A Way Out – příběh o přátelství

Na hru A Way Out jsem se těšil již prakticky od jejího oznámení. Dle ukázek to vypadalo jako velmi nadějný projekt, který by mohl rozvířit vody herního průmyslu a přinést svěží vítr do kooperace dvou hráčů. Koupě hry tedy na sebe dlouze nenechala čekat a nyní mám již dohráno. Jak se mi hra líbila? A je skutečně tak revoluční, jak vypadala z trailerů?

 

Útěk z vězení

Ve hře sledujeme příběh dvou postav – Vincenta a Lea. Oba dva si odpykávají svůj trest ve vězení. Zde se několikrát střetnou a navzájem si pomůžou, což zažehne jiskru spolupráce. Zvlášť, když odhalí, že za jejich uvězněním stojí jeden a ten samý člověk. Hlavním úkolem je tedy se dostat z vězení a poté se vydat na cestu za pomstou.

 

Příběh je sám o sobě směsicí klišé, takže pokud jste viděli nějaký ten film z podobného prostředí nebo s podobnou tématikou, nebudete pravděpodobně moc překvapeni. Jedním dechem ale dodávám, že děj má šťávu, strašně dobře odsýpá a ke konci nabírá zcela nového rozměru, který vám vyrazí dech.

 

Příběh A Way Out by samozřejmě nebyl tak kvalitní, kdyby totéž neplatilo pro postavy. A hlavní dvojice si vás získá už prakticky od počátku. Každá z postav je jiná, což se odráží jak během dialogů, tak i různých situací nebo přístupů k danému problému. Vincent je starší, moudřejší a diplomatičtější. Jeho postupy upřednostňují používání mozku, což je věc, která je jeho parťákovi neznámým pojmem. Leo má prostě rád násilí a pro ránu nejde daleko. Také se bojí výšek, což znamená, že se klidně vydá i těžší cestou, jen aby nemusel čelit svému strachu. Právě ona interakce postav, odhalování jejich minulosti a myšlenkových pochodů, dodává hře nový rozměr. Hlavní hrdinové mají několik vrstev a jejich postupné odkrývání vám mnohdy vykouzlí úsměv na tváři nebo vás i dojme. Dobrou věcí je i to, že ani jeden z nich není chladnokrevný zabiják, takže si vaše sympatie získají bez jediného zaškobrtnutí.

 

Mozek versus pěsti

Párkrát se ocitnete v situaci, kdy vám hra dá na výběr, zda zvolit postup jednoho či druhého protagonisty. A i když je výsledek prakticky stejný, právě rozdílný průchod a iluze volby oživuje tenhle titul. Kromě toho tu ale očekávejte klasickou hratelnost ve stylu her od Telltale. Pokud jste doufali v to, že tu budete procházet lokace, řešit hádanky a dělat věci z klasických adventur, tak vás zklamu. Vše je minimalizováno a většinu času tak budete sledovat rozhovory nebo mačkat klávesy u jedné z mnoha QTE sekvencí. Čas od času se dostanete do otevřenějšího prostoru, kde musíte něco nebo někoho najít. Zde bych chtěl vyzdvihnout míru detailů, kdy každá postava na stejnou věc reaguje jinak. Vyplatí se tedy na chvíli zastavit a zkoušet interakci s prostředím. Na to se váže i pár miniher, jako je baseball, šipky, piškvorky nebo házení podkov. Je to blbůstka, ale zabaví to na pár minut.

 

Co se týče tolik proklamovaných QTE sekvencí – jsou tu a je jich opravdu hodně. Hratelnost v tomhle případě ustupuje stylizaci a filmovosti. Vadí mi to? Ne. Ono vám to ani nepřijde, že jsou na každém kroku, protože jsou velmi dobře zakomponovány do hry. Dokážu pochopit, kdyby někomu vadily, ale u mě se za celých sedm hodin ani jednou nestalo, že bych si řekl, že mi tu překáží a ničí skvělý zážitek z hraní. Prostě mi sem ten styl sedl.

 

Co mi také sedlo, jsou lokace. Tak nějak jsem očekával, že se většina hry bude odehrávat ve vězení, z kterého se budete snažit dostat na svobodu. Naštěstí to takhle vůbec není a v celách strávíte jen nějakou třetinu času. Překvapilo mě, jak jsou tu lokace různorodé – vězení, farma, staveniště, nemocnice atp. Dokonce i první jmenované prostředí nabízí několik různých druhů místností, kterými budete procházet a řešit vzniklé krize a problémy. Rovněž jsem byl překvapený tím, že každá situace se tu vyskytuje jen jednou. Nikdy neřešíte žádný problém stejným způsobem, stejně jako se nikdy jeden problém nevyskytuje více než jednou. Někdy tak musíte získat užitečný nástroj, jindy najít jednu osobu, poté se dostat na určité místo. Díky neustálé změně hratelnosti a prostředí není čas na nudu, zvlášť, když tu na vás čeká i několik vtipných okamžiků či dialogů. A to jsem se nezmínil o nejvýraznějším prvku tohohle titulu.

 

Bratrské pouto

Tím je kooperace. A Way Out se dá hrát jen a pouze ve dvou lidech. Ať už je to společně na jednom PC nebo online, kooperace je vyžadována. Obrazovka je v drtivé většině případů rozdělena na půl (výjimečně na tři části nebo slita do jednoho obrazu) a v každé části vidíte jednoho z hrdinů. Každého z nich přitom čeká lehce jiný zážitek, protože jsou mnohdy rozděleni a musí si probojovat cestu dopředu sami. Kromě plížení se tu dočkáte nepřekvapivě i pěstních soubojů nebo překvapivě střílení, které je hodně dobře zpracováno. Samozřejmě, že většinu času si budete muset navzájem pomáhat. V praxi to funguje tak, že jedna postava odláká něčí pozornost a druhá má za úkol něco vzít. Nebo oba dva otevřete dveře, vyšplháte někam a celkově je tu několik momentů, kdy budete zírat, co všechno tvůrci nevymysleli. Byla by škoda vás ochudit o překvapení, takže o těchto věcech pomlčím.

 

Za zmínku ale stojí rozhodně různé běžící pasáže, které prostě nemají chybu. Společně budete nahánět nebo utíkat před lidmi a tyto adrenalinové okamžiky vás zcela pohltí. Dalším úžasným prvkem je něco, čemu říkám plynulý přechod mezi hráči. Výjimečně se totiž naskytne okamžik, kdy se obrazovka slije dohromady a vy sledujete jednu z postav. Daný hráč ji musí ovládat, zatímco ten druhý sleduje. Bez jakéhokoliv načítání se poté hra na chvíli přepne na druhého hráče a zobrazí jeho osud. Poté se opět přepne na toho prvního a takhle to pokračuje dál. Nemusím snad dodávat, že během těchto okamžiků prožívá každý z hráčů něco jiného, což tak nějak nutí k tomu, abyste hru rozehráli znovu a každý za jinou postavu (snad nebude spoilerem, že se tu dokonce dočkáte i zjednodušené verze legendární scény z Oldboye!).

 

Bohužel zde jsou i jisté zápory, neboť pokud jeden hráč spustí cutscénu (může se stát i omylem), obraz se přelije přes celou obrazovku. A pokud zrovna druhý hráč s někým mluvil nebo něco dělal, je to rázně ukončeno. Je to škoda a tenhle detail by potřeboval ještě doladit.

 

Nádherná podívaná

Hra jede na Unreal enginu a je to opravdu znát. Je vcelku nenáročná a vypadá překrásně. U některých scenérií se budete kochat a normálně byste i umačkali k smrti klávesu na focení obrazovky, kdyby Origin tuhle funkci podporoval (nechápu, že takovou primitivní věc nepodporuje a musíte si stáhnout program třetí strany). Pozadu není ani dabing, hudba a zvuky. Animace postav jsou taky na jedničku. Potíže s připojením jsme měli jen jednou, kdy nás hra odpojila, jinak ale vše šlapalo, jak mělo.

 

K těm všem kladům bych ještě přidal i cutscény. Jsou velmi kvalitně natočeny, stejně jako QTE sekvence. U her od Telltale mi občas vadí, že se kamera dostane do nepřehledného úhlu, ale zde se nám to ani jednou nestalo. Během hraní jsme narazili jen na pár bugů, které ale nijak nenarušily zážitek ze hry (dva se vyskytly u miniher, jeden pak ve hře, kdy pomohlo opakování dané akce).

 

Hra stojí 30 euro a prodává se jen digitálně. Příjemné je, že stačí vlastnit pouze jednu kopii a můžete k hraní pozvat kohokoliv ze svého seznamu přátel na Originu. Což zní v dnešní době plné mikrotransakcí, DLC a skinů za nehorázné peníze jako zpráva z jiného světa.

 

Všechno jednou skončí

Na závěr musím říct, že jde poznat, že tahle hra je od tvůrců Brothers: A Tale of Two Sons. Opět tu je nový způsob nahlížení na kooperaci dvou hráčů a opět na vás čeká zajímavý a ke konci i srdceryvný příběh. Nebudu samozřejmě psát spoilery, ale pokud v závěru neuroníte ani jednu slzu, pak jste tuhle hru dostatečně neprožívali. Doufám, že se v budoucnosti dočkáme dalších podobných projektů.

 

Poznámka: Všechny fotky jsou stažené z netu, protože jak jsem psal již výše, Origin nepodporuje focení obrazovky a jsem líný si na to stahovat nějaký program třetí strany.