Zatímco většina schůzek na výstavách, jako je Gamescom, zabere půl, maximálně tři čtvrtě hodiny, pro testování nového Wolfensteina si Bethesda rezervovala v mém itineráři rovné dvě hodinky. Jak jsem se později na místě dozvěděl, bylo to jednak kvůli tomu, že vývojáři stále experimentují s jednotlivými stupni obtížnosti (těch je celkem sedm) a stejnou možnost chtěli dát i nám novinářům. Především to tak ale bylo proto, že jsme dostali šanci vyzkoušet hned dvě úrovně.
Bezbariérový přístup podle MachineGames
Tou první byla už relativně známá úroveň hned z počátku hry, která se odehrává v útrobách ponorky Eva's Hammer, kterou fanoušci samozřejmě poznají z předešlého dílu. Je tu ale další podobnost, autoři si totiž očividně libují v ubližování své hlavní postavě. BJ Blazkowicz je totiž podobně jako v případě prvního dílu upoután na lůžko, naštěstí ale promešká jen několik měsíců. Ponorka Eva's Hammer je na začátku mise napadena nacisty, u čehož BJ samozřejmě nesmí chybět. Bohužel kvůli zranění není schopen pohybu, a tak vezme zavděk poblíž stojícího invalidního vozíku. Na znovuzrozené sérii Wolfenstein je velmi úctyhodné, že ctí staré klasiky FPS žánru, kde šlo především o střílení. Ani The New Colossus v tomto pravděpodobně nebude výjimkou. Přestože novinka v podobě ježdění s invalidním vozíkem vypadá právě jako snaha o něco nového a svěžího, ve výsledku původní záměr autorů ještě více potrhuje.
Díky vozíku je samotné střílení vlastně ještě důležitější, protože pohyb hlavní postavy je do značné míry omezen. Mírně poklesla rychlost pohybu a taktéž manévrování je o něco složitější, zážitek ze střelby je tak ještě intenzivnější. Vlastně mi pohyb v útrobách ponorky připomínal hratelnost starých stříleček, kdy ovládání postavy nebylo úplně vyladěné a občas jste vrazili do zdi nebo vykoukli do chodby, které jste se chtěli vyhnout. Tato úroveň v ponorce také dokazuje, že autoři velmi dobře pracují s level designem, který taktéž patří ke známkám starých akčních stříleček. V oněch dobách šlo pouze o střílení a také o orientaci v prostoru, protože úrovně většinou připomínaly velké bludiště.
V tomto směru se The New Colossus svým předchůdcům velmi podobá. Design úrovní je totiž velmi intuitivní, takže si celá mise drží dost svižnou, ale také nápaditou hratelnost. Jednotlivými místnostmi projíždíte jako namydlený blesk, k čemuž vám dopomáhají i dopravní pásy, které slouží k přepravě větších nákladů. Dlouho jsem nezažil takový pocit zadostiučinění, který se dostavil, když jsem najel na jeden z dopravníkových pásů a pouze jsem střílel nacistickou náplavu kolem sebe jako na střelnici.
„BJ může při špatném manévrování s vozíkem upadnout a je tak na pár sekund prakticky mrzákem na odstřel.“
Podobné triky však mohou skončit nepěkně, protože BJ může při špatném manévrování s vozíkem upadnout a je tak na pár sekund prakticky mrzákem na odstřel. Jakožto čerstvý (a nutno dodat jen dočasný) vozíčkář nemůžete lézt po žebřících a jelikož ponorka je už z podstaty věci hodně členitý dopravní prostředek, nabízí se otázka, jak se dostat do vyšších či nižších pater. I v tomto ohledu je level design velmi dobře zvládnutý. Autoři se vybodli na klasické výtahy či podobná obvyklá řešení a nechávají vás se v nové roli invalidního strážce svobody řádně vykoupat. Rychle však zjistíte, že k výstupu do vyššího patra lze třeba využít ozubená kola velkých ústrojí, která pohání ponorku, což působí nejen velmi přirozeně, ale v kontextu level designu také funkčně.
Amerika podle Hitlera
Druhá úroveň se odehrává již v pokročilé fázi hry, zaměřím se ale především na to, co jsem si mohl sám zahrát. Úvodní filmeček totiž prozrazoval možná až příliš. Úkolem již zcela zdravého Blazkowicze je dostat se v přestrojení za hasiče do bufetu, který je ve skutečnosti buňkou místního odboje. Přestože prvních zhruba 5 až 10 minut celé úrovně se pouze procházíte po městě, šlo minimálně o tak poutavou náplň, jakou je samotné střílení nacistů. Autoři zúročili zkušenosti z The New Order a dali jasně najevo, že jsou velmi schopní, pokud jde o vytváření nových světů do těch nejmenších detailů. Město Galveston na úplně první pohled vypadá jako klasické americké město v šedesátých letech. To by ale nesměla znít z rozhlasu nacistická propaganda a ve výlohách by nesměly viset hákové kříže. Na vizi jindy hrdé Ameriky v područí nacismu se v MachineGames opravdu vyřádili. Tento nápad si v sobě prý nesou už od roku 2011, kdy začali poprvé jednat s id Software a práci na značce Wolfenstein.
Cestou do bistra můžete narazit kupříkladu na hlídkující drony a propagandistické plakáty, lze se také zúčastnit výslechu dvou původních obyvatel nacistickým vojákem, který je zkouší z německého jazyka. Vedle amerických dobových aut můžete potkat na benzínové pumpě i nacistické supermoderní jednokolky a další nacistické výdobytky. Po klaustrofobní úrovni v ponorce je velmi potěšující vidět, že autoři dokážou stejně dobře pracovat i s rozsáhlými exteriéry. Město působí opravdu živoucím dojmem a vytváří přesně ten hrdlo svírající pocit něčeho, čeho byste se nikdy nechtěli dožít. Než se však stihnete rozkoukat, opět se vydáte do spíše stísněných prostor. Po projížďce německým rychlovlakem, který srovnáním čistě od oka konkuruje i našemu Pendolinu, jsem se vydal do podzemních prostor neudělat nic menšího, než odpálit jaderný reaktor nacistů.
„Město působí opravdu živoucím dojmem a vytváří přesně ten hrdlo svírající pocit něčeho, čeho byste se nikdy nechtěli dožít.“
Stojící BJ, mrtvý BJ
Samotná akce je svižná a zábavná stejně jako v předchozím díle. Na nějaké taktizování není čas, vše je především o dobré mušce a pohybu v prostoru. Stojící BJ je mrtvý BJ. Králem všeho jsou pak logicky zbraně, které nabízejí celou škálu možností, jak nepřátele zastavit, od dobových samopalů přes laserové pušky, které nepřítele doslova uškvaří, až po velké nábojnice, které lze na dálku odpálit. Není asi překvapením, že pokud máte ve všech zbraních dostatek nábojů (což se ale často nestává), je docela velké dilema, s čím na nepřítele půjdete. Střílení ze všech zbraní je neuvěřitelně zábavné, a přestože se každý smrtonosný nástroj chová zcela jinak, radost z jeho používání pocítíte u každého kousku. Doslova chrochtat blahem pak budete v okamžicích, kdy do každé ruky vezmete jeden samopal a vydáte se rozmetat nacistickou náplavu. U některých zbraní, jako je třeba sekera, se pak vedle zábavnosti dočkáte také poměrně velkého masochismu, který je ale pro sérii význačný.
Vizuální zpracování samozřejmě pokračuje ve vyšlápnutých kolejích předchozího dílu a musím pochválit nejenom celkové technické zpracování, ale především umělecký dojem. Svět, ve kterém nacisté vyhráli válku a jako mor se rozšířili až do Ameriky, působí opravdu reálným dojmem. Přestože jsem hrál jen útržky plné hry, rychle jsem nabyl beznadějného pocitu ze statečného, ale také zbytečného odboje proti nacistické přesile. Skvěle vypadají jak interiéry, tak venkovní prostředí, přičemž oceňuji v prvé řadě kvalitní textury nejrůznějších materiálů. Tomu všemu zdatně sekundují nepřátelé, kteří se nejenom dobře hýbou, ale i jejich ztvárnění jednoduše nahání hrůzu, ať už se jedná o základní nacistické jednotky či různými způsoby vylepšené protivníky. Celé si to potom zabalte do dobře zvládnutého level designu, který u takto rychlé akční hry nesmí chybět, a máme tu další velmi povedený díl ze série Wolfenstein.
Wolfenstein 2: The New Colossus vychází 27. října na PC, PlayStation 4 a Xbox One, v roce 2018 bude následovat verze pro Switch. Hru předobjednáte v našich obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.
těšim se až to bude komplet i s patchem a na pc recenzi
Odpověď na komentář uživatele Corvus
Aha.
Odpověď na komentář uživatele Behavioralista
Polovinu hry jsem prošel s nožem v ruce
Odpověď na komentář uživatele Behavioralista
No pokus sestřelíš potichu toho co vyvolává poplach tak ti nepřiběhne kvanta vojáků. Ne celé potichu no
Myslím, že v jiných hrách je umělá inteligence horší. U Wolfika mi nepřipadala nějak hrozná… nebo aspoň jsem to neřešil.
Odpověď na komentář uživatele Behavioralista
Boli pasáže, ktoré sa dali spraviť po tichu. Ale dohrať celú hru, to ťažko.
Odpověď na komentář uživatele VaxMarkus
Wolfenstein se dá hrát potichu? Jak prosimtě?
Čo sa týka umelej inteligencie. Dám si Über obtiažnosť a o zábavu bude postarané.
Odpověď na komentář uživatele stuntman
Naprostý souhlas původní hru i datadisk jsem dojel vícekrát buď styl rambo nebo potichu.
Dík za dojmy. Moja najočakávanejšia hra tohto roka. Vidím, že Macine Games pokračujú tam, kde skončili. V excelentnom reštarte Wolfensteina. Nech už je koniec mesiaca.