Na začátek si dáme trochu toho vysvětlování. Tento článek jste již možná někde četli, ale vzhledem k tomu, že se Herní web, na kterém kdysi tato série vycházela, odporoučel do věčných lovišť, rozhodl jsem se své postřehy vyvěsit znovu a to zde. A chvalme pána za cloudy, že mám celé texty ještě zazálohované a nemusím je psát znovu. Přeci jen jsem již starší pán a paměť již tak neslouží
Tento rádoby vtipný fejeton by se také mohl jmenovat „Jak se stát z hráče tátou“ a jeho smyslem bylo, nebo vlastně i teď znovu je, vám s humorem (ano, myslím si o sobě že jsem vtipný) ukázat, jak se dají spojit zdánlivě neslučitelné věci.
Toliko k úvodu a teď již k samotnému textu. Ty předchozí kecy stejně většina z vás přeskočí.
V určitou dobu života dojdete do momentu, kdy se ohlédnete, a zjistíte, že je sice fajn pomoci příteli Jeremiahu Weedhavenovi s příbuznýma (Undying), je fajn zabít nesmrtelného Tah-uma (Serious Sam). Pomoci vyhrát válku jednomu z vládnoucích rodů na planetě Carver V (Mechcommander 2), v roli mariňáka Bittermana zastavit, hordy Stroggů (Quake 2) nebo porazit v arénách šampiony rasy Necris a Skaarj (Unreal Tournament). Vám ale něco začne chybět v reálu.
A tak i já došel před několika léty k závěru, že hraní je sice výborná zábava, naplňující duši, jako lékárníčky healthbar, ale střihnout si reálné RPG s názvem „Výchova dětí v Čechách“ bez možnosti save/load, je teprve to pravé ořechové. Když pak slyšíte ta očekávaná slova: „Budeš táta!“, vám v životě odstartuje pěkný kolotoč změn. Jako bonus navíc zjistíte, že nebudete mít čas dohrát vše, co jste kdy chtěli. A tak rozběhnete maraton. Maraton, který nelze vyhrát.
Shodou okolností se daly takřka všechny přípravy před příchodem prcka zvládnout a 2 měsíce před porodem vyšlo pokračování mého milovaného Return to Casle Wolfenstein s jednoduchým názvem Wolfenstein (píše se rok 2009). Prvního Wolfa jsem hrál už na gymplu a tehdy to pro všechny hráče byla srdcovka. Její pokračování z roku 2001 mě z nějakého zvláštního důvodu uchvátilo taky a drží si druhé místo v mém pomyslném Top Ten. Kdyby to někoho zajímalo, tak první je Barkerův Undying. Ale zpět. Takže dva měsíce jsou dost, to není problém, řekl jsem si. To stihnu jednou projít detailně a ještě 2x proběhnout pro zažití lokací. Dcera se ale rozhodla jinak a začala se drát na svět o měsíc dřív než měla.
Milovaný Wolf šel do kopru a já se s ním pomyslně rozloučil. Tebe už nikdy nedohraju, možná až někdy v důchodu.
Opak byl pravdou. S koukáním na svět to nebylo tak horké. Naše malá je holt znamením Váha a asi se neuměla rozhodnout už napoprvé v bříšku. Nám tak začaly 4 nejhorší dny, jaké jsem prozatím zažil. Detaily si nechám pro sebe, ale když nevíte nic určitého a jen přejíždíte z práce do porodnice a pak se vracíte do prázdného bytu, to vám na klidu rozhodně nepřidá. Takže Wolf nakonec našel uplatnění a domácí chvilky nervozity jsem trávil právě s ním, masakrováním nepřátel. Díky tomuto nucenému hraní se zklamání z dlouho očekávaného pokračování RtCW nekonalo. Vlastně ani nevím, jak moc mě to bavilo. Asi ano. Prostě zatlačit fašouny zpět do Německa a zlikvidovat jejich sen na Třetí říši mi dodávalo jistý klid proti zoufalému pocitu nemohoucnosti udělat cokoli pro svou manželku.
Jedno si ale budu pamatovat nadosmrti. Datum a čas dohrání. Po těch 4 dnech nervozity (nervozity z porodu, ne z Wolfíka) jsem rozporuplného Wolfensteina dohrál. A když jsem tak chtěl po finálním fightu vypnout počítač, rozezněl se do naprostého ticha telefon. Hrklo ve mně tak, že by se krve nedořezal. Naštěstí to byla opravdu dobrá zpráva. Rodíme!
Malá přišla na svět v 1:06 v noci, necelou třičtvrtěhodinu po zabití Hanse Grosse.
PS: Další díl se jmenoval „Borderlands pro hluché“ a tak jestli máte zájem číst ty moje kecy, nezapomeňte se realizovat v komentářích. Díky!