Původně jsem chtěl začít větou „jsem socialistické dítě“, což vyznívá silně pejorativně a leckdo by si takovou větu mohl vyložit všelijak 🙂 Tedy lépe napsáno: narodil jsem se v době, kdy se nepohodlní lidé zavírali do uranových dolů, nad Evropou neustále visela hrozba radioaktivního mraku (a ne, nejednalo se o božský Fallout), ve velkém se rozkrádal majetek, v zimě se stály fronty na kubánské pomeranče, maso byla vzácnost a movitější spoluobčané jezdili na dovolenou do tehdejší Jugoslávie či Maďarska. Hitem byly elasťáky (dnes legíny), dámy se neholily (nikde) a sexy idolem byla Iveta Bartošová (pro pány) a Standa Hložek (pro dámy). A protože v oněch bezbarvých a unylých dobách – v Husákově Československu – neexistoval internet, diskuzní šotci, ani právo na svůj názor, pindíky jsme si poměřovali maximálně podle počtu nasyslených skleněných kuliček či sbírky céček. Pokud jsme v něčem soupeřili a hráli nějaké hry, tak převážně válečné, manažerské nebo budovatelské. Věřte mi, dostat smrkovou šiškou, kamenem či větví byl ten nejvěrnější válečný simulátor. Prostě jsme si hráli na vojáky – skopčáky a rusáky. Plastová města z chevy (bohatší spolužáci měli kovový merkur nebo lego z dovozu) bylo možné považovat za socialistickou obdobu Sim City. Dívky se věnovaly předpotopní verzi The Sims a gymnastickým prostocvikům a la Just Dance. Prostě vozily kočárky, vařily v umaplexových kuchyňských koutcích a hlavně skákaly gumu. Všude a za všech okolností. Doma, venku, ve škole. 3 metry gumy do tepláků – takový symbol dětství Husákových dětí. A na všechno se čekalo a všude se stály fronty. Ano, bylo to smutné.
A někdy v tomto období jsem díky kamarádovi poprvé navštívil proslulou kůlnu. Prostou, dřevěnou kůlnu, ve které byla dlouhá řada židlí, na nichž se nad nezdravě nazelenalým svitem malých obrazovek krčili lidé a ťukali do klávesnic. Mnohem později jsem pochopil, že šlo o klubovnu Svazarmu. Ostatně klubovny a mládežnické spolky byly v té době populární a nenašel se člověk, který by neznal pojmy jako: Jestřáb, okénka modrého života, Rychlé šípy aj. Svazarm neboli Svaz pro spolupráci s armádou, byla československá branná organizace. Zájemci o některé odbornosti ve Svazarmu, byli pod kontrolou komunistického režimu. Pouze pod hlavičkou Svazarmu mohli pracovat například kynologové, střelci či radioamatéři, ale také například autoškoly. Od různých potrhlých techniků a radioamatérů byl krůček k prvním počítačovým kroužkům a pochopitelně i k prvním hrám. Bohužel si již zpětně nevybavím zda byla kůlna vybavena československými počítači Ondra (spíše určitě ne), nebo prvními Sinclairy ZX, Atari nebo Commodory (na ně bych vsázel). V Československu, podobně jako v jiných zaostalých zemích, trpících pod komunistickou podrážkou, prostě počítače nebyly a dostaly se k nim jen lidé s těmi správnými konexemi (čti imperialistickými strýčky v zahraničí). Později bylo prvních pár kousků k dostání prostřednictvím luxusních sítí prodejen Tuzex za nemalé peníze. První hry, které jsem spatřil, byly pravděpodobně nějaké skákačky typu Manic Miner (1983). A zcela určitě vedoucí s místními hochy v kůlně Svazarmu, pařili nějakou obdobu Leisure Suit Larry (1987), nebo přímo originál Larryho. Počítačové hry na mě pochopitelně okamžitě zapůsobily. Nicméně dojem z jinak krásných letních prázdnin, zkazil fakt, že mě k ničemu nepustili (nebyl jsem členem) a také si docela živě vybavuji, že už tehdy jsem měl výtky ke grafickému zpracování (nějak jsem si tu erotiku v Larrym nedokázal představit). Nicméně háček se zasekl hluboko.
Protloukal jsem se jak se dalo. To znamená nijak. Rodiče poctivě dřeli ve fabrikách a ačkoliv si kvůli dětem ukrajovali od huby kdykoliv to bylo možné, na zahraniční techniku rodinný rozpočet nestačil. Shlédl jsem své první „velké filmy“, které navždy a zásadně ovlivnily mé budoucí zájmy a směr (totiž sci-fi, cyberpunk a fantasy). U movitějších kamarádů, vlastnících videorekordér, jsme sjížděli Terminatory, klasickou trilogii Star Wars, první Planetu opic, skvělou sérii Návrat do budoucnosti (poprvé jsem ji viděl v polštině) a mlsně obdivovali krásné ’80 obaly VHS v místní videopůjčovně. Nadšeně jsme listovali v magazínu Cinema a nadrženě slintali nad Excaliburem. Po komunistech byla veta. Nahradili je jiní zloději, kteří si říkali demokraté či soukromí podnikatelé, nicméně šrouby se povolily a do zbídačeného Českoslovesnka začaly zvolna proudit výdobytky moderní techniky. Málem bych ale přeskočil druhé zásadní období mého hráčského života. V mezičase jsem si odbyl nezajímavou epizodu ve školní družině při základní škole, kde po velmi krátké období bylo několik (na tehdejší dobu) silně zaostalých počítačů. Za ty by dnes možná někteří sběratelé rvali ruce, kdo ví? Z tohoto období si pamatuji pouze Manic Minera (1983). Mnohem zásadnější událost se odehrála, na malém sídlišti, kde jsem tehdy žil a na které se přistěhoval zajímavý člověk. Typický domácí kutil, který se ve volném čase hrabal v různorodé (funkční i nefunkční) elektronice: rádiích, walkmanech apod. S jeho synem jsme si ihned padli do oka a později prakticky neustále žebrali o nějakou tu hodinku „na počítači“. Didaktik M (osmibitový domácí počítač vyrobený v Československu, které produkovalo a dodávalo výrobní družstvo Didaktik Skalica), vlastně klon anglického ZX Spectra, magnetofon a černobílý přenosný televizor značky Tesla – Merkur, se stali mými Bohy. V tomto období jsem již definitivně propadnul virtuálním světům a návštěvy u souseda byly čím dál častější a herní seance delší.
Didaktik byla vynikající mašinka, stroj, na jehož strohý design šedé barvy nedám dopustit a do dnes se mi ohromně líbí. V době uvedení na trh se počítač (model M) prodával za 2990 Kčs. Hry se šířily na kazetách, nikoliv na disketách či CD, ale skutečně na klasických MC, které pravděpodobně brzy skončí jako historický relikt v technickém muzeu. Pokud už tam nejsou. Pokud jste si chtěli zahrát řekněme například velice populárního Bruce Lee (1984) či Saboteur (1985), vybrali jste si příslušnou kazetu, vložili jí do magnetofonu a spustili nahrávání do paměti počítače. Mašinka začala vřískat jako pominutá, přes video výstup na obrazovce televizoru přebíhaly čáry a obřími písmeny blikal nápis LOAD. Důležitý byl číselník na magnetofonu, protože všechny hry měly jakousi číselnou frekvenci. Jinými slovy jste si museli hlídat koncové číslo a nepřejet ho, jinak nahrávání selhalo. Drtivá většina her pocházela z více či méně kompatibilního ZX Spectra, tudíž černý obchod bujel a hry se na kazetách šířily jako mor. Našly se i stovky (!) ryze českých herních pokusů (převažovaly textové adventury) v čele s Fuxoftem. Já osobně jsem si zapamatoval především textovou adventuru Františka Fuky – Indiana Jones a chrám zkázy (1985). Hra měla dvě úskalí: jak už jsem předeslal, jednalo se čistě o textovku, čili grafika neexistovala. Druhým nešvarem bylo, že hráč na můj vkus až příliš často umíral. Nutností bylo mít po ruce (nejlépe) čtverečkovaný papír a tužku, zaznamenávat si své kroky a tvořit tak jakousi primitivní mapku. Fukův počin mě nijak neuchvátil a jiné jeho hry, které původně programoval pro Sinclair ZX Spectrum, jsem neznal a ani se po nich nepídil. Nicméně byl to odrazový můstek a zásadní zlom: konečně jsem se dostal k počítači, mohl hrát a okusit vše na vlastní kůži!
Mnohem raději jsem měl hry, které poskytovaly nejen nádherný vizuál, ale i zvuky. Oslovily mě především virtuální světy firmy Ocean, která uvedla na C64 řadu skvělých titulů i propadáků. O bohaté historii Ocean dokonce vznikla kniha (díky kampani na kickstarteru) The History of Ocean Software. Díky kompatibilitě a šikovným lidem, spousta her fungovala i na domácím Didaktiku. Ocean vlastnili řadu filmových licencí a jejich portfolio doslova přetékalo hrami na motivy všech známějších značek. Commando, Robocop, Terminator, Cobra, Waterworld, Batman, Highlander, Total Recall, Platoon – Ocean vlastnili snad všechno! Kvalita her byla různá, ale koho by to v hubených časech zajímalo? Navíc měli nejúžasnější logo pod sluncem a ta menu her! Podíleli se taktéž na konverzích: Operation Wolf, Renegade či na legendární Contra. Později vydali také velice známý letecký simulátor, který v ’90 letech koloval na disketách a byl přítomen snad ve všech počítačích 486: F 29 Retaliator (1990) či TFX (1993). V jejich portfoliu najdeme i takový skvost jako Inferno (1994), ale jako v mnoha jiných případech, zde figurovali pouze jako publisheři.
Mezi zapamatování hodné tituly patří jednoznačně Zorro (1985), což byla těžká puzzle platformovka od Datasoftu, se kterou jsem se trápil. Především pak v jeskyni pod studnou během skákací pasáže. Oproti jiným (převážně akčním) titulům, Zorro obsahoval nejen šerm, ale i plošinovkové pasáže a zárodek adventurních prvků. Záchrana sličné seňority byla třešínkou na dortu. Již zmíněného Bruce Lee (1984) jsem pokořil nespočetněkrát. Zajímavý byl koncept: hráče po jednotlivých úrovních, obsahujících různé překážky a nástrahy, neustále nahánělo duo nepřátel – hbitý ninja a tělnatý zápasník sumo. Hráč tak byl permanentně pod tlakem a nucen se neustále posouvat obrazovku po obrazovce vpřed. Zpětně mě překvapilo, že hra se skládá jen z několika málo obrazovek. Jak málo tehdy stačilo k radosti! Další hra, která mi ve vzpomínkách utkvěla už tím, že jsem měl problém na samém jejím začátku, byl simulátor čtyřkolky ATV Simulator (1987) od Codemasters. Pokud se vám po desátém pokusu podařilo naskočit na čtyřkolku, pustili jste se do závodu s časomírou a ve stylu off-road závodů překonávali záludné překážky na cestě. Hráč musel neustále vyvažovat rychlost a přizvedávat přední kola či ve vhodných chvílích „poskakovat“. No, mé pokusy většinou končily nezdarem a dlouho jsem se trýznit nedokázal. Navíc mé srdce patřilo sci-fi a fantasy. Například (dle mého soudu) nádherný Knight Lore (1984) od Ultimate Play The Game. Zde se definitivně stvrdilo a zakalilo pouto a láska k izometrickým fantasy RPG a to i přesto, že je Knight Lore řazena mezi adventury s plošinovkovými a akčními sekvencemi. Knight Lore se považuje za revoluční hru, protože to byla první adventura, která používala pseudo 3D zobrazení světa izometrickým enginem. Ostatní vydavatelé her ji často napodobovali. Láska ke klasickým izo enginům u mě přetrvává do dnes a pozdější RPG na slovutném infinity enginu, považuji za vůbec nejnádhernější hry všech dob. Tudíž jejich vzkříšení díky kickstarteru, potažmo Pillars of Eternity, nikdy nepřestanu uctívat. Jak moc byl Knight Lore zásadní si můžete přečíst zde. Nemá smysl popisovat jinými slovy totéž. Zásadní titul a jistě jedna z nejdůležitějších her všech dob.
Závěrem první části mého vzpomínání, je nutné podotknout, že drtivou většinu her jsem vlastně nikdy neviděl v originálních barvách. Ať už vinou černobílého výstupu nebo konverze, které měly na různých systémech všelijaké barvy (Commodore C64, ZX Spectrum, Atari, Amiga, Didaktik a mnoho a mnoho dalších). Taktéž je třeba doplnit, že předělávky pro československé počítače Didaktik z toho vycházely většinou graficky a barevně nejhůře. Hraní nebylo nijak zvlášť intuitivní, ale spíše dost toporné, mnohdy až prkenné. Pokud jste měli pouze černobílý výstup, oželili jste i barvy. Mnoho her (především od Oceanu) lákalo pečlivě vyladěnými úvodními obrazovkami, ale samotná hra byla degradována na holý grafický základ a pro některé hráče zklamáním. To byl teprve downgrade! Ale to tehdy takřka nikdo neřešil; vlastní fantazie vyplnila mezery a škvíry a téměř každá hra byla rodinným stříbrem a zážitkem, který navždy utkvěl v paměti.
Konec první části.
______________________________________________________________________
Poznámka pod čarou: tento text je osobní vzpomínkou, nikoliv odbornou rešerší 8bitových počítačů a herní scény. Tématiku 8bitů, her a historie, zpracovali lidé povolanější. Například Pavel Tišnovský zde.