Dnešní vzpomínky se datují asi tak 5 let zpět, když jsem se jednak snažil dohrát jedno nudné, nudné a ještě jednou nudné akčního RPG a druhak nás doma napadly viry. Ale žádní trojani, žádný malware, ale krásně živé, hnusné, odporné viry, co z milého, uběhaného dítka udělají hromádku neštěstí.
Takže popořadě. Naše malá v té době začala navštěvovat jesličky. Ty jsou výborná věc pro to, aby se z malého stydlína stal otrkaný generál. Navíc pořádně ukecaný a chovající se najednou jako velká holka. Stačil jeden den v týdnu a co to s tím maličkým človíčkem udělá. Inu kolektiv. Nicméně nepodceňujte rodičovský tech support v podobě mluvení, mluvení a mluvení, protože pak se sice prcek otrká, ale bude žvatlat jako jeho vrstevníci. Takže jsem mluvení rozvíjeli i doma a já za celý život jsem nenakecal tolik, jako za ten daný třičtvrtěrok. Kdyby to šlo převést do Oblivionu, tak bych měl speeking level tak vysoký, že bych i největší čůry dokázal ukecat a zbraně a kouzla by zbyly jen na vizuální efekt.
Jesličky (posléze i školky a školy) ale mají ještě jednu výhodu-nevýhodu a tou je možnost si ve velkém předávat infekční choroby. Je to dost jiné z pohledu dítěte, což si možná ještě pamatujete ze školek nebo základek, kdy se epidemie rovnala prázdninám, ale z pohledu rodiče to taková, chce se mi říct až pr*el, není. Možná se ptáte, co je výhodného na předávání si nemocí, ale ono dostat nějakou hnusnou chorobu už jako batole je z lékařského hlediska daleko lepší, než s tím čekat do puberty.
V té době jsem dohral také Darkspore kvůli recenzování (pro www.herniweb.cz, dejž mu křemíkový bůh lehkého odpočinutí) a já se těšil na hraní něčeho oddechovějšího. V merku jsem tehdy měl prvního Wiedzmina nebo možnost konečně dojet Mass Effect, alespoň první díl. Ale přepadl mne takový ten stav, kdy se vám najednou prostě hrát nechce. Neskutečný opruz. Vždycky jsem kouknul na monitor, na ikony, na kurzor, na krysu, na klávesku a rozjel nanejvýš net. Zběžně proletěl mejly, kouknul na fejs (jak se mi odráží v monitoru) – a zase kompa vypnul.
Týden uběhl a po náznaku huti k hraní ani památky. Blbnuli jsme s malou, koukali na filmové resty a pak to najedou přišlo! Ano, dneska večer budu hrát! Herní nálada je zpět! Přijeli jsme od rodičů, převlíkli se, udělali večku, sesedli si ke stolu a… malá nepapala. Nechtěla mlíčko, nechtěla chleba, rohlíky a ani na dětské párečky jsme ji nenalákali. Naopak, začala topit jako kamínka a my už věděli, že je zle. Podezření na úpal nám vyvrátilo získání achievementu „Fever higher than 40°“ následovaný nočním „Jumping from 36,7° to 39°“, reachnutý do rána asi 20x.
Zaklínač nás zaklel a i když Effect nebyl masový, byl za to silnější a překvapivější. Já se odstěhoval do obýváku na sedačku a 4 dny se nebyl schopný vyspat, jednak díky horečkám prďky, doprovázených sténáním a pláčem. Druhak díky našemu tehdejšímu dvojsedáku. Sice by se našel minimálně jeden člověk, který by se mi tuto myšlenku snažil vyvrátit, no já to tak neviděl. („Není to pravda, spí se na něm dobře.“ Poznamenal tehdy kamarád Logan, kterého můžete v dnešních dnech potkat třeba na jedné prodejně xzone.)
Čtvrtý den ale malá usnula, protože teploty celkem polevily. Žena si pustila oblíbený seriál a já konečně zasedl k hrací skříňce (ano, všichno ví že myslím flašinet). Hmm, hmm, čím trochu rozehnat černé myšlenky? Zrak mi padl na RPG Loki. Na neskutečně nudou, lokacemi opakujícími se, lootuprostou, nápaditost postrádající hru, kterou jsem se jednou rozhodl dohrát a tak jsem svému slovu dostál. Herní nuda se opakovala až do konce, který vlastně ani nepřišel. POkud hru znáte, tak se na konci (!spoiler alert!) přesunete zase na začátek do jiné časové linie. Takže vlastně ani nevím, jestli jsem to dohrál nebo ne? Co já vím. Dnes už to neřeším a pro mne to znamená dohráno. Zaklínač ani Mass Effect se nekonal a já si od horeček oddechnul u Ásgardského boha Lokiho. Trochu opožděně.
A co z toho plyne? S rodinou se nejde těšit na soukromé hraní, nejde si jej plánovat. Vždycky se něco může stát a tak se radujte z každé půlhodinky, kterou si urvete pro sebe.
