Střílečky jsem odjakživa nikdy neměl příliš v lásce, ale jak stárnu a na hry mám čím dál méně času, často je upřednostním před kdejakým stohodinovým rpgčkem. Ty nejlepší jsem už dávno vyhrál a ve víru zoufalství jsem sáhnul i po těch, které dávno zapadly v propadlišti herních dějin. A mnohdy vůbec nejde o špatné kousky. Ba naopak. U některých stříleček nevěřícně kroutím hlavou, jak může být takhle skvělá hra takhle neznámá. Ty nejlepší v tomto článku shrnu a krátce popíšu. Tyto hry se nechlubí výjimečnou grafikou, skvěle odladěným gameplayem, mnohdy ani svými možnostmi. V těchto faktorech jsou sotva průměrné. Mě na nich zaujala jejich osobitost, jejich atmosféra, propracovaný příběh, originalita. O některých z níže uvedených jste možná ani nikdy neslyšeli. Bylo by však velkou chybou, nedat jim šanci, jen proto, že o ně není jeven zájem.
3. Spec Ops: The Line
Se Spec Ops je to těžké. Ačkoli se hra neprodávala moc dobře a nedostávalo se jí dostatek pozornosti, v posledních měsících si mezi hráči dobývá doslova kultovní statut. Jako jedinou hru z tohoto žebříčku ji hráči dokázali docenit. Zpětně. Ale přeci. Jinak bych tenhle válečný skvost neumístil naspod žebříčku.
Ve Spec Ops se ujímáte role vojáka Martina Walkera, který je se svým týmem poslán na průzkumnou misi do pískem zaváté Dubaje. Hra začíná jako běžná tuctovka, kdy postupujete lineárním prostředím, likvidujete nepřátele a voláte si se spolubojovníky v interkomu. Pak se ale věci otočí o 180° a náhle jste sám, opuštěný, v nepřátelském prostředí, bez spojení se základnou. A i když se poté z nejhoršího dostanete, zůstane na vás činit nelehká rozhodnutí.
Spec Ops je vychvalováno za dokonalé ztvárnění válečné psychózy. Donutí vás zamyslet se, zdali nekonečné masakrování všech živých okolo, je správné. Válečné šílenství ještě žádná hra nikdy nepodala tak přesvědčivě a i díky svému depresivnímu konci je Spec Ops hrou, kterou jen tak z hlavy nedostanete. Mě osobně se mimo příběh líbil i gameplay plný akce, nedostatku nábojů a bad guys poslouchajících deep purple. Škoda převeliká, že kvality Spec Ops neobjevili hráči už při vydání.
2. Vanquish
Kdo nemáte konzoli, nejspíš jste o Vanquish nikdy neslyšeli, na PC tento kousek nikdy nevyšel. Jde o japonskou, zhruba pětihodinovou střílečku z třetího pohledu, která sice zapadla, ale mezi těmiž, kdo ji hráli, si našla řadu skalních příznivců.
Ve hře hrajete za Sama Gideona, drsného chlapíka se strašně povědomým jménem. Sam je vojenský specialista pyšnící se prototypem vojenského obleku, jenž mu na bojišti propůjčuje značné výhody. Nejvýraznějším z nich je možnost sklouzávat se na bojišti místo klasické chůze. Příběh je otřesný. Ne, vážně, po úvodní cutscéně jsem měl sto chutí hru okamžitě vypnout a disk a pomalu a důkladně rozlámat na desítky malých střípků. Naštěstí jsem zachoval chladnou hlavu a ukázku, v níž se dozvídáme, že na Ameriku zaútočil kosmorusák s úchylným kostýmem, který se ve své vesmírné stanici chystá zasadit smrtící útok, ve zdraví přečkal. Když už konečně došlo na akci, byl jsem až příliš příjemně překvapen. Důvodem, proč je Vanquish v tomto žebříčku, je jeho tempo.
Hra se velmi výstižně dá jedním slovem označit jako frenetická. Za doprovodu rytmizované elektronické dancehudby se na vaší obrazovce odehrávají světelné orgie. Zbraně střílí tak rychle, že nestačíte přebíjet. Munice výrazně fosforuje, nepřátelé se pohybují smrtelně rychle, na bojišti vzniká barevný chaos. A do toho všeho se díky svým raketovým botám po bojišti klouže Sam, postava, která jedná tak rychle, že ani nevíte, co právě dělá, jen tupě mačkáte tlačítka. Pokud se hře podvolíte, užijete si hektickou jízdu, při níž vám srdce z toho všeho bude bít jako o závod, a neonovou barvu uvidíte i ve snech. Abych to jednoduše shrnul, hrát Vanquish je jako hrát painball na lasershow za doprovodu techno hudby. Zní to šíleně, je to ale až překvapivá zábava.
1. Inversion
Ti, co tuhle do morku kosti tuctovou střílečku hráli, budou dost možná překvapeni, že ji zde zmiňuji. Ale já si nemůžu pomoct. Na Steamu smíšené recenze, metascore od 53 do 59, cena 10 eur beze slevy. Od toho aby se příčetný člověk držel dál. Podle mě by to však byla docela škoda. Hru jsem hrál již před notnou dobou a na spoustu důležitých věcí kolem jsem už dávno zapomněl, takže pokud jste právě hru dohráli a máte ji v živé paměti, nedivte se, když ne všechny informace, které o ni budu psát, budou sedět.
Ve hře hrajete za policistu Davise doprovázeného parťákem Leem. Ti dva jsou zrovna ve službě, když z nenadání započne revoluce. Kult jakýchsi barbarů napadá město, a jak brzy naši protagonisté zjistí, tohle je už je mimo jejich kontrolu. Zachváceni zoufalstvím se vypravují do Davisova domu pro jeho dceru a ženu. Dál už děj popisovat nebudu. Sice bych vás o nic moc nepřipravil, příběhově nejde o nic, co by člověk nikdy předtím neviděl. Stačí jen vědět, že před totální sebedestrukcí z rozpadu všech hodnot drží naše hrdiny naděje v znovushledání se s Davisovou dcerou. Hra se hraje, co si vzpomínám, dost krkolomně, hratelnostně není moc dobře vyladěná. Je to atmosféra a pozvolna táhnoucí se příběh dvou zničených mužů, kráčejících vstříc ničemu.
To jedinečné na této hře je příběh dvou hlavních hrdinů. Ti se na své cestě, plné krve a bolesti bijí opravdu statečně. O to horší je pak zjištění, že všechno je jen horší a horší. Nejvíc gradující je scéna, kdy si protagonisté dostanou do komplexu, který jim ukazuje, že nejsou ničím jiným, než poskvrnou nové dokonalosti. Dva válečníci, odsouzeni k zatracení, kteří svou bitvu už dávno prohráli, hledající vykoupení ve snaze pomstít se celému světu. Možná si to trochu moc idealizuji, když jsem ale Inversion hrál, byl jsem z něj nadšen. A to jsem i teď, dva roky po jeho dohrání.
