhu, tak může v rukou hráče ke každému problému přistoupit hned několika způsoby – svět Deus-Ex: Human Revolution se snaží počítat se všemi z nich, aniž by přitom působil přespříliš vyumělkovaně.

Syntetická symfonie

Pokud by snad grafická stylizace nestačila k tomu, aby okamžitě upoutala hráčovu pozornost během prvních několika minut, nenechává Deus-Ex: Human Revolution dlouho čekat na své pomyslné eso v rukávu: hudbu. Samotná vizuální stránka totiž člověka zdaleka nepoznamená tolik jako celkový audiovizuální kabátek. Michael McCann, hlavní a snad i jediný skladatel hudebního doprovodu, odvádí naprosto brilantní práci, a to natolik, že se se svým hlavním tématem hry nesoucím název „Icarus“ (viz níže) může bez jediné námitky porovnávat s mistry muzikanty moderních médií; jako příklad kvality mohou posloužit Jesper Kyd a jeho „Ezio’s Family“ či Jeremy Soule a „Song of the Dragonborn“. Ano, jedná se o skutečně ikonický počin.

Po zvukové stránce představuje Deus-Ex specifickou kombinaci syntetizátorů, která se však příležitostně prolíná s aspekty atypickými pro žánr vědecké fikce. Housle či vícehlasé chorály však nikterak nenarušují celkovou atmosféru hry, a naopak se spolupodílejí na její unikátnosti. Hudební design obecně je pak na velmi obstojné úrovni. Jednotlivé motivy jsou podvědomě snadno rozeznatelné a zaznění těch či oněch tónů představuje pro hráče jasnou indicii ohledně jeho situace. Herecké obsazení je poté vynikající, přestože jednoznačným vítězem soutěže o nejzapamatovatelnější výkon není nikdo jiný, než představitel hlavního hrdiny Elias Toufexis a jeho nezaměnitelný chraplák. Vynikající audiovizuál však zdaleka není to poslední, čím Deus-Ex: Human Revolution zaujme a nepustí…

Trans[h+]umanismus v praxi

Už při sledování úvodního cinematicu člověkem projede zvláštní pocit. Mrazení na zátylku. Záchvěvy znepokojení. Iracionální strach smíchaný s racionální skepsí. Svět Deus-Ex by svým dichromatickým uměleckým pojetím nemohl být od toho našeho vzdálenější; a přesto ve chvíli, kdy páteř protagonisty prolétává tvrzeným sklem, jako by každý z tisícera střepů představoval úlomek nastavovaného dystopického zrcadla. Většina her sice relativně uspokojivě poskytuje odpovědi na své otázky – jen málokterá hra však dovede pokládat takové otázky, nad kterými je radost se zamýšlet. Deus-Ex ale v tomto bodě exceluje díky svému zaměření na reálný vědecký fenomén: transhumanismus, tedy víru v nezbytnost využití moderních technologií k vylepšení (augmentaci) lidských fyzických a mentálních schopností či k odstranění nedostatků běžné lidské schránky, která je tímto intelektuálním hnutím považována za křehkou a nedokonalou. Podstatou příběhu pak není nic víc a nic míň, než prostá, avšak esenciální otázka každého z nás: Co znamená být člověkem? Co nás definuje? Co nás dělá lidskými? Jak daleko můžeme zajít, aniž by mlhavá definice lidství zůstala neporušena? Spletité koridory kyberpunkového světa pak v sobě skrývají mnohé texty a úvahy, jež nabádají nejednoho jedince k zamyšlení.

Není všechno zlato, co se třpytí…

Až do této chvíle z tohoto osobního názoru – vskutku, koncept mého blogu se za sedm let jeho existence stále nezměnil – vyznívá, že Deus-Ex: Human Revolution Director’s Cut snad není co vytknout. To je však, bohužel, jedinou výtku daleko od pravdy. Director’s Cut se snaží nabídnout vrcholný zážitek z původní hry tím, že fakticky adresuje veškeré problémy kritizované v recenzích prvotní verze (bossfighty lze nově projít bez jediného zmáčknutí spouště). Učinil však zásadní chybu, když do hry zakomponoval příběhové DLC The Missing Link – nechte mě domluvit! –, a to bez jakékoliv možnosti tento rozšiřující obsah přeskočit. Ve svém důsledku se totiž jedná o záležitost nepředstavitelně iritující, jelikož onen takzvaný „chybějící článek“ ve hře nejen že nechyběl (nikterak neovlivňuje hlavní příběhovou linii, naopak dává drze tušit své relevantnosti až při hraní dalšího pokračování série), nýbrž svým počátkem flagrantně narušuje tempo hry tím, že Jensenovi dočasně odebere všechna vylepšení, které jste do něj tak pracně cpali, a to na celých pět hodin svého trvání. Na konci sice všechno dostanete zpět (tedy pokud nepřehlédnete malý trezor umístěný hned vedle kapsule, která vás z toho zpropadeného DLC dostane pryč!); nic to ale nemění na faktu, že se tím z metaforických elegantních džínů, ze kterých by se tu kdekdo za normalizace uslintal, stává ona podívná moderní módní záležitost s nevkusnými trhanci na nevhodných místech.

Deus-Ex: Human Revolution Director’s Cut však i nadále zůstává mistrovským dílem, pro než násilné zakomponování The Missing Link představuje jediné nepatrné klopýtnutí na cestě do síně videoherní slávy.