Rising Storm 2: Vietnam – první dojmy z válečné vřavy

Ačkoliv název říká něco jiného, Rising Storm 2: Vietnam je pokračovatelem série Red Orchestra, jedné z nejtěžších multiplayerových stříleček, s jakými jsme se na PC kdy setkali. Vše začalo modifikací pro Unreal Tournament 2004, následovala samostatná verze a pak přišel druhý díl, který nabídl nové podání bojů na východní frontě během druhé světové války. Přišli noví rekruti, vrátili se staří veteráni a tvůrci hry nelenili a ve spolupráci s komunitou vytvořili rozšíření Rising Storm, které válku přesunulo do Pacifiku. Dodnes navíc podporují rozsáhlý mod Heroes of the West, který pro změnu nabízí západní frontu. Série nás zkrátka zavedla na mnohá bojiště po celém světě, ale vždy se držela období druhé světové války. Teď se však přesouvá do jiné doby a do jiné války, konkrétně do Vietnamu v 60. letech. Snad právě proto si hra ponechala pouze název Rising Storm. Otázka však zní, jestli kromě klasického názvu zmizely i důvody, proč mají hráči Red Orchestru v takové oblibě. Odpověď jsem se pokusil nalézt v právě probíhající uzavřené betě.

Lepší mrtvý než rudý

První Rising Storm se chlubil nejen exotickým prostředím a nelítostnou hratelností, díky níž může i jedna kulka znamenat smrt, ale také asymetrickým bojem. Každá zúčastněná strana má zkrátka jiné možnosti vedení války, jiné zbraně i jiné prostředky pro odpověď na cokoliv, s čím nepřítel vyrukuje. Na první pohled šlo o riziko, které zavánělo přílišnou nevyvážeností, ale tvůrcům se přeci jen podařilo všechno skloubit tak, aby hra fungovala a aby byla zábavná bez ohledu na to, v jakém týmu se zrovna nacházíte. A už z prvních minut strávených na bojišti druhého dílu je jasné, že Rising Storm 2 na tomto konceptu nehodlá nic měnit, naopak ho chce ještě rozšířit a prohloubit.

Američané mají k dispozici nejen modernější zbraně, ale i možnost vyčmuchat nepřátelské pozice za pomoci průzkumného letadla a seslat na určité místo napalm. Také disponují několika typy vrtulníků, které mohou hráči skutečně ovládat. Vrtulníky slouží nejen pro přesun vojáků a jako pohyblivý bod pro respawn, ale i jako nástroj zkázy chrlící kulky a rakety kamkoliv, kam se zrovna dívá pilot nebo střelec. Ve správných rukou mohou být vrtulníky skutečně prostředkem pro radikální změnu bojových podmínek.

Vietcong a armáda Severního Vietnamu však rozhodně nejsou bezbranné. Faktem je, že jimi využívané zbraně nejsou tak účinné jako ty americké. Základní AK-47 zkrátka není tak smrtící jako třeba M16, ačkoliv nižší účinek vyvažuje také nižší zpětný ráz a obecně snadnější ovladatelnost. V tomto případě jsou ale palné zbraně opět jen základ. I komouši mohou povolávat nálety a navíc rádi využívají tunely. Některé mohou vyhloubit sami hráči a udělat z jejich východu šikovný bod pro respawn, což je jejich jediná výhoda, protože jsou jinak neprůchodné. Jiné jsou připravené na mapě a ty se dají považovat za jakýsi stacionární protipól vrtulníků. Vietnamci se jimi mohou bez potíží pohybovat a případně americké vetřelce zákeřně obejít. A když se zástupci obou stran náhodou setkají uprostřed cesty, Američané mají obvykle problém, protože nemohou v mnoha tunelech používat primární zbraně.

Na jedné straně se tak z tunelů stává místo, kam si můžete dojít pro snadno dostupný skalp neopatrného Joea. Na straně druhé může průchod tunelem vyvolat vzpomínky na český Vietcong, v němž jsme v roli Steva Hawkinse prolézali tunely jen s Coltem 1911 a základní výbavou. Vietnamci však mají i další esa v rukávu. Přišlo mi, že ve srovnání s americkými vojáky jsou uprostřed džungle hůře viditelní a navíc se mohou snadno skrýt před ostřížím zrakem průzkumného letadla. Stačí klečet nebo ležet, nestřílet ze své zbraně a vaše pozice zůstane očím těch špinavých Yankeeů utajena.

„Vrtulníky slouží nejen pro přesun vojáků a jako pohyblivý bod pro respawn, ale i jako nástroj zkázy chrlící kulky a rakety kamkoliv, kam se zrovna dívá pilot nebo střelec.”

„Povídali nám, že ten Vietnam je hodně jiný než Spojené státy americké…”

Tím však kontrast možností obou znesvářených stran nekončí. Možná že vrtulníky jsou mocná zbraň, ale jsou také dost hlasitými stroji, takže pozorní hráči na opačné straně konfliktu mohou na základě jejich letu odhadnout, kam míří nepřátelé. Když se navíc Američané rozhodnou vrtulníky využívat, Vietnamci mají rázem početní převahu na zemi, protože někdo koneckonců musí dělat pilota. A nejlepší pro ně je, když se tím pilotem stane někdo, kdo s létáním v Rising Stormu 2 nemá zkušenosti. Pak si mohou protivníci vyloženě hvízdat. Když nějaký pitomec vletí s vrtulníkem plným hráčů mezi stromy nebo když třeba jen přistane moc prudce a utrhne se mu vrtule, pro hráče na straně Američanů to není nic veselého. Nešikovné piloty obvykle všichni posílají slušně řečeno k šípku, ale přitom stačí poslat je na tutoriálovou mapu, kde si mohou všechny vrtulníky o samotě vyzkoušet. Nechybí ani střelnice pro vyzkoušení palných zbraní.

Když se naopak virtuálního kniplu chopí někdo schopný, přítomnost vrtulníků je náhle učiněný zázrak. Nejen z hlediska hratelnosti, ale i z hlediska atmosféry. Když šikovný hráč hladce přistane s vrtulníkem uprostřed rýžových polí a vysadí celou vaši četu, zatímco okolo stojící stromy a keře tančí pod náporem vzduchu, hned máte pocit, že se všechno odehrává přesně tak, jak má. A když pak ještě v hlasovém chatu vyřvává, že bude pro tento večer vaším pilotem, hned může vyvolat pocit, že na vaší straně stojí štěstěna i schopní spoluhráči a že nepřítel nemá šanci.

Asymetrický boj tedy přináší mnoho zábavných novinek, které hru skvělým způsobem oživují. Za zmínku stojí také fakt, že na řadu zbraní na obou stranách lze nasadit bajonet, takže se intenzivních bojů zblízka mohou snadno zúčastnit všichni, zatímco v prvním Rising Stormu šlo díky banzai útokům o doménu Japonců. Jinak jde ale v zásadě stále o tu starou dobrou Red Orchestru. Jedna až dvě kulky mnohdy znamenají smrt nebo alespoň nutnost zastavit krvácení za pomoci obvazů. Můžete vybírat z pestré palety zbraní a herních tříd, bez jejichž smysluplného využití a bez týmové spolupráce obvykle nemáte šanci na vítězství. Střelci, kulometčíci, odstřelovači, radisté, velitelé, ti všichni tu stále jsou a stále fungují tak, jak mají a jak zpravidla fungovali dřív.

Některé třídy mají však něco navíc, hlavně na straně Vietnamců. Mohou totiž pokládat různé pasti a miny, což je další způsob, jak se účinně bránit Američanům. Jak už jsem naznačil výše, nechybí ani osvědčený systém čet, díky němuž lze snadno vydávat nebo přijímat rozkazy a respawnovat se přímo za zadkem velitele čety. Návrat hlásí také klasický server browser a já jsem rád, že tvůrci stále sází na tradiční vyhledávač, který je navíc tentokrát o něco přehlednější než v minulosti.

„…a kromě piva v pixlách a steaků taky byl”

Mapy a herní módy se pak jeví jako očekávaný standard. V betě jsem vyzkoušel dva větší módy, které vždy závisely na zabírání nebo bránění kontrolních bodů, a také zhruba čtyři mapy, které nabízí prostředí džunglí, zaplavených polí, prostých vesniček i velkého města. Všechny disponují autentickou atmosférou a nabízí dost příležitostí pro využití všech novinek i celé řady zbraní. A protože jde o betu, disponují navíc určitou nevyvážeností. Nejde o několikrát zmíněný asymetrický boj. Kvůli němu nebude hra nikdy zcela vyvážená, protože ani nemá být. Na některých mapách má ale určitá strana převahu i bez toho, že by se kdovíjak snažila nebo využívala nové herní prvky.

Typickým příkladem budiž městská mapa Hue City. Vietnamcům stačí jen s trochou snahy bránit několik základních pozic a Američané nemají šanci, ať se snaží sebevíc a ať využívají jakékoliv dostupné prostředky. V Hue City jsem hrál alespoň pět nebo šest zápasů a Američané nikdy nedokázali zabrat ani první dvojici kontrolních bodů bráněných silami Severního Vietnamu. V chatu jsem několikrát zaznamenal tvrzení, že přece Američané válku ve Vietnamu prohráli, takže by měli prohrávat i v Rising Stormu 2, ale hra je přeci jen něco jiného než historie.

Zlepšení by zasloužilo také uživatelské rozhraní. Oproti Red Orchestře 2 a prvnímu Rising Stormu podává hráčům více informací, což může pomoci hlavně začínajícím hráčům. Orientace je tak většinou bezproblémová a vždy aspoň zhruba víte, co musíte udělat a kam jít. Někdy to však tvůrci s těmi informacemi přehání. Několikrát jsem zažil, že hlasatel, který by mimochodem zasloužil vyměnit, našemu týmu milostivě oznámil, že prohráváme a že musíme rychle něco udělat. Následkem toho začalo mnoho hráčů panikařit, a to vyústilo v různé chyby. Přitom šlo jen o to, že jsme ztratili jeden z kontrolních bodů, což v mnoha případech není nic hrozného. Nejednou jsem zažil devastujcíí vítězství navzdory faktu, že hlasatel hned několikrát během zápasu žvanil něco o blížící se prohře.

„V chatu jsem několikrát zaznamenal tvrzení, že přece Američané válku ve Vietnamu prohráli, takže by měli prohrávat i v Rising Stormu 2, ale hra je přeci jen něco jiného než historie.”

Severní Vietnam je krutý

Ani technická stránka není úplně ideální. Není tak těžké narazit na nesprávně použité nebo vyloženě chybějící zvuky, což je něco, co by asi měl člověk od bety očekávat. V tomto ohledu měl problémy už první Rising Storm, i když nutno říct, že jeho další prvotní nedostatek, tedy problematické zaznamenávání statistik, je už v betě Rising Stormu 2 plně funkční. Horší je grafika. I když v sérii nikdy nebyla moc důležitá, tak vážně neoslní. Přitom je beta docela náročná a některé funkce, třeba anti-aliasing, jako by snad v betě ani nebyly implementovány, i když v nastavení samozřejmě nechybí. Snímky za sekundu navíc bez ohledu na grafické nastavení často skáčou jako zběsilé a mnozí hráči mají problémy s výkonem navzdory faktu, že disponují velmi výkonným hardwarem. Co teprve hráči jako já, jejichž sestava už není nejnovější, i když zase není natolik stará, aby měla mít problémy se hrou takového rozsahu a grafické úrovně. Třeba pohyb na již zmíněné mapě Hue City může mít za následek pády počtu snímků za sekundu pod únosnou mez.

Přeci jen jde ale stále o betu a datum vydání plné verze je stále ve hvězdách, takže tvůrci mají očividně dost času na opravy. V tomto případě jde přitom vážně o betu, ne o časově omezenou demoverzi, na kterou jsme zvyklí díky takzvaným betám her od EA nebo Ubisoftu. Už teď si mohou hráči vyzkoušet téměř veškerý nabízený obsah, ale já se rozhodl vyzkoušet jen něco, abych si nechal na plnou verzi nějaké to překvapení. Proto jsem vynechal třeba možnosti vizuální úpravy vojáků nebo skromnější herní módy.

I z toho mála, co jsem hrál, je však zjevné, že když tvůrci z Antimatter Games a TripWire Interactive vylepší optimalizaci a výkon hry, poupraví množství informací sdělovaných uživatelským rozhraním a lépe vybalancují frakce, čeká nás poctivý nástupce Red Orchestry a prvního Rising Stormu. Jestli vás bavily předešlé díly, bude vás určitě bavit i Rising Storm 2. Oblíbený základ je stále na svém místě a doplňuje ho celá řada novinek, která prohlubuje myšlenku asymetrického boje. Myšlenku, z jejíž realizace se nestává problém, ale naopak přednost. Snad bude tedy finální verze nabízet těch předností co nejvíc.