Mám jednu teorii – kdyby nikdy Japonsko neprohrálo II. světovou válku, nebylo by ani japonských her, ba ani mangy/anime – tak jak je známe.
Asijské hry jsou divné…. Mnozí jejich nepopiratelné kouzlo milují, já však na ně zírám jako na hry z jiné planety. Není to o kultuře (japonská, čínská i korejská patří mezi nejstarší kultury světa) ale o tom čemu říkáme pop – kultura – tedy kultura masová a populární hlavně u mladých lidí. Ta je totiž DOST DIVNÁ.
Proč ? Dědeček císaře Hirohita (toho který rozpoutal II. světovou) císař Meidži se rozhodl že se musí Japonsko modernizovat a „pozápadnit“. To se povedlo. Japonsko přijalo západní styl organizace a řízení armády, boje i oblékání, proniklo sem křesťanství a nakonec v roce 1905 porazilo Rusko (což byl mj. jeden z důvodů k pozdější ruské revoluci). Pak však starý císař zemřel, nastoupil jeho syn, ten zemřel záhy také a k moci se dostal nenápadný korunní princ Hirohito. Přišla doba japonského militarismu, invaze do Číny, pohraniční bitvy se SSSR a nakonec to všechno zakončila válka v Tichomoří. Japonští stratégové si usmysleli že srazí na kolena USA…. dopadlo to jak to dopadlo, ale určitě ne tak jak si japonská generalita a politici představovali. A jedním z plodů japonské obnovy po prohrané válce je i manga, respektive anime. Ta se postupně rozšířila po celém asijském kontinentu a vznikla tak neskutečně prapodivná estetika – kterou ne a ne pochopit. V druhé světové totiž zahynulo velice mnoho Japonců, Číňanů i Korejců a v rámci tradice se začali upřednosťnovat synové před dcerami. Syn totiž rodiče zabezpečí, dcera se vdá a odejde z domu. Čína později zavedla politiku jednoho dítěte, holčičky byly spíše nežádoucí než žádoucí…. Nyní se Čína, Japonsko i Korea potýkají s nedostatkem mladých žen. Čtvrtina Japonců do 30 let jsou „věční panici“ protože nemají s kým o panictví přijít ! Ženy jsou si moc dobře vědomy že si mohou vybírat a tak si vybírají – úspěšné, bohaté, často starší, nebo – cizince. Na běžné čínské, japonské a korejské mladé muže nezbývají partnerky, protože zkrátka nejsou dost bohatí. Ovšem je tu – ještě jeden problém.
Asijská pop – kulturní estetika a vnímání žen. Když jsem si nedávno na jednom diskuzním fóru povzdechl že mým ideálem je Yeneffer z Vanderbergu (tak jak je znázorněná v Zaklínači 3) ozvaly se mi tři slečny s tím že vypadají hooodně podobně. Ostatně jednu skor-dvojnici Triss Ranuncul znám i já sám – jenom není zrzavá. Ženy v západních videohrách jsou často vytvořeny podle živých vzorů a když nejste ušlápnutý, můžete svůj videoherní ideál krásy klidně potkat v menze nebo při čekání na tramvaj a třeba se i se svou „Yen“ nakonec oženit. Co má ale dělat ubohý Asijec ? Asijká pop kulturní esetetika udělala z žen naprosto nereálné bytosti. Tak jak je prezentuje žádná žena nevypadá, nevypadala a vypadat nemůže. Žádná reálná žena nevypadá jako osmiletá holčička s ňadry velikosti šest a zcela určitě netouží být liškou. Pokud se chci pomazlit se zvířátkem, popadnu našeho půlročního „boloňáka“. Představa že nutím partnerku do toho aby byla liška, pes, nebo panda mi příjde naproto praštěná. Další ukázkou japonského zoufalství je série Death or Alive – takhle prostě holky v Asii nevypadají a pokud Asiaté touží po Evropankách, proč ty slečny propána jána nevypadají jako Evropanky ? Nemluvě o tom že při pohledu na obrázky by každá průměrná Evropanka prohlásila – SU TLUSTÉ !
Kdyby podobnou hru dělalo evropské nebo americké studio tak bojovnice v ní budou vypadat jako účastnice Bikini Fitness (to jsou takové ty osvalené „čičiny“ale ne babochlapi) a budou mít na sobě maximálně masky zvířat ale určitě ne ušiska a heboučké ocásky… Nevím, ale z mého pohledu mi asijská estetika zpodobňování žen ve videohrách příjde extrémní, protože to co ukazuje – neexistuje. Frustrace z toho že nebudu mít holku (protože jsme si je vyhladili, takže i Čína radši kapitulovala a povolila děti dvě) musí být šílená. Frustrace z toho že nebudu mít holku která vypadá jako z videohry/komixu musí být ještě horší. Průměrná asijská dvacetiletá slečna určitě nemá 180cm, pětky až šestky a postavu francouzské selské dcerky. Navíc tradiční tlak na zabezpečení přibuzenstva, workoholismus, drill ve firmě (kdo nechápe o čem to je ať si pustí úžasný francouzský film strach a chvění) a nemožnost se seznámit, mít vztah, v rámci vztahu sex a nakonec rodinu a děti zcela pochopitelně musí vést k nárustu sebevražd, pocitu osamění a sociální izolace.
Zvláštní kapitolu představují hry nebo části her které umožňují „společensky i morálně nepříjatelné chování“ – jak si vysvětlit zírání slečnám do výstřihu v Killer is dead anebo rovnou znásilňovací hry jako jsou rape simulator ? Vytvořit takovou hru evropské nebo americké studio je oheň na střeše. (Osobně mi vadilo mučení a zabíjení žen(čarodějek) v posledním Zaklínači, jakož i oslepení jedné z nich ve dvojce…-více viz článek o zaklínači). Jde o něco velmi nepřijatelného a domnívám se že o ukazuje na podivné směřování společenských hodno ve vyspělých státech Asie (asijských tygrech).
Stejně jako příslušníci amerických ozbrojených sil nepochopili nikdy Kamikadze, nejsem schopen pochopit poetiku asijských videoher. O dalších nepochopitelných věcech ze světa asijských her zase někdy jindy.