Recenze filmu Uncharted

S příchodem páté generace konzole PlayStation prošla tato značka určitým rebrandingem, který kromě jiného sloužil i jako příprava pro přesah oblíbených her a hrdinů za hranice videoher. Musím přiznat, že když se na obřím plátně pražského IMAX kina v úvodu filmu rozzářila modrá animace s postavami jako Kratos nebo Ellie, docela to se mnou hnulo. Pořád jsem se ale docela bál: co funguje naprosto výborně ve virtuálních světech, nemusí zas tak dobře zafungovat v tom filmovém.

Film Uncharted mi v mnoha ohledech připomíná film Tomb Raider z roku 2018. Nejde jen o prakticky totožné téma, ale také o celkovou koncepci převodu té konkrétní hry do toho konkrétního filmu. Co tím mám na mysli? Tvůrci si velmi očividně dali záležet, aby přenesli klíčové vizuály, jako je třeba kostým hlavní postavy nebo ikonická akční scéna. Pokud jde ale o příběh jako takový, pojali adaptaci mnohem volněji, což může naštvat leckterého fanouška. Navíc trpí oba filmy tím problémem, že příběh, dialogy a celková omáčka byly jednoznačně lepší ve hře, než ve filmu.

Základní kameny příběhu ale zůstaly na svých místech – vlastně mě docela překvapilo, že tvůrci si kromě třetího dílu hry (vyprávějícího o začátcích kariéry Nathana Drakea, dobrodruha a hledače pokladů) vzali za předlohu i díl čtvrtý, takže film rovnou pracuje nejen s postavou parťáka Sullyho, ale také s postavou „ztraceného“ bratra, Sama Drakea. Právě kvůli jejich společnému slibu a vzpomínce se Nate vydá na cestu za nalezením pokladu (mimochodem fascinuje mne, že na mnoha místech včetně programů kin je zápletka a konkrétní povaha pokladu uvedena nesprávně, zřejmě podle některé starší verze filmu, velmi složitě vznikajícího již od roku 2008). Jak se na podobnou výpravu sluší, podíváme se do všemožných exotických lokací a čeká nás několik puzzlů, překážkových drah, honiček i velkých akčních scén.

Stejně jako filmový Tomb Raider má ale i Uncharted bohužel docela problém s výpravou. Zatímco některé scény jsou velkolepé a je na nich poznat vysoký rozpočet filmu, jinde se dočkáte buďto velmi citelné práce s počítačovými triky nebo „legračně“ čistého a všedního prostředí či rekvizit, které díky tomu působí poněkud strojeně a televizně. Tomuto dojmu napomáhají již zmíněné ploché dialogy, se kterými ani herci jako Antonio Banderas (v roli hlavního zloducha) nezvládnou navodit uvěřitelné napětí nebo emoce. Vše zkrátka působí poněkud povrchně.

Naštěstí se ale najde jedna zásadní výjimka, kterou jsem tedy osobně opravdu nečekal. Tou výjimkou je samotný Nathan Drake v podání mladičkého Toma „Spidermana“ Hollanda. Jakmile skousnete, že Nate je zde opravdu velmi mladý (v původní herní trilogii působí mnohem dospěleji a vždy jsem v jeho roli toužil vidět spíše herce Nathana Filliona) a začnete ho takového brát, Holland vás příjemně překvapí přirozeností, s jakou kombinuje polohy rozpačitého mladíka se siláckými frajeřinkami. Holland má zkrátka obrovské charisma a jeho Nathan je rozhodně mnohem zajímavější i zábavnější, než Lara Croft v podání Alicie Vikander. Vlastně je velmi dobře možné, že nám před očima roste další herec, který se z rolí nejistých mladíků přetaví v něco mnohem silnějšího, podobně jako to ve své kariéře předvedli třeba Leonardo DiCaprio nebo Robert Pattinson. V pasáži, kde Drake dává se slzami na kraji „kázání“ Sullymu, mne jeho emoce a herecký výkon naprosto strhly. Ačkoliv bylo tedy obsazení Hollanda do hlavní role pro mne největším strašákem, nakonec jej považuji za nejsilnější stránku filmu. Film jsem viděl v původním znění s českými titulky, takže jen doufám, že verze s českým dabingem Hollandův výkon příliš nekompromitovala.

V těsném závěsu je pak hudba. Skladatel Ramin Djawadi (Hra o tůrny) sice nepřinesl žádnou pořádnou vlastní melodii, ale jeho hudební podkres má dostatek energie i rozmachu. Ta opravdová nirvána pro fanouška hry ale přijde ve chvíli, kdy se sálem rozezní slavná ústřední melodie ze hry. Stane se to sice za celý film jen několikrát, ale má to naprosto shodný efekt, jako když ve filmové sérii Indiana Jones začne hrát tamější ústřední melodie. Moc bych si přál, aby více filmových adaptací podle videoher sebou přineslo také původní hudbu, protože i ta je zcela očividně nosičem unikátní DNA daného díla a jeho kouzla.