Nedávno jsem si uvědomil, že budu mít na Steamu 450 her. Vím, pro některé to neznamená moc a znám lidi, kteří mají i víc než tisíc. Pro mě osobně je to ale opravdu hodně. Když se nad tím člověk zamyslí, tak je to ale úžasný fakt. To, že si jedinec dokáže pořídit tolik různých druhů her. Že za ně zaplatí. Bohužel je to jen takové nic neříkající číslo. Chybí tu ten pocit vlastnictví. Jsou to jen prosté položky v digitální knihovně. U her, které jsou srdcovky si ale kupuji krabičku, takže těch mám pouze kolem dvaceti: trilogie Batman Arkham, trilogie Bioshock, první a třetí díl Dragon Age, XCOM 2, Wolfenstein: The New Order nebo třeba The Orange Box (na který jsem nejpyšnější).
U her na Steamu to je ale pouze nudné číslo, které sem tam naroste, ale já tak nějak necítím, že bych byl nějak poznamenán. Moje kreditka to samozřejmě pozná ihned, ale to je zase další věc. Člověka se tenhle počet her donutí zamyslet. Zamyslet nad tím, zda jich vážně potřebuju tolik moc. Odpověď je prostá: nepotřebuji. Hodně her jsem koupil, když byly letní nebo zimní slevy. Když vidíte slevu 75%, je těžké odolat. I když ta hra může být blbost, tak prostě vás ty dvě eura nezabijí, že? Jenže euro jde k euru a pak jsou to i trojciferné částky. Já z těch 450 her nehrál víc jak polovinu a vím, že nejspíš ani nikdy hrát nebudu. Důvodů je více, ale je to i tím, že na hraní už nemám tolik času jako dřív a navíc poslední dobou vychází strašně moc dobrých her.
Ano, někteří lidé říkají, že je tomu naopak, že je ta nadílka kvalitních her horší a horší a já souhlasím. Cože? Vždyť jsem před pár větami napsal pravý opak! Kvalitních AAA her ubývá, a to je i důvod, proč se poslední dva roky dívám i jiným směrem. Tam, kam se někteří ze čtenářů Zingu bojí byť jen okem pohlédnout, protože si myslí, že kvalita těch her se pohybuje na úrovni Minecraftu (i když je pravda, že některé z nich jsou vskutku inovativní, jako byla ve své době právě tato oblíbená dětská hra). Indie scéna nabízí rozličné tituly, kdy se nekladou meze kreativnosti a dost často jsme svědky unikátního spojení dvou a více neslučitelných žánrů.
Stačí se podívat na únor, který byl pro mě osobně hodně nabitý. Nejprve jsem si pořídil krabičku XCOM 2 (díky soutěži, kterou jsem vyhrál na Zingu jako nejlepší bloger jsem ji měl za velmi směšnou částku a navíc jsem k ní dostal i hezké tričko… ještě jednou děkuji všem za hlasy). Hrál jsem ji kolem 12 hodin, když tu vyšla hra Firewatch. Odložil jsem tedy tahovou strategii a vydal se zkoumat taje a krásy přírody jednoho národního parku. Pak se mi pokazila grafická karta, takže jsem musel hraní náročných her na čas odložit, ale během těch tří týdnů jsem si pořídil další hry, jako: Layers of Fear, Door Kickers, Outlast, Never Alone, South Park: The Stick of Truth, This War of Mine. K tomu vyšel coop update do Plague Inc. a já chtěl ještě pořádně zahrát Torment: Tides of Numenera.
Jenže tu pak byl březen a v tom vyšlo Superhot a blíží se vydání DOOMa a druhého dílu Banner Saga. A to ještě nepočítám hru Quantum Break, kterou si nebudu moct zahrát, protože mám jen Windows 7. Pomalu se tu děje to, co se mi stávalo před lety u knih. Jistě to mnozí z vás znají. Jste natěšení na něco, koupíte si to, začnete to hrát, jen aby vyšlo něco jiného, na co jste ještě více natěšení. Odložíte tedy první hru na pomyslnou hromádku „plánuji dohrát“ a jdete se věnovat oné druhé pecce. Jenže než ji dohrajete, tak vyjde třetí hra, na kterou se také hodně těšíte a prostě si ji musíte koupit…
Nevím, jak to mají konzolisté, jestli řeší stejný problém, ale tohle bych spíš viděl u PCčkářů. Člověk vidí extrémně velké slevy na hry, které by si i klidně zahrál, jenže si jich koupí tak moc, že díky tomu bude většina z nich hnít ve virtuální knihovně. Řešením je samozřejmě raději dvakrát zapřemýšlet před nákupem. Potřebujete tu hru? Vážně její nákup nepočká?
Bohužel pak může jednoho dne dojít k tomuto scénáři:
„Jenže tahle hra od Activisionu má právě teď slevu 66% a ta takovou nikdy neměla… Co když ji ani nikdy mít nebude? Hm, radši si ji koupím, člověk nikdy neví, kdy dostane chuť na něco pořádného z druhé světové…“
A teď babo raď. Koupit či nekoupit?
Pár slov na závěr
A co vy, jak to máte? Také kupujete hry, o kterých víte, že je nikdy v životě nebudete hrát? Neváhejte se podělit do komentářů. Případné ohodnocení článku také potěší. Díky všem za přečtení a případnou zpětnou vazbu.
