Recenze Watch Dogs: Legion

Watch Dogs: Legion v nejlepších momentech připomíná hezčí GTA, v těch nejhorších je nicméně další generickou hrou od Ubisoftu. Jaký bude podíl těchto kontrastů, to bude záležet na vašem stylu hraní a také na tom, jakou platformu si pro to hraní vyberete. Každopádně je zde potenciál pro pohlcující herní zážitek, jestliže ke hře přistoupíte „správným stylem“. Revoluční systém APC nicméně autoři využívají překvapivě rafinovaně.

• Platforma:  PC (recenzovaná verze), PS4, PS5, X1, XSX/S
• Datum vydání:  29. 10. 2020
• Výrobce: Ubisoft Toronto (Kanada)
• Žánr: městská akce
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ano (v prosinci)
• Dat ke stažení: 45 GB
• Herní doba:  20+ hodin
• Přístupnost: 18+
• Prodejní verze: krabicová i digitální
• Cena: 1.499,- Kč až 1.799,-Kč (dle platformy, Xzone)

Londýn v hlavní roli

Z určitého úhlu pohledu lze prohlásit, že hlavní „postavou“ každého dílu této série je město, do kterého je hra zasazená. Zatímco první díl nás zavedl do Chicaga a druhý do San Franciska, ve Watch Dogs 3 se podíváme do nám bližší Anglie, konkrétně do Londýna „blízké budoucnosti“, který po Brexitu zápasí s vlastní samosprávou. Jelikož jsem v Londýně mnohokrát byl v reálném světě, velmi jsem si užíval známá místa a dominanty, ale také ikonické autobusy nebo stanice metra. Naopak mi trochu vadily místy až příliš futuristické prvky nebo kostýmy, ačkoliv pozorovat na obloze skoro stejně hustý provoz dronů jako vozidel na silnici bylo fascinující.

 

1 z 7

- +

Co jsem trochu podcenil, je skutečnost, že v Londýně často prší a hra vychází primárně pro hardware nové generace, který je vyzbrojen pokročilým raytracingem. Ve výsledku si tak užijete nádherných odlesků všemožného kalibru po celém městě na úrovni, jakou jsem ještě ve hrách neviděl – ani Control vás na to nepřipraví. Samozřejmě to ale neplatí pro „staré“ (současné) konzole. Na PC jsem ale z grafiky pravidelně žasnul a věřím, že hra bude podobně skvěle vypadat i na PS5 a XSX. Mimochodem moje sestava (i7-9700F, 16GB DDR4, RTX 2070 Super) utáhla vyšší nastavení raytracingu a 4K zhruba na 40 fps v otevřeném městě a docela stabilně na 60 fps v interiérech. SSD disk přitom zajistil, že nahrávání např. při fast-travel cestování trvalo vždy jen dvě-tři vteřiny.

V Londýně často prší a užijete si raytracing na úrovni, jakou jsem ještě neviděl.

Atmosféru města pak dokresluje přízvuk většiny postav a nebo třeba hudba, která hraje v rádiu vašich vozidel. Kromě mnoha známých britských popových skladeb zde najdete i evropskou klasickou hudbu, docela mi například vyrazilo dech, když jsem jel podél Temže a z rádia najednou začala hrát skladba Vltava z cyklu Má Vlast od Bedřicha Smetany. To byl zároveň přesně jeden z těch momentů, kdy mě hra opravdu pohltila a na který jen tak nezapomenu. Zážitek z ježdění po městě můžete ještě prohloubit díky přepnutí kamery do pohledu z vlastních očí za volantem. Jinak ale od řízení vozidel nečekejte žádné zázraky, je velmi arkádové a jeho nejzajímavější vlastností je tak určitá pestrost vozidel, od veteránů přes motorky až po vyloženě futuristické elektromobily s autopilotem.

9 milionů postav

Podobně jako Shadow of Mordor kdysi stála na geniální mechanice Nemesis nepřátel, Watch Dogs: Legion stojí do značné míry na revolučním pojetí postav ve hře. Město má necelých 9 milionů obyvatel a vy můžete hrát doslova za každého jednoho z nich (výjimku představují jen pojmenované hlavní postavy příběhu, jako jsou třeba vaši úhlavní nepřátelé). V praxi tak můžete doslova přijít ke komukoliv na zalidněné ulici, mobilem si ověřit jeho profesi, schopnosti i slabiny a následně jej začít přemlouvat, aby se přidal k vám. Platí to opravdu pro kohokoliv, od spěchajících úředníků přes důchodce v parku až po bezdomovce pod mostem. Kombinace jejich schopností jsou pak často nemálo vtipné (důchodce nemůže běhat, bezdomovec po požití alkoholu víc vydrží apod.). Hra mimochodem postavy generuje včetně rodinných vztahů a denní rutiny.

 

1 z 8

- +

Co mne příjemně překvapilo, to jsou způsoby, jakými autoři využívají vámi posbíranou partu postav. Když se zastavíte ve vaší tajné základně, uvidíte je tam posedávat a povídat si mezi sebou. Pokud se mezi nimi přepínáte na ulici, většinou se setkají, pozdraví se a „předají si štafetu“. Realtime filmečky jsou často nastříhané tak, abyste si vašeho aktuálního hrdinu mohli pořádně prohlédnout v náležitě hrdinské póze. A aniž bych chtěl prozradit příliš, v pozdějších fázích příběhu autoři skvěle využívají vaše citové pouto k vašim rekrutům, i když zrovna nebudete mít zapnutou permadeath, kdy mrtvá postava prostě zůstane mrtvá (na nižší obtížnost je pouze půl hodiny reálného času nedostupná a musíte po tu dobu hrát za někoho jiného). Ze začátku hry to na mne tolik nefungovalo, ale ke konci už jsem měl vyloženě pocity jako při hraní Xcomu.

Příjemně překvapí, jak autoři využívají vámi posbíranou partu postav.

Co mi trochu vadilo, to byl místy ne úplně sedící hlas postavy. Není asi čemu se divit, protože při těch milionech kombinací prostě musí dojít k nějakým těm systemickým slabinám, kdy vám například hra vygeneruje příliš hrubý hlas pro křehkou dívku apod. Aby nezněly všechny postavy stejně, je na jejich hlas většinou aplikován také nějaký filtr, což někdy působí dobře a jindy ne tak docela. Každopádně je extra škoda chybějící české lokalizace, protože silný britský přízvuk může trochu zamotat hlavu i zkušenějším angličtinářům. Pro ně jsou zde naštěstí alespoň anglické titulky.

Britský John Wick

V úvodu hry, během vašeho rekrutování první postavy do hackerské odbojové skupiny DedSec, vám bude připomenuto, že jste hacker a měli byste se snažit řešit situace nenásilně. Jelikož jsem si ale tohoto krotkého přístupu užil vrchovatě ve druhém dílu série, rozhodl jsem se tentokrát hrát poněkud drsněji a vyloženě jsem si vybral a vylepšil postavu profesionálního hitmana, který po městě chodil v saku, skrývajícím MP5 s tlumičem. Pokud jsem pak dobýval nějakou základnu nepřítele, většinou to byla docela ostrá přestřelka. Přišlo mi ale, že to docela sedělo k vážnějšímu tématu hry, kterým je terorismus a následné přitvrzení totalitního režimu ve městě.

 

1 z 8

- +

Jako střílečka a akční hra funguje Watch Dogs: Legion překvapivě dobře. Pomocí vlastních očí nebo dronu můžete důkladně zmapovat lokaci, na kterou se chystáte zaútočit – včetně tradičního tagování nepřátel. Samotná střelba pak působí dobře po stránce audiovizuálního zpracování i ovládání, kdy headshot z jakékoliv zbraně garantuje zabití na jednu ránu a doprovodí to specifickým zvukovým efektem. Svoji postavu a její vybavení pak můžete dále vylepšovat, takže například získáte možnost pomocí optické kamufláže zneviditelnit sebe nebo naopak zabité nepřátele (aby nalezení jejich těla nespustilo poplach). Neustále máte po ruce také „hotkey“ mobil, kterým můžete např. hackovat zbraň nebo zrak protivníka, shodit útočný dron z oblohy, zapnout brzdu pronásledujícímu vozidlu apod. AI nepřátel sice není kdovíco, ale pokud se jich na vás seběhne dostatek, zapotíte se i tak.

Jako střílečka a akční hra funguje Watch Dogs: Legion překvapivě dobře.

Samozřejmě jak jsou mise ve hře pestré, budou vás občas nutit do toho, abyste střídali postavy s různými schopnostmi. Jednou třeba budete potřebovat dělníka, aby měl přístup k nákladním dronům na staveništi. Jindy zase uniformovaného policistu, abyste mohli nepozorovaně infiltrovat policejní velitelství a ukrást odtud nepozorovaně tajné soubory. Samotný příběh vás také několikrát donutí rekrutovat extra lidi, abyste si alespoň trochu užili ten pocit z budování skupiny odboje. Pořád ale platí, že kromě hrstky příběhových misí je zcela na vás, koho rekrutujete a jakým způsobem budete hrát. Co mi trochu nesedlo, to je hraní za spiderboty. Ačkoliv s tím související puzzle jsou většinou zábavná a dobře vybalancovaná, děsně mě iritovalo skákání mechanického pavouka, kdy se po dosažení nejvyššího bodu snáší zpátky na zem nesmyslně pomalu, jako kdyby levitoval – nabourávalo to jinak poměrně dobrý pocit z realističnosti hry.

Kdo si hru užije?

Záleží na tom, jaký jste typ hráče. Samozřejmě můžete hru zhltnout jako jednohubku a propálit hlavní příběhové mise na nejnižší obtížnost za 12 hodin, abyste viděli příběh a užili si trochu toho řádění po graficky působivém městě. Mnohem lepší zážitek ale budou mít ti, kdo si hru vychutnají poněkud poctivěji, na vyšší obtížnost, s permadeath nastavením a souvisejícím strachem ze ztráty jejich oblíbené postavy, včetně plnění všemožných vedlejších misí, které jsou občas nudné, ale občas zajímavě rozšiřují svět po stránce technologie nebo politiky. I když se třeba rozhodnete ignorovat poněkud šablonovité „dobývání“ jednotlivých městských částí, propracovanost města a postav docela vyzývá k tomu, abyste se po Londýně trochu toulali nebo si dokonce užívali nějakou tu roleplay. A samozřejmě to může být mnohem lepší zábava, až v prosinci dorazí coop multiplayer.

Lepší zážitek budou mít ti, kdo si hru vychutnají poněkud poctivěji.

Watch Dogs: Legion není žádný trhák, ale také to vůbec není špatná hra. Příběh sice zpočátku působí poněkud jednoduše, ale v druhé polovině hry není nouze o silné momenty a klidně se přiznám, že už se mi pak vyloženě nedařilo od hry odtrhnout. Speciální body si zaslouží váš AI parťák Bagley, který je vybaven fascinujícím smyslem pro humor. Odklad hře nejspíš prospěl, protože i na PC působila velmi odladěně a vyšperkovaně – radost mi například udělala krátká intra postav po přepnutí do nich, kdy je zachytíte ve stylu GTA V, jak zrovna něco dělají. Mikrotransakcí je ve hře tradičně hromada, ale žádná z nich mi nepřišla zásadní. Pokud jste zarytým odpůrcem open world her od Ubisoftu, nejspíš vás tahle nijak nepřesvědčí. Pro ostatní jde ale o dobrou zábavu, která na výkonnějším HW skvěle vypadá. Nicméně je asi docela pravděpodobné, že jí neprospěje vydání tak blízko jiné, jednoznačně očekávanější hry od stejného vydavatele.

Druhý názor (Gabriela Šuterová)

Někde mezi vážnou jedničkou a nevážnou dvojkou sedí třetí díl Watch Dogs, který vás nechá zaťatými pěstmi, drony a zbraněmi bojovat za svržení novodobé hi-tech totality. Téma, které mělo šanci letos rezonovat více než kdy jindy, je ale jen rukojmím městského sandboxu. Možnosti jsou široké, spousta z nich zábavná, ale na každém kroku člověk pociťuje déja vu. Pár typů nepřátel, „osvobozování“ jednotlivých částí herní mapy, zběsilé ježdění a létání. Všechno to baví, ale jako by to člověk už někde viděl. Několikrát.

Watch Dogs: Legion mají své momenty a příběhová kampaň je postavena dostatečně energicky na to, abyste pocítili syndrom „ještě jedné poslední mise“. I díky tomu, že Londýn ve Watch Dogs je skvěle zpracovaný a člověk se rád podívá na další místa. Opravdu zajímavých nápadu je ale ve hře málo a jsou utopené v naprosto standardní šabloně. Navíc mají k noze přivázanou tristní umělou inteligencí, která se občas zblázní a vybije sama sebe i bez vašeho přičinění. Watch Dogs: Legion není špatná hra, ale je očividné, že mohla být výrazně lepší. Takhle se stává přesně tím, proti čemu se svým tématem snaží vymezit: mlčícím konformním občanem, který se raději zavře ve sklepě, který dobře zná a cítí se v něm bezpečně.

P. S. V době psaní ještě není k dispozici multiplayer, ale dokážu si představit, že v partě kamarádů by Watch Dogs: Legion mohla opravdu naplno zúročit své silné stránky.

Hru můžete zakoupit v Xzone.