Vítejte u druhé části mé série článků. Dnes se zaměřím na to, co se děje u hry při a po jejím vydání. Protože i po úspěšném dokončení hry můžete narazit na určité problémy, které vám dané dílo mohou znechutit.

1) Nedodržení slibů po vydání

Bohužel se občas stane, že vývojáři něco slíbí a pak to nesplní. A nejde o nějaké prkotiny, ale někdy i slibovaný obsah, který nakonec nedostanete. Nejvíce mi utkvěl v paměti případ, kdy vyšla hra LEGO Hobbit. Tehdy byly venku pouze první dva filmy, a tak bylo otázkou, zda hra pokrývá celou trilogii nebo ne. Odpověď byla prostá – ve hře jsou jen ony dva filmy, ale až vyjde závěr, bude doplněn formou DLC (samozřejmě, že ne bezplatného). Zdálo se to jako rozumný krok, bohužel jsme se ale realizace nikdy nedočkali.

Otázkou samozřejmě zůstává, zda to byl vůbec správný přístup. Dle mě ne. Pokud už něco slíbili, měli to udělat a ne se na to vykašlat. Nebo nejlepší možností bylo, vydat tuhle hru, až bude venku celá filmová trilogie. Je to plivanec do tváře všem zákazníkům, kteří Warner Bros. věřili.

2) Cena nových her

Není to tak dávno, co cena her na počítačích výrazně klesla. Nové hry tak šly sehnat i za čtyřicet euro, což byla paráda. Samozřejmě, že se stále jako standard považuje cenovka 50 euro, ale jsou tu i výjimky. A těch je stále víc. Zvyšování cen začala „svatá trojice“, jak jim s oblibou říkám. EA, Ubisoft a Activision. Tyto tři společnosti si uvědomily, že jejich zákazníci koupí jejich výrobky, i když cenu mírně navýší. Za novou hru jste tak nezaplatili 50 euro, ale rovnou 60. Chápu, že to pro některé není moc velký rozdíl.

Na začátku tohoto roku se zvýšením ceny začal i Microsoft, který ale tvrdě narazil. Hry v jeho speciálním obchodě se zastavily na cenovce 1800 Kč. Což je šílené. Některé z těchto her podporují funkci, že je můžete hrát na počítačích i Xboxu One, ale zeptejte se sami sebe, kolik lidí tohle reálně využije. Není tedy divu, že jak Rise of the Tomb Raider, tak i Quantum Break vyšly nakonec na Steamu (respektive vyjdou).

Pokud odhlédneme od počítačů a mrkneme na konzole, čeká nás podobný šok. Hromada nových AAA her tam stojí neskutečných 1800 Kč. Je to opravdu šílené, kam až se cena vyšplhala a to bez zjevných důvodů (jeden se tedy nabízí, že… chamtivost). Vzhledem k tomu, o čem budu psát dále, je tohle nepochopitelné chování. A bude hůře.

3) Season Passy

Drtivá většina her má nějaká ta DLC. A protože lidé mají rádi výhodné nákupy, vznikly Season Passy, kdy jeho koupí ušetříte nějakých pár euro a obdržíte všechny stažitelné přídavky. Jenže i zde se cena postupně mění a snad nikoho nepřekvapí, že strmě stoupá nahoru.

V poslední době není problém narazit na SP v ceně 40 euro, což, pokud základní hra stojí 60 euro, už dělá hrozivých sto euro za kompletní zážitek. Kdyby tomu aspoň odpovídala kvalita toho obsahu, jenže si vezměte například takového Batman Arkam Knighta. V Season Passu máte jen hromadu skinů, pár map na bojování a stealth a pak pár příběhových DLC, z nichž ale většinu dohrajete do dvaceti minut. A za tohle dáte 40 euro, což je cena nové hry? Mohl bych sem napsat, jak tvůrci slibovali, že obsah bude úžasný, ale nenapíšu to. Krásně nám lhali.

Nebo takový SP do nového Dooma (což je mimochodem úžasná hra). Season Pass ale přidává obsah pouze do multiplayeru, který je takový nijaký. A cena? Krásných 40 euro. Je jasné, že nikdo to nemusí kupovat, když je cena takhle vysoká. Ale nebylo by super, kdyby už od počátku byla cenovka úměrná obsahu a kvalitě?

A pak tu jsou extrémy v podobě dvou Season Passů u jedné hry (Evolve, když ještě bylo za nekřesťanské peníze) nebo Season Passy nezahrnující všechna vydaná DLC.

4) Hromada DLC

Když vyjde hra, chceme, aby byla co nejkompletnější. U některých se to podaří, například takový Wolfenstein: The New Order neměl ani jedno DLC. Ano, po roce vyšel prequel, ale to byl spíše takový datadisk a celý se odehrával před samotnou původní hrou, takže do ní nijak nezasahoval.

Pak tu jsou hry, u kterých byste chtěli mít DLC, ale nejsou tam. Například Sherlock Holmes: Crimes and Punishments. Zde jsem si přál nějaké ty DLC, kdy by v jednom přídavku řekněme za pět euro byl jeden případ. Nic takového se ale nestalo.

No a nakonec tu jsou hry, které mají hromadu přídavků rozporuplné kvality. Payday 2 (41 DLC), Borderlands 2 (45 DLC) a další hry nám ukazují, že někteří lidé koupí všechno možné, co bude dostupné pro jejich oblíbenou hru. Většina z těchto přídavků jsou skiny, zbraně, prostě věci, které nejsou nijak důležité. Někdy tu ale naleznete OP (silnější než v základní hře) zbraně a to je už problém. Také mě dostanou přídavky, které měly být už v základní hře, ale jsou prodávány zvlášť. K pár hrám si tak můžete přikoupit nějakou hardcore obtížnost. Bylo by to k smíchu, jenže spíš to je k pláči, protože to je realita.

Problémem také je, když tu máte nový obsah do multiplayeru. Před rokem a půl mluvilo Tripwire o tom, že nechce dělit komunitu ve hře Killing Floor 2 a aspoň v tomhle se jim musí dát za pravdu. Každá jejich mapa je zdarma pro všechny vlastníky KF2. U některých her ale naleznete speciální mapy a módy jen v placených DLC, tudíž pokud je nemáte, nemůžete hrát s přáteli. Tohle tříštění komunity vidíte bohužel u hromady multiplayerových her.

Když se ještě vrátím zpátky k singleplayerovým DLC, je jasné, že některé jsou jen vystřižené ze základní hry a poté prodávány zvlášť. Třeba takové Deus Ex: Human Revolution obsahuje dodatek s názvem Missing Link, který se odehrává zhruba v půlce kampaně a jenž osvětluje trochu příběh. A i samotné CD Projekt RED se snažilo zviditelnit a udělat si reklamu tím, že dávalo DLC zdarma. Většina ale byla o ničem, jelikož to byly věci, které prostě měly být už v základní hře. Ale jako reklama to bylo asi dobré. Navíc tyhle dodatky byly zdarma, tudíž to zas tak moc nevadilo.

5) Mikrotransakce

Už jen při vyslovení tohohle slova mi je na zvracení. Tahle věc se totiž stává trendem a není dobře, že to lidem nevadí. Dříve byly mikrotransakce u her, které byly zdarma. Tvůrci prostě museli něco vydělat. Dalo se to pochopit, nikomu to nevadilo (za předpokladu, že platící zákazníci neměli extrémní výhody proti neplatičům).

Jenže v poslední době se tenhle plevel rozšířil i do AAA her. Zaplatíte 60 euro za hru, zaplatíte 40 euro za Season Pass a ještě jsou ve hře mikrotransakce. Paráda. Lidé stojící za vývojem hry, případně vydavatelé to komentují tím stylem, že někteří lidé nemají tolik času na hraní oné hry, a proto si rádi koupí nějaký urychlovač. Já tomu říkám podvádění (vytáhněte peněženku a hned budete kýžený level, bez nutnosti opravdu té hře věnovat váš drahocenný čas). U některých coop her to je prý z toho důvodu, že když hraje více lidí spolu, tak ne každý tráví stejné množství času. Což je taky blbost. Hrál jsem několik coop her s přáteli a vždycky nebyl problém tu hru nehrát, když oni neměli čas.

Jsou to prostě jen výmluvy. A špatné je, že některým lidem to nevadí. Berou to tím stylem, že jich se to netýká, tak to tam klidně může být. Já ale když vidím hru s mikrotransakcemi, tak si její koupi nechám několikrát projít pořádně hlavou. Něco podobného bylo i u DLC, kdy lidem taky nevadily a kde jsme teď? Stačí si přečíst předchozí bod a víte, že jsme v pr…

A pokud někdo opravdu nemá moc času na hraní, to opravdu chce ten „ztracený“ čas dohnat tím, že si za reálné peníze koupí nějakou blbost? Není důvod nikam pospíchat. Nebo tu je stále možnost, aby prostě seknul s hraním. Mikrotransakce ale v AAA hrách za několik desítek euro jsou prostě humus.

6) Hazard

K předchozímu bodu se váže tak trochu i tenhle. U určitých her se dají kupovat skiny z beden nebo i bedny a klíče a další blbosti. Znáte to určitě z Counter Strike: Global Offensive. Nebo u Killing Floor 2, kde si na to také stěžuju. O tomhle tématu jsem se rozepsal v jednom ze svých předchozích článků. Vadí mi, že se v těchto hrách učí děti hazardu. Určitý peněžní obnos vrazí do něčeho, kdy ale neví, co za to dostanou. Tenhle systém beden je extrémně výhodný pro vydavatele a výrobce, dokonce i Valve z toho má nějaké to procento. Jenže pro ostatní lidi to už tak výhodné není a většinou dostanete jen nějaký trapný skin za nula nula nic.

Trochu více tohle zajímavé téma rozebírám zde.

7) Nucený multiplayer

Tenhle trend byl hodně zjevný v minulých letech. Vydavatelé si uvědomili, že hry s MP mají další vrstvu ochrany proti pirátům. Protože byl nefunkční u kopií z warezu, že. Tak ho začali dávat i do her, kde prostě nedával vůbec smysl. Bioshock 2, Dead Space 2, Batman: Arkham Origins, Tomb Raider a další. To jsou díla, ve kterých byl MP prostě zbytečný. Po pár týdnech jej lidé stejně přestali hrát a schází se tam už jen z toho důvodu, aby nachytali zbytek achievementů, což je mimochodem hrozná otrava.

Teď už je situace naštěstí trochu jiná, i když stále najdete pochybné pokusy o přinesení multiplayeru do čistě singleplayerových her.

8) Jiná hra po vydání

V předchozí části jsem vzpomenul hru No Man`s Sky a zmínil se o tom, že někdy se o hrách lže. Někdy více, někdy méně. Než přišlo No Man`s Sky, byla tu jiná hra, o které se říkalo něco naprosto jiného, než byla poté skutečnost. Ano, řeč je o tolik nechvalně známém Aliens: Colonial Marines. Hra byla prezentována díky demu, fotkám, různým propagačním materiálům, ale to, co přišlo s vydáním, nemohl nikdo čekat.

Hra vypadala zcela jinak. Ukázalo se, že hromada věcí byly jen lži. Něco podobného se letos stalo také s výše jmenovanou hrou. Musíte se prostě zamyslet, zda opravdu chcete nějakou hru předobjednat. A i studia, kterým věříte, vás mohou zradit. Já třeba důvěřoval Tripwire a abych je podpořil, koupil jsem hned při vydání hru Killing Floor 2. Zpočátku byla super, jenže každým dalším updatem byla horší a horší a pro víkendové hráče, takže jsem ji brzy odinstaloval. O tom ale až příště.

Pokračování příště

Tak a opět jste se dopracovali až na konec článku. Zase doufám, že se vám to čtení líbilo, o své případné názory se můžete podělit dole v komentářích. Děkuji za přečtení.