Taková malá kulturně literární soutěž (Bez odměny) – jak známo svět Zaklínače je prolezlý inspirací ze středo a východoevropských pohádek, pověstí, kultury i pop kultury. Povídku inspirovala jedna pohádka – ale můžu říci že Tři veteráni Jana Wericha to nejsou. Kdo první napíše jaká to je pohádka tak je dobrej a dostane pomyslný řád Zlatého knihomola. A samo budu rád když odhalite i další skryté odkazy (některé jsou okaté, jiné méně -ale je to pro lidi co rádi čtou no.)

Miluju hospody. Vždycky se v nich něco dozvím. Jako tuhle v Rohatci v hospodě U Všech Rohatejch.

„Proč se to tu tak divně jmenuje“, zeptal jsem se chlapíka, na první pohled štamgasta.Seděl shrben u stolu, nad svým žejdlíkem Redanského piva, s urosanými vlasy a ještě více urousaným řídkým knírem který mu splýval do korbele. Upřel na mne vodnaté oči v tučném obličeji a zamručel: „Proč asi…. To je podle tý Rohatý…. Přece, ne ? No jasně“, přitakal jeho spolustolovník, chlapík jako lunt, ve žluté, nesmítně umaštěné blůze a typické chudinské čapce, připomínající čepečky co nosí nemluvňata. Krom toho že šilhal, neměl skoro žádný chrup, kromě jednoho velkého řezáku. „Podle Rohatý komtesky…. „Vědí, to je taková pohádka místní… ále“ – mávl rukou hubeňour, „na to nikdo dnééska nevěří“. V tu chvíli tlusťoch s vodnatýma očima praštil mohutnou pěstí se zažloutlými zvrásněnými nehty až to zaduněl, a korbele poskočily. „Có nevěří ?! Můj dědek u toho byl ! Onu tu komtesku zachránil ! „No jó !“ dal mu přátelskou herdu do zad hubeňour „Nevíš s kým sedíš u stolu cizinče“ – tohle je sám pan hráábě Gunpold z Rohatce – t. č. bez Rohatce i titulu… Všechno prochlastali, viď Milosti ? Tlusťoch něco zamručela mávl medvědí packou. „To sou kecy, naklonil se ke mě hubeňour a z úst mu páchlo. To se jen tak povídá. že von zachránil komtesku…. Všicni vědí že.

Že komtesa byla Striga !!!“ zazněl vznešený hlas. Zvedl jsem hlavu a uviděl pohlednou dámu vznosné štíhlé postavy…. Byla velmi vysoká, s krásně tvarovanou postavou. Naducaný korzet dával tušit že příroda k ní byla více než štědrá a že ona neznámá-ať už byla kdokoliv – o sebe dbá – ale tajemství jejího dekoltu zůstavalo skryto, protože ji jen halil splývající rudý plášť z hedvábného sametu.Nohy měla oblečené v jelenicových jezdeckých kalhotách přepásaných širokým řemenem. Zpoza kapuce ji vykukovala záplava bílých vlasů ale oči zatím zůstavaly skryty. Ruce měla složené na hrudi. Ta dáma mne zaujala – a nejen jako muže. Kdopak to asi je – tipoval jsem ji na čarodějku.

Avšak s náhlým se objevením neznámé mí dva spolustolovníci změnili chování. Sotva ji však ti dva uviděli rázem vystřízlivěli. „Smím si přisednout, zeptala se sametovým – na dámu trochu hlubším hlasem ? Oba – tlusťoch i vychrtlík rázem vystřízlivěli. „Ne, ne, ne, nesmííš, víš že že že…. Nechápal jsem důvod jejich strachu a hrůzy, která se jim zračila v očích. „Pročpak by si dáma nemohla přisednout ? Jen vemte místo Mylady nabídl jsem ji úslužně židli. Ne ne….to se nesmí, chytl mou ruku hubeňour a upřel na mě prosebný pohled…. Proč by se to nesmělo ? zeptal jsem se ? Protože to je – ka ka ka…. Katyně z Bílých Lilii ! vzdychl tlusťoch. Papapanna popopopravčí…. S tou se se se sedat nesmí….. neštěstí….. Šenkýři….tady máš a my mizíme, forfrem, dělej Gaudele ! Jistě Pardy ! – cinili o stůl stříbrňáky a byli pryč.

„Opravdu si smím přisednout ?“ zeptala se mě ona neznámá. „Ano, ti dva měli pravdu, jsem katyně z Bílích Lilii. Jistě“. odvětil jsem Usmála se, odstavila židli, s elegancí se posadila a odhrnula kápi. Měla krásnou aristokratickou tvář – ale ty její oči… jakmile jsem se do nich podíval – pochopil jsem. Přede mnou seděla zaklínačka. „Gertruda von Trondhaim“…. vydechl jsem. „Ty mě znáš ?“ Nikdy jsem tě neviděl má paní, ale kdo by neznal slavnou hraběnku z Trondhaimu, poslední absolventku školy kočky. Nesměle se usmála, hrajíce si s pramínkem vlasů. „Ach to bývalo, kdysi dávno…. zlatý Trondheim“ rozhodila ruce. „Ach omluv mou nezdvořilost“ nebude vadit když si udělám pohodlí ? Nikoliv, usmál jsem se.“ Nuže, zvolala furiantsky – děkuji – sáhla k opasku a prásk – na stole přistál její mohutný meč. Obrovský dvouručák, z té nejlepší reddanské oceli, na první pohled pěkně ostrý. Světlo svíček se odrazilo od jeho jedovatého ostří. Mimoděk jsem se zachvěl… Postřehla to. „Snad taky nejsi pověrčivý mladíče ? Nejsem paní… jen… Jen tě napadá kolik hlav už tenhle meč asi uťal viď. Nu, pár jich bylo. Už – pár desítek. Nebo stovek ? Ale to víš, práce zaklínačky už nevynáší… potvory nám po druhé konjukci sfér nějak vyhynuly…. aspoň ty z jiných světů. Těch lidských, zachmuřila se…těch je dost…. Sevřela ruce v pěst a pak furinatsky cinkla zlaťákem o stůl, hodila si na něj vskutku nádherně tvarované nohy, obuté ve vysokých botách z rudé kůže – a zavolala rozverně na krčmáře – jedno redanské a hoď sebou ty stará vojno !

Jak se šlechtična stane katyní ? Konečně – jsi přece…. ach áno…. nepřipomínej mi to…. ano jsem dcera, vlastní, v lůně vznešeném zplozená, kněžny z Touissantu před léty pěti a třiceti. Má nebohá matka – porodila nemanželského spratka, zaklínačku a nakonec Pannu Popravčí. Ale což“. Tak to je. dala si ruce v týl, houpaje se na židli. „Eh já tu klábosím o sobě a ty můj příběh vlastně znáš. Radši ti povím jak to bylo s tím Rohatcem z Rohatce… Budu jen rád, usmál jsem se dvorně. „A jakou verzi chceš slyšet dřív ? zeptala se Gertruda. Tu oficiální znáš ? Ne, jsem v tomto kraji nový. Aha, tak poslouchej. Oficiálně tu byl pan hrabě…. a ten děsně krad. Byl to lump, sviňák, ožrala a prasák. A stejně jako Foltest, dej mu pánbu věčný nebe…prostě ojel kdekoho a kdeco. I svou matku – ale – neboj – řekla když viděla můj zhnusený výraz – nevlastní. Ale znáš kletby. Ty si nevybírají. Jednou mátéř vždycky máteř. A tak se jim narodilo děcko. Ale protože máteř byla nevlastní tak i ta kletba byla taková… no… neúplná. Spustila se v době kdy mladé komtese bylo šestnáct, ne…“ zamyslela se

čtrnáct, ne.. “ zavdala si z korbele vesele „šestnáct ! Ale ne protože ji bylo šestnáct, ale protože to byla stejně jako táta a vlastní matko-bába pěkná chmatačka. Okradli jednoho mága a i když to byl trouba – II. kategorie, tak je ten mág proklel…. Říká se že ji mohl vysvobodit jen ten kdo se do ní zamiloval a láskyplně ji nařezal za prdel, za to že kradla. Ale toho se nikdo neodvážil, protože podle oficiální verze byla rohatá a měla kozlí nohy. Prostě z ní měl být Rohatec. Víš co to je ? Přikývl jsem. „Jistě že vím. Rohatec je rohatá striga, rodí se nevěrníkům a zpustlíkům, kteří spí se svými nevlastními rodiči, není tak nebezpečný jako pravá striga, kterou byla královna Adda – ale hnusný je dost“. Mrkla na mne „Takže víš o čem mluvím – to je přesný popis ! Ano, Rohatec stejně jako pravá striga žere lidi, ale spokojí se s lotříky odsouzenými na smrt a jinak ji ke štěstí stačí skopové, brav nebo hovězí. Je méně žravý a někdy se spokojí i s vojtěškou a pučálkou. Víš jak se má vysvobodit ? Slyšel jsem něco o stříbře. Takže useknout palici stříbrem, ne ? Ale fuj…. „ušklíbla se Gertruda. Ta oficiální verze říká že ji měl vysvobodit výpraskem její milý. Ale to není pravda. On to teda zkusil. Ale vzal na ni – hlupák – hodovačku a myslel si že se s ním domluví. Avšak sotva ji uviděl v její skutečné podobě, spadlo mu sérce do kalhot – aj něco jiného – a zdrhl. Takže sem musela nastoupit já.

Získala jsem stříbrný prut od druidů šla na to. Teda povím ti – já už pár Rohatců viděla, ale tenhle byl pěkně tuhej. Co chceš. Mladý ! Teda mladá. Rychlá jako blesk. Vrčela, syčela. Nechápu že ten pitoma zdrhl, protože to byla moc pěkná čičina. To bříško ! Ty prsa ! ty nohy ! Ta zááádel !“ Olízla si vilně rty. Krucí – než jsem se stačila vzpamatovat, tak po mě hupsla a zkusila mě hryznout. Dala jsem ji jednu zaklínačskou padinu, jak mě to kdysi učil starej Geralt. A plesk, švih ji po pérdeli prutem. Zaúpěla, ale skočila na mě znova. No měla jsem co dělat a používala všechny reflexy naplno. Byla rychlá, chňapala po mě prackama i čelistma. Hele, víš co se říká – Rohatec je rychlejší nežli kugár a tenhle byl. Hele, mordovala sem se s ní do kuropění…Ale nakonec se mi ji podařilo utahat a pořádně ji vyplatit…. Voilá“ rozhodil vesele pažemi – kletba zlomená. Nejlepší bylo“ culila se – že se do mě zamilovala

utekli jsme spolu na Trondheim…. a tam si lebedily… Pily Chatoné, cpaly se sýry…jenže pak přišel její tatík, hodil mi na stůl pěkných pár tisícovek, dceru popadl jako pytel – a „- vzdychla a posmutněla a provdal ji za usmrkaného barona Gumpolda z Gumpoldice – ale protože Rohatec je významější nežli Gumpoldice, získal predikát z Rohatce. Ten tlustý poděs je jeho syn. Ale protože se stydí za to že je potomkem příšery, tak dává k dobru že ji zachránil – prostě se vydává za svého tatíka. A co se stalo s komtesou ? Coby, to co se mladým šlechtičnám – když už nejsou prokleté stává. Rodila a rodila a rodila, až jednoho dne umřela na horečku omladic, vyčerpáním a já věřím že i hnusem nad svým neschopným, hloupým a líným manželem. Někteří usmrkanci jsou jen usmrkaní, ale v jádru dobří, ovšem Gumpold byl smrkáč par excelance. Naštěstí ho sežral Kairan, když se šel neprozřetleně koupat do jezírka poblíž Flotasamu. No a já časem naštvala císaře,ten mi sehnal titul, statky i jmění a když se stalo to neštěstí s konjukcí tak jsem vzala místo Panny popravčí. Zaklínačky a zpustlý aristokratky nikde nechtěj. Teda… kromě jednoho majitele puffu – ale tomu sem tak vymlátila čumák – no… jo, je to i za to, no.“ zašklebila se. Tak co, připijem si ? S tebou rád Mylady ! Tož do dna, zvolala zaklínačka, šlechtična a panna popravčí v jedné osobě ! PROSIT ! A obrátila do sebe tuplák tak rychle že jsem nestačil zírat přitom ji spadl plášť a hrudník v mohutném dekoltu se ji zavlnil jako hladina moře při bouři. Polk jsem naprázdno. A jak to bylo dál ? To už je jiný příběh… tak třeba zase…někdy.

KONEC