Chcete mít ze svého dítka právoplatného následovníka vašich koníčků, snů, ambicí nebo raději ne a necháte svého potomka vybrat si svou vlastní cestu?
Snem asi každého fanouška fotbalu je mít syna, a ten aby se stal známým hráčem, nejlíp asi reprezentantem v barvách národním týmu. A když ne, tak aspoň druholigovým oblíbeným hráčem. Úspěšní podnikatelé třeba chtějí předat svým ratolestem zaběhnutou společnost. K ní přidají nějaké dobře míněné rady jak ji vést a tak nějak taky čekají, že v tom budou dobří jako jejich rodiče a že nerosfrcají rodinný majete během 2 týdnů. Pokud má někdo rád zpěv, tanec nebo hudbu, tajně doufá, že jednou uslyší svého potomka zpívat nebo hrát jako sólistu při Janáčkových slavnostech nebo dokonce v Carnegy Hall.
Ale co když jsou vaše koníčky diametrálně odlišné než vše výše zmiňované? Co třeba čtení? Jasně, můžete namítnout, že vám z dcery vyrostě třeba druhá Rowllingová nebo že dítko aspoň povedete bohulibým směrem a pak nebude mít na střední škole problémy s povinnou literaturou.
A co se na to podívat třeba z pohledu našeho-vašeho milovaného hraní počítačových/ konzolových/ handheldových a jakýchkoli jiných her? Deskovým se asi v určitém období vývoje dítěte nevyhnete (osobně mi tohle dnes přijde velice zábavné), ale co tedy ty digitální tituly?
Tento článek je úvaha z dob, kdy šlo pouze o teorii a dnes již vím, jaká je praxe, ale před několika lety jsem nad tím docela uvažoval. Každý říkal, že budu určitě rád, když bude prďola po mně a když si budeme spolu užívat hraní různých her. Závodit spolu v Motorstormu, útočit společně v Army of Two, probíjet se haldami zombie v L4D2 nebo si pěkně strategicky souznít třeba v W40k:DoW. To by byla paráda! Nemyslíte?
NE! Já tohle nechtěl a pomalu zjišťuju, že ani dál nechci! A nejde o to, že bych od mala podněcoval prďku k sezení u kouzelné krabičky a nutil ji nehýbat se. Všechno tohle při výchově jednoduše ovlivníte. Budík jde nastavit na hodinku a pak dítě pěkně vyhnat ven. Na brusle, na koloběžku a pokračovat se může po aktivním odpočinku. Pořád tvrdím, že tohle je vždycky v rukou rodičů a jde to lehce ovlivnit. Jen to chce chtít…alééé…
Nechám vás trochu napínat. Nevím, kolik z vás hraje na kompech, ale dovolím si tvrdit, že většina z vás s nimi do styku přišla. Nutnosti upgradu herního železa je tristní záležitostí. Vyžebrat peníze od rodičů nebo získat něco z domácího rozpočtu, bývá přetěžký úkol. Pak si ale domů donesete ten nádherný kus hardwaru a víte, že to stálo za to.
Já osobně jsem třeba ujetý na grafárny. Ani nemusí mít bůhví jaký výkon, ale musí z nich být cítit takový ten sexy feeling (krásné české slovo). Proto vybírám i očima a dokážu si pak ten nový kousek celý večer jen prohlížet. Stejně tak desky (ne vinily a ne plovoucí podlahy, ale základní desky). Některé jsou prostě k zulíbaní, vyloženě vymazlené. Pak to ale stejně šoupnete do skříně (ne té šatní) a je po srandě a po ujíždění.
Vezměte si taky jakukoli várku konzolí. Ačkoli nejsem zrovna Sony nakloněn, tak původní PS3, nebo i černý X360, jsou nádherné. Jejich revize se taky povedly. Aktuální generace trochu designově pokulhává, u mne hlavně Xbox, ale je pořád radost na to koukat.
A o tohle všechno se chcete dělit se svým potomkem? Ani náhodou! Si představte, že konečně našetříte a příjde capart, teď už třeba patnáctiletý a bude to chtít taky. No asi upadl na hlavu ne? Mám přece své potřeby. Chceš něco, tak šup na brigádku a vydělej si.
A co když teda nejsou dva herní systémy problém. Co když vyjde nějaká pecka? Pro sebe PC verzi a pro ni konzolovou? Tolik peněz přece nevyhodíte! A co když bude nakonec ta „její konzolová“ hezčí a bude líp se ovládat? Nebo co když bude chtít hrát ve stejnou dobu stejnou věc? NEBO, a to je nejdůležitější, co když mi to prostě ve všem nakonec natře?
Ne! Proto jsem se při narození špunta rozhodnul, že hraní her je výsadou podivínů a já mám přece úplně normální ježče (nebo možná ježici). Taky se víc těším, až spolu budeme chodit do kina na scifárny a akčňárny (prozatím na Zvonilky, Zootropolis atp.). Jak se pak doma budeme bát u béčkových vyvražďovaček (pokud tedy nebude po mamince), ale jestli mi někdy zmizí komp, konzole nebo nadheld do dětského pokoje, tak to bude konec článků herního táty. Však uvidíte, kolik jich ještě stihnu vydat, než se stihne naučit pořádně anglicky a nebude mne u hraní potřebovat.
Prozatím zjišťuju, že její 6,5leté prstíky nestíhají ovládání a přitom ještě číst (a překládat). Sem tam sice pochytí pár slov, ale na souvislé hraní to ještě není. Sice už vlastní pár her, které se v klidu hraje (Wonderbooky, PS Vita Pets), ale pořád u toho vyžaduje asistenci, nejvíc asi u Belly Sary na 3DSku. Ale víly a koně jsou dostatečným lákadlem a to prostě kolikrát ani nepotřebuje vědět, co má dělat.
Jaké je to jen tak ze srandy u vás? Musíte se o hraní s někým dělit? Sourozenec/-nci nebo dokonce rodiče? Mám jednoho známého, který se celkem dost dlouho musel o kompa dělit se svým otcem a podle jeho reakcí to byla celkem stresující záležitost. Teď už si zase umím celkem dobře představit, jak se za 10 let sejdeme všichni známí i s ratolestmi a dáme si nějaký MP match, Staříci vs Mlaďoši, Oldies vs New generation, Dinosauři vs Savci…
