Seven: The Days Long Gone

Sedím na oprýskané plechové střeše, ukusuji z klasu kukuřice a tiše pozoruji cvrkot v prašných ulicích ospalého městečka Lewmer. Na malém prostranství, hned vedle provizorního špitálu, se tísní skromný hlouček, visící na rtech místního kněze, který se zarudlou tváří káže co si o archách, Drugunovi a varuje před epidemií technické sněti. Opodál se ve vlastních výkalech válí několik nešťastníků a jen kousek za městem, v hnijících hromadách všeho možného, neúnavně rejdí hejno biomechanických krabů a krys. Kraba v těchto morfujících hromadách živé tkáně a kovu, ropoznáte podle ostrých klepet, která se vám v nestřežený okamžik sápou po krku. Vytahuji elektronický triedr s již téměř neznatelným logem Steiner-optik Military, který jsem před časem ukradnul jednomu nepozornému biomantovi na hlídkovacím outpostu v zóně 6. Což mi připomíná, že bych si měl na černém trhu konečně opatřit vízum do šesté a sedmé zóny, abych se nemusel složitě vyhýbat hlídkujícím dronům. Ještě půl minuty a… ano, je to tady. Jako hodinky. S pravidelnou přesností se o čtyři patra výše z chatrného balkónu vykloní hlídka, vytáhne dalekohled a zkontroluje perimetr. Za dalších 30 vteřin se opět vrátí na svou obvyklou pochůzku kolem bloku budov, dvanáct pater nad úrovní země. Mám zhruba deset minut na odvrtání zámku (zde nepomůžou ani polymerové paklíče), neslyšné vklouznutí za dveře, pobrání kořisti a vyklouznutí oknem na druhé straně. Ale nejdřív dojím tu kukuřici. Stála mě pětadvacet aurytů u vnadné zelinářky, která se na mě pokaždé vyzívavě usmívá a snad proto nemám to srdce jí připravit o zisk.

 

Vzpomínám si na své první kroky ve vězeňské kolonii Peh a údiv nad tím, že mě technomágové nešoupli do korekce, ani na vezeňskou celu. Po rutinní proceduře, několika štulcích do žeber a posměšných úšklebcích, mě rovnýma nohama hodili mezi místní chátru – zloděje, vrahy, politické vyvrhele, defraudanty a děvky. A tak se odlehlý, nedostupný ostrov stal mým novým domovem. Vcelku brzy jsem pochopil, že cely zde skutečně nejsou zapotřebí. První kroky každého nováčka přivedou do Lewmeru. No, ještě si můžete vybrat rozeklané útesy a pravděpodobně bolestivý dopad k jejich úpatí, o které se tříští několikametrové vlnobití… Také cesta. Lewmer se mi v těch dobách zdál jako pelmel, ne lépe řečeno babylon, chaotický, nesourodý babylon ras, lidí různého stáří, vyznání a důležitosti. Lewmer, respektive Peh, si nesmíte představovat jako nápravné zařízení klasického stylu. Pokud vaše kroky jednou zamíří na tento ostrov, je ve vašem nejlepším zájmu hodit předešlý život, zvyky a staré pořádky za hlavu. Nyní je Peh vaším domovem, matkou s pádnou rukou i otcem živitelem. Buď se přizpůsobíte, uvyknete místním zvyklostem a zvláštním zákonitostem nebo… zemřete. Peh a lidé, kteří jej obývají, to je soběstačný ekosystém. Živná půda pro nejrůznější druhy hazardu, pijatyk, úkladných vražd, gangů a jiných společenství, včetně náboženských parazitů a jejich chrámů zamořených kadidly. A nad tím vším profitují vychytralí a úlisní podnikatelé a jiné ziskuchtivé lasičky. Úspěšně zde bují černý obchod s nelegálními implantáty, kšeft s vízi do zakázaných distriktů Pehu či obchod s lidským masem, kolostřábími vejci a kokony pavoukovců.  Ani otrokářství není nic, co by vás na Pehu vyvedlo z míry. A je tu ještě jedna vrstva, která si ze všeho bere svůj díl. Technomágové a biomanti. Vždy dobře najezení, v dobrém rozmaru a čistě oblečení. Vždy připravení pro svou potěchu obrat vězně o poslední zbytky toho, co mají po kapsách nebo exemplárně potrestat nepřizpůsobivou chátru nejkrutějším způsobem. Pokud v něčem tito strážci „zákonů“ excelují, je to přísné dodržování pravidel, které vymyslel snad sám ďábel. A zlodějina patří mezi ty nejméně civilizované prohřešky, hodné pouze vyvrhelů a zatracenců.

 

Nastal čas. Prsty ve vylepšených rukavicích s protiskluzovými profily (dar neznámého nebožtíka z plynových polí Smrtimoru) se chápou visutého drátu a bleskurychle slaňuji na pozici. Dopadám tiše jako mrtvola do asfaltového jezera a upevňuji vrták. Podle typu zámku bude stačit polymer číslo dvanáct. Bleskurychle odvrtávám zámek. Na vteřinu ani nedýchám. Ticho. Nikdo si mé akce ve stínech střech a stříšek nevšimnul. Dveře pootevřu sotva na špehýrku, protáhnu se a rychle je za sebou neslyšně zavřu. V místnosti je již téměř tma. Žádné vrzání prken. Koberec. Skvělé! Čtyři kroky přede mnou je k podlaze přivrtaný malý sejf. Odhaduji mechaniku zámku a pak si všimnu číselníku. Do prdele! Elektronický. Šperháky pro dnešní noc zůstávají definitivně na opasku. Rozhoduji se k činu, udělám krok vpřed a pak se zarazím. Pro jistotu ještě jednou obhlídnu pokoj a za malým taburetem nacházím trhací nástrahu. Není modifikovaná. Klasika. Rychle se jí zbavuji, znovu obhlídnu situaci a rozvážně se přibližuji k trezoru. Má zcela nová dvířka a zbrusu novou elektroniku. Tady bydlí někdo zámožný. Někdo, kdo si může dovolit tuhle techniku a stráž přede dveřmi, si jistě může dnešní noc povyrazit v baru nebo v bordelu. Příležitost pro mě! Přes svůj implantát se napojuji na vnitřní okruh zámku a začínám lámat kód. Jde to hůř než jsem předpokládal, ale na celém Pehu se nenajde zámek, který by mi zatím odolal. Doufám, že si právě nevybírám svou porci smůly. S tichým zapípáním a jemným cvaknutím se dvířka lehce pootevřou. Venku se ozval bujarý smích a někdo jiný vychrlil proud nadávek. Klid. Už jsem uvnitř. Popadnu sáček z jakési zvláštní, syntetické nanotkaniny, složený kus papíru a jakýsi kuželovitý předmět z polymeru, asi 25 cm dlouhý. Na zkoumání bude později času dost, teď pryč! Okno je zajištěno standardní záklopkou, vysouvám jej nahoru a vyskakuji v momentě, kdy se ve dveřích zjevuje silueta strážného. Dřevěný rám a sklo se s třeskem vysypalo v explozi úlomků a třísek, jak do něj narazily vysoko-energetické projektily. Dopadnul jsem s heknutím na všechny čtyři jako kočka. A v momentě, kdy se nočním vzduchem nesou burcující pokřiky, nadávky a dusot těžkých párů bot, jsem již o čtyři ulice dál.

 

Musím se co nejrychleji uklidit do své skrýše, útočiště, které bylo zázemím pro Savaashe. Jednoho z nejzasloužilejších členů mystické Lethargie. Vysokorychlostní dopravní linka, vinoucí se jako nekonečný had nad celým Pehem, by mi výrazně ušetřila cestu. Musel bych však nejdříve najít hlavní elektronický uzel, který má na starost vlakový přípoj v této části ostrova. Napojit se na něj a přinutit ke spolupráci. Čas však kvapí a nechci aby mě drony vyčenichaly s neplatným vízem pod kůží. Budu to muset vzít po svých a riskovat tak dva outposty technomágů, střežené hlavní cesty, zrádnou divočinu plnou gnómů, bažiny a mokřady, kolostřábí hnízda na útesech a nebezpečí syntetické sněti. Nemluvě o všem tom lezení, skákání a smýkání se. Už teď mě bolej ruce a nohy! Ze všeho nejdříve se ale musím v nějaké zapadlé uličce pro jistotu převléknout do technomágského brnění a především vyřadit z provozu ostražité kamerové systémy. I když! Touhle ventilační šachtou by to mohlo jít obejít…

 

To je Seven: The Days Long Gone v kostce a nabízí toho ještě mnohem a mnohem více! Hra od bývalých zaměstnanců slovutného a hráči zbožňovaného studia CD Projekt Red, se nyní pokouší o vaší pozornost pod hlavičkou Fool’s Theory. Pokud patříte mezi milovníky královského žánru RPG, měli byste zpozornět. Pokud vám představa žánrového mixu stealthu, rpg, parkouru a adventury nepůsobí potíže, právě jste narazili na sice nevybroušený diamant, ale pořád kámen té nejvyšší tvrdosti. A Seven: The Days Long Gone k vám bude nemilosrdně tvrdá od samotného začátku. Polští vývojáři vsadili všechny karty na neotřelé a nebál bych se napsat originální zasazení. To vše zabalené do skvostného vizuálního izo kabátku, doslova přetékajícího náplní a detaily, obrovskou mírou svobody a především chytlavými hlavními i vedlejšími úkoly. Bohužel nezbylo dost sil na přitažlivější ovládání, které je toporné a z počátku až nepřívětivé. Velikou výhradu mám taktéž k naprosto nepoužitelné a zcela nepřehledné mapě. Už jen proto, že ostrov Peh je mnohdy vertikálně řešený a nikdy nedohlédnete a nenastavíte kameru tak dokonale, jak si přejete. Taktéž může být občas lehce frustrující honba za mnoha materiály, ačkoliv mají mnohdy vtipné popisky. Vše je o zvyku, prvních dvou, třech hodinách. Ale! Mučte si mě chlebovou polívkou, ta hra je prostě vynikající! Přejde-li vám ovládání do krve a pochopíte-li pravidla tzv. zakázných akcí, potažmo reakcí NPC na vaše skutky, čeká vás cyberpunková nirvána, tu říznutá Falloutem, onde Shadowrunem, Thiefem či prvky Dishonored. A to jsem se nezmínil o vylepšování implantátu, díky kterému získáte zajímavé schopnosti jako teleport, chronosféru či neviditelnost. Co si takhle vylepšit polymerový meč, dýky, kuš nebo snad pulzní pušku? Vezmete si dneska na akci cilindr s pérem, plynovou masku nebo snad technomágskou přilbu? Jaké k tomu zvolit rukavice, boty a kalhoty? Tolik možností! Co zajít například do baru, ke krejčímu nebo na tržiště? Nebo snad na skládku, prohrabat se hromadami harampádí a z nalezených součástek vyrobit šikovné návnady, paklíče, uzdravovací injekce či smrtící, plynem napuštěné rozbušky atd.? Založit sbírku knih – dát nohy nahoru a přečíst si o všech těch potvorách, významných lidech, místech a historii? Není problém! Vidím támhle nákres na vylepšení přesnosti? Co kdybych vypustil paralyzující pavouky z klecí, udusil nebo z útesu shodil strážné? A copak asi skrývá tento sejf?

 

 

Překvapení roku a další vynikající titul od našich severních sousedů.

______________________________________________________________________

 

Poznámka pod čarou: recenze zprostředkovávám především zážitkově, s důrazem na roleplay a atmosféru, kterou u her převážně vyhledávám. V textu se vždy snažím zachytit gró a prvky, se kterými se hráč v dané hře setká.