Ne každý je naštvaný, že se herní doba ve hře pro jednoho hráče nových pecek rapidně snižuje. Někdo to naopak vítá.
Možná mě někdo začne nesnášet (třeba jako moje žena, kterou právě tahle moje vlastnost dost vytáčí), ale dnes začnu dost hluboko v minulosti, řekněme že to vezmu od „Marky Terky“. A taky pěkně zeširoka. V dřevních dobách hraní nikdo neřešil čas strávený u hraní jedné hry. Buď se prostě hrály celý rok pořád dokola, anebo se daly hrát celý ten rok pořád dokola. A nikomu nevadilo, že třeba takový Princ z Persie měl herní dobu vlastně jen 60 minut (+ loadingy samozřejmě). Osobně jsem tuhle informaci zjistil až po X letech a vzhledem k tomu, že jsem ho hrál jen na gymplu ve výpočetce a jedna hodina měla jen 45 minut, tak jsem vlastně neměl šanci jej někdy dohrát. Při pohledu zpět je to trochu smutné.
Pak ale jedou přišel první komp, objevil se u mé tehdejší přítelkyně. Ehm, ona je to vlastně ta stejná přítelkyně, se kterou teď žiju ve svazku manželském, ale tohle je téma pro jiný typ webu. Doba se posunula kupředu a já měl na kompíku nainstalované pecky jakými byl první Half, třetí Mechwarrior nebo první, rozporuplný, Carmageddon. Ne však všechny najednou. Pěkně postupně, protože tolik místa tehdy ten harddisk prostě neměl. I tak jsem Halfa hrál děsně dlouho. Dnes neumím říct jak moc to bylo, ale doteď mi to připadá děsně dlouho. A ač dávkováno po malých kapkách, neuvěřitelně mne to bavilo.
Jedním důvodem předlouhého hraní byla sice jeho nepravidelnost, nicméně tím hlavním bylo a je něco jiného. Jsem člověk, který asi dokáže ocenit práci designerů prostředí. Nebo to tak prostě omlouvám. Opravdu mě baví zajít přes celou mapu někam, kde vlastně vůbec nemusíte chodit a to prostě jen proto, abych se podíval, jak to tam vypadá. Ve frenetických akcích, které normální hráč proběhne jako zajíc s vrtulí v pr…., ehm, v zadní části těla, se dokážu kochat, rozhlížet a užívat si. Prostě typický krajinkář. Proto mi třeba také některé díly série Call of Duty nepřipadají jako rychlokvašky na jedno odpoledne, ale naopak je to pro mne zábava na několik celých víkendů, a od svých UI spolubojovníků v singlu slyším pořád něco jako „Hurry up!“, „Zdržuješ zbytek armády botů!“ a „Lemro líná!“
Painkiller a Serious Sam jsou dalšími příklady. Kolikrát jsem běžel 10 minut na druhý konec lokace jen tak. Ze zvědavosti. Jak třeba vypadá ten strom v dálce zblízka a jestli se k němu vůbec dostanu? A tak se mi herní doba natahovala a natahovala a ze stejného důvodu natahuje stále. Z třetího Dooma jsem neměl pocit koridoru jen proto, že jsem po vyčištění místnosti chodil s baterkou a nahlížel do každého rohu, jak to tam vypadá pěkně a kupodivu i funkčně. Dokážu ocenit, když potrubí vypadá jako potrubí a hlavně je vedeno naprosto logicky. Když na sebe navazuje a když jsou větrací šachty, opravdu navrženy i z pohledu architektonického a neplní jen funkci účelových plechových zkratek.
Možná to nějakého vývojáře potěší, mi to ale přináší celkem problémy. Nemůžu se spolehnout na dobu, jakou udává marketing ve svých PR žvástech… Naštěstí, pro mne, jsem si za ten čas strávený u kompu hraním, odvodil matematický vzorec mé herní doby. A ten používám před každou koupí nové pecky. Stačí vzít dobu udávanou tvůrci, pak tu, kterou zjistím při čtení 2 až 3 recenzí, a aspoň přibližně je všechny zprůměrovat. Tuto veličinu označme třeba n. Pak stačí vložit do vzorce x = n + n/2, kde x je má osobní čistá délka herního času zájmového titulu. Vychází mi to v 95% případů.
A teď, pokud máte inteligenci vyšší než Listerův toastovač a četli jste pár mých předchozích psaveckých pokusů, pochopíte, proč nesnáším otevřené světy většiny RPGéček. Moje touha vidět takřka vše. Nahlídnout do každého stavení, splnit každý nejblbější vedlejší questík, zkusit hned napoprvé všechny přístupové cesty, tak nemáte šanci vydržet hrát nějaké PRG déle než 10 hodin. A nezbláznit se. Z toho mi třeba vychází 3x rozehraný Olivion, 4x první Mass Effect, 3x první Zaklínač a hodně dalších her, které se mi válí na plackách nebo digitálně na Steamu a které nikdy nedohraju. Já jsem prostě stvořen pro koridorovky.
A když jsem téma tohoto herního táty nadhodil doma, bylo mi mé vysvětlení shrnuto do jedné věty mnohem prostějším způsobem: “Jsi magor!” Před nějakými 5 roky jsme oslavili 2 roky naší dcery a tehdy udělali druhou sadu fotek u profesionálního fotografa a začali s přestavbou ložnice na dětský pokoj. Právě u takových příležitostí si uvědomíte, že dobu strávenou ve virtuálním světě pak nikde nenaženete a že v reálu děsně chybí. Ale to asi víme všichni.
A co jinak vy? Jste spíše magorem nebo normálním, konzumním hráčem? Samozřejmě to rozlišujte jen mezi hráči. Kdybyste porovnávali neherní část obyvatelstva a pařany, tak jsme magoři všichni.