Nastalo období herního sucha a navíc přišlo i horké léto a tak jsme se po několika letech, já a moji dva dobří kámoši Pepa a Ota, zvaný Pařič, rozhodli vyrazit na herní veletrh.
Celé tři roky uplynulo od naší první návštěvy na herním veletrhu, co si budeme povídat, skoro věčnost. Pepa měl těžký časy, do života mu zasáhl rozvod a Otik měl zase problémy pracovního rázu.
Založil malou stavební firmu, jak sám říkal, na blbosti neměl čas. Teď se zase začalo blýskat na lepší časy, a to se přece musí řádně oslavit. Z her se za těch pár let stal u nás v ČR veliký byznys.
Tomu odpovídala i atraktivní nabídka „atrakcí a služeb“ na herním veletrhu, kam jsme, notně opoceni právě dorazili.
Hned po příjezdu na veletrh nás uhodilo do tváře několik změn. Cena lístku za vstupné se rapidně zvýšila o celou 1/3, ale kompenzací byl rozsah herního svatostánku, který byl tak 3 krát na větší ploše. Však tam taky bylo lidí jak v Babylonu. Hotové mraveniště a všichni měli jen jeden cíl – užít si to tu. Pro každého pravověrného pařana to byla prostě herní Mekka.
Krámky s hrami a všelijakým příslušenstvím přetékaly zbožím, jak říkají rádi na Nově, pavilony doslova praskaly ve švech. Ceny různých těch cajků, jak tomu říkal Ota moc dolů zrovna nešly.
„Koupím svý starý nový Símáky“, prohlásil Otik vážně a dodal “ to je teď móda, u nás v ulici je má každá baba“.
„Nový?? Dyť už jsou vlastně starý a stáli docela za prd. “ , ušklíbl se hořce se Pepa.
„No podnikám tak jsem pořád v pryč tak ať má nějakou tu zábavu, víš.“Zavzdoroval Ota.
„To už radši trojku,“ popíchl ho Pepa.
„Trojku má moc ráda a hraje ji. Teda pochopitelně trojku Símáků,“dodával honem Otik.
„Tady jí něco vybereš neboj“, utnul jsem debatu, ještě než se rozjela jiným směrem.
„Hele“, ukázal rukou jak malé děcko Ota směrem k stánku, před kterým se zrovna nějaká divně nastrojená kočka dívala do zrcátka a se zájmem si rtěnkou upravovala ret. Náhle se za ní vyloupl chlápek, též ve fantastickém oděvu něco ji řekl a pak mrštně vrhl do davu.
„Viděli jste to a jak jsou vystrojený?“ , všiml si pozorný Pařič.
„Ty vole tobě nic neuteče“, na to Pepik.
„Jdeme se jí zeptat néé?“ Kontroval Otik a nemusel nás zrovna dvakrát pobízet.
Tak jsme se přesunuli směrem k lepé ženštině, pěkný kus, dlouhé černé vlasy až na prdelku
ze které ji vyrostly krásné dlouhé nohy .Na sobě měla obleček bojovnice z nějakého mmočka, kde věznila pěkný… no víte co.
„Čau kočko“, pozdravil ji směle Ota. Ta se usmála a schovala rtěnku a zrcátko v červené kabelce velikosti mužské dlaně, ale podivného dizajnu.
„Chce někdo z vás se se mnou vyfotit? Je to zadarmo“, pištěla se úsměvem
a doslova nám vyrazila dech.
„No možná jo“, Otik na to.
„Tak fajn a dejte to na fejsbůk a podělte se o to s přáteli.“ Ota však nenechal stranou svůj pověstný černý humor.
“ Fejsbůk a co to je?“ Ptal se jako malé děcko.
“ Ale jdete, že to neznáte,“ usmála se a našpulila své rudé rty.
„No fakt nevim…“ Otik na to a dál dělal blbého.
„To si děláte snad srandu dnes ho má každé malé dítě,“dodala a začala se nahlas chichotat.
„Hele já tu musím makat a ne se zbytečně zdržovat „. Odsekla náhle přísně a chtěla odejít ty dva kroky za pult stánku. Ale Ota hned zareagoval.
„Né moment mám ho pochopitelně, teda jako i ten fejsbůk ale podnikám…já mám takový podnik a sháním tam nějaký holky a vy by ses mi líbila“ a začal na ni šibalsky pomrkávat.
„Jo takhle, ale já už práci mám. V civilu jsem sekretářka. Tohle je jen fanouškovský cosplay. „
„Cool to teda je až moc,“ on na to a dál mrkal.
„Cool coo…?“, zeptal se neznalec Pepa.
„Prostě obleček. Převlečení za různé herní postavy,“ dodala a pyšně vypnula hruď. Pak už to šlo ráz na ráz a fotilo se o sto šest.
„Čao.“ Otočila se když už bylo po všem a šla lovit další návštěvníky. Ještě chvíli jsme se směrem k jejímu stánku a nemohli se odtrhnout od ní oči.
„Docela kočka co?, Otik na to a mlaskl jazykem o patro.
„Teda znám lepší, ale to selfíčko s ní ukážu chlapům v práci,“ Pepik na to.
„Kdybys nekecel,“ já na to.
„Ne fakt ukážu.. pochlubit se něčím musím …“
„Mají to ty cool holky těžký“, povzdychl si Otik když viděl jak se na ni mačkají jiní návštěvníci.
Pak jsme se přesunuli k temnému kinosálu, kde se ve smyčce promítaly ukázky z nejnovějších herních trailerů. Už jsme natěšeni chtěli vejít dovnitř, když na nás uhodil nějaký chlápek v žlutém obleku a pestré červené kravatě.
„Máte zájem?“ Zeptal se nenápadně a ukázal na barevné plechovky.
„Je to super povzbuzující nápoj pro každého pařmena a navíc máme specialní dobrou cenu“, začal nás tepat jako pravý dialer.
„Tenhle energeťát postaví na nohy i mrtvého,“ hned nalil každému vzorek na ochutnání do malého plastového kelímku.“
„Jdete s tím někam , vypadáme že jsme snad na konci svých sil“, odsekl mu nazlobeně Pepik cucaje na jazyku onen malý lok nápoje.
„Tak pardon“, omluvil se rychle dialer nápoje. Bylo podivné jak rychle o nás ztratil zájem a odporoučel se za jinými zákazníky.
„Já si ho párkrát koupil a vyzkoušel. Srdce mi pak bouchalo jako blázen.“ Zavrtěl hlavou Ota.
„Fakt jo ?“ Zeptal se Pepik.
„Jo vyhozený prachy akorát přesně takovou návykovou chuť to mělo a zamlaskal.“ V tom rámusu se to ale úplně ztratilo.
“ Ty taky vyzkoušíš všechno na co vidíš reklamu, Otiku“, já na to.
„Honem jdeme dovnitř bude nový začátek promítání, snažil se už Ota odvrátit pozornost někam do kinosálu. Tak nás pohltilo přítmí a hlasité výkřiky natěšených hráčů. Ukázky byly vidět v takové velikosti v jako v multikině, je opravdu nevšední zážitek. Sledovali jsme ukázky z budoucích herní hitů a ani nedutali. Za tři čtvrtě hodiny však bylo po všem.
„Kam teď ?“Zeptal se Pepa jen co jsme opustili kinosál.
„Docela mi vyhládlo, hele tamhle je stánek s občerstvením“, Otík na to.
„Vy jako chcete tady jíst ?“, zeptal jsem se.
„A proč né“, Ota na to a Pepik známý labužník horlivě přikývl.
Přesunuli jsme se před stánek s rychlým občerstvením, zajímavé bylo, že i obsluha zde byla herně oděná. Podprda, tanga a zástěra to bylo vše co ty holky měly na sobě. Však tomu odpovídali i ty dýška co dostávaly.
„Co je to za cosplay?“Ptal se hned jako znalec věci.
„Japonská manga bojovnice,“ odvětila sexi přitažlivá obsluha.
Ota všem poručil nějakou asijskou specialitu, nějaké nudle s masem.
Bylo to dost silně okořeněné.
„Teda jsem zvědavej co to nadělá za bordel, až to půjde zítra ven“, konstatoval Pepik a já na to ani nechtěl pomyslet.
Zajímavé bylo, že tu neprodávali pivo, jen nealko a energetické nápoje různých chutí a názvů.
Tak jsme to spláchli každý jedním nealkem, no nebylo to nic moc a vyrazili dál. Otik chtěl koupit své manželce nějakou hru. Nějakou dobu jsme se potulovali po stáncích s herními potřebami, ale on si né a né si vybrat. Buď se mu nezdála délka herní doby, nebo zase její vysoká cena. Nedal ani na rady prodavaček ač se snažily co mohly.
„Řeknu starý, ať si místo hraní na písí najde radši milence, přijde to levněji“, dělal si z toho srandu.
No nakonec přeci jenom nakoupil jednu ve slevě a tak nebyla ani moc drahá. Otikovi hru doporučila jedna pěkná slečna, má ji doma údajně taky a je s ní moc spokojená. To asi Otu zlomilo a rozhodl se nakonec jít jak se říká do toho a investovat. HW nároky neřešil protože dneska každá blbost chce nejmín 4 GB RAM, silný procesor a nějakou dražší grafickou kartu. Zlatým bodem programu bylo představení dalšího dílu oblíbené nekonečné herní série. Znalec Otik poradil atakovat nekompromisně přední řadu, prý aby nám nic neuteklo. Na jevišti se v rychlém sledu vystřídala šestice vývojářů. Vrcholem odpoledne mělo být představení nového dílu. Mnohem mladší účastníci kolem nás ječeli nadšením až nebyl slyšet hlas sličné překladatelky. Ota vyjádřil obavu, že omdlí v tlačenici a doufá, že bude vytažen z davu přítomnou pořadatelskou službou. Odměnou za přestálé utrpení byl vylosován a mohl se zeptat vývojářské hvězdy, zarostlého mužika na cokoliv. Na otázku, zda tam za ty peníze bude něco nového, mu odpověděl.
„Určitě, ale musíš pečlivě hledat“. Ota mu moc neuvěřil.
„Vdžycky toho nakecaj kopec, a pak je tam novinek, že bys jen na jediný ruce spočítal.“
Vývojář mu stejně nerozuměl, a tak nacvičeně zaujal neutrální výraz. Už jsme měli docela dost toho herního rámusu a šinuli si to pomalu k východu.
Kousek od něj nás zastavili dva pěkně opálení muži kolem třícítky. Šli hned na věc, mají koks, dávku za lidových 1500 kč. Já a Pepa jsme je odmítli hned.
Otu ale asi zaujala sleva. Však jeho krédo je a bylo zkusit se má všechno.
Usmlouval dávku kokainu na tisícovku, což se zdálo být zcela zadarmo.
„Nechcete taky vezmu i pro vás?“ Nabídl nám zdvořile a dodal „zaplatím to“.
My tu velkorysou nabídku ale odmítli.
Jeden z mládenců odběhl a za chvíli měl Otik v dlani malé psaníčko.
Pak zmizeli hned v davu a my šli k autu.
Cesta uběhla v pohodě, jen jsme zastavili po cestě u nějakého motorestu, spláchnout pivem to nealko. Ota řídil tak si dal raději Colu.
„Ukaž cos to koupil a jak ten koks vypadá“ , byl zvědavý Pepa.
„Opatrně, ať to nevysypeš „, upozorňoval Ota, když mu tu drogu předával.
Pepik po vzoru kriminálky z filmů naslinil malíček jako zkušený policajt a jemně ho vnořil do hromádky na papírku. Pak ochutnal.
„Ty vole, dyť to je cukr“ vyhrkl náhle a dodal „ještě ke všemu tak málo, že si s tím neosladíš ani kafe „. Já vybouchl smíchy.
„Dopr**le no jo“, ochutnal ho Otík a vyhodil tu dávku domělé drogy z okna.
„A litr je v prčicích …pojedem z pátky, najdeme je a rozbijem jim držky…“ , rozčílil se
a navrhoval pomstu Ota.
„Vybodni se na to“, mávl rukou kliďas Pepa.
„Hlavně, že máš tu hru, ta snad bude dobrá,“ dodal ještě navrch.
„Dobrá jo? Prosím tě co je dnes vůbec ještě dobrého, dyť je to skoro samej přiblblej mainstream,“ vztekal se ještě chvíli Ota.
Za chvíli jsme se tomu smáli všichni, hodně a dlouho…
Tahle návštěva herního veletrhu se prostě vydařila.