Původní Nioh sice na první pohled nemusel vypadat jako kdovíjaká událost, nicméně hry se prodalo přes dva a půl milionu kusů, což je až neuvěřitelný úspěch na takhle úzkoprofilový titul, který nenabízel kdovíjak skvělou výpravu a zároveň vyhrožoval pekelnou obtížností. Ano, šlo o „Soulslike“ hru, inspirovanou (po mnoha stránkách prakticky k nerozeznání) sérií Dark Souls her a podle některých zde byla obtížnost posunuta do ještě vražednějších výšin.
S ohledem na úspěch hry se ale nyní chystá mnohem sebevědomější pokračování (oznámeno bylo na loňské E3), které jsme díky existenci TGS dema mohli vyzkoušet i my – byť ne přímo v Tokiu, ale na české centrále Sony.
Osobně jsem první díl vynechal, protože mi připadlo, že mu chybí to, co mě na Souls sérii bavilo vždy nejvíce: pestrý, krásný, fascinující, nepředvídatelný svět, který by byla radost objevovat. První Nioh na mě dělal dojem nevýrazné šedi a podle kolegů, kteří jej dohráli, jeho kouzlo opravdu tkvělo spíše v soubojovém systému a nekompromisní výzvě.
Od prvních vteřin ve hře mi bylo jasné, že můj hlavní problém s jedničkou se vytratil. Ačkoliv prostředí ve dvou úrovních TGS dema nebylo extra pestré (obě lokace byly relativně podobné japonské vesnice, byť jedna byla v plamenech), rozhodně bylo krásné a doslova dýchalo atmosférou, čemuž kromě náležitě strašidelné zvukové kulisy napomáhala i vynikající hudba, kombinující orchestr s všemožnými exotickými píšťalami, dotvářejícími atmosféru starověkého Japonska. Poctivý výprava se projevuje i na zpracování nepřátel, od jejich vzhledu přes jejich pohyby a útoky až po jejich zvuky. Nejlepší demonstrací tohoto jsou samozřejmě patřičně šílení bossové – jeden z nich obrovský hybrid s koňskou hlavou a druhý dáma na kolečkovém „podvozku“, která je ale ve skutečnosti všechno možné jen ne pohybově handicapovaná. Péče byla ale věnovaná i malým přátelským a neutrálním potvůrkám, které se úrovněmi občas hemží.
Parádní vizuály ostatně obsahoval už editor vzhledu postavy, kde bylo několik opravdu dobře vypadajících bijců i slečen, z nichž mezi černovlasými Japonkami doslova vyčuhovala bělovlasá dívka, nápadně podobná Ciri. Pokud vám ale povedené presety nevyhovují, můžete si svoji postavu vesle překopat od základů, jak jsme zvyklí u Souls her. Vaši postavu pak během hraní samozřejmě náležitě vylepší ještě esteticky parádní brnění všeho druhu, které budete sbírat a měnit po cestě, jak je ostatně u podobných her zvykem.
Obecně ačkoliv jsem první Nioh hrál opravdu jen okrajově, byl jsem ve dvojce celkem rychle jako doma – je až s podivem, kolik mechanik si autoři vypůjčili od Souls série vyloženě napřímo. Tak třeba mrtvoly u kterých leží světýlka, představující předmět (abyste věděli, že tam něco je, ale nevěděli přesně přědem, co to je). I zde se projevuje dražší výprava dvojky, protože při sebrání takového předmětu se nedčkáte jen textového popisu, ale také dabingu posledních myšlenek mrtvého.
Další na dlouhé seznamu oblíbených mechanik je sbírání duší (zde vyloženě nazvaných „Soul Cores“) ze zabíjených nepřátel, abyste s jejich pomocí pak mohli zvyšovat svůj level a konkrétní statistiky u ohýnku… ehm, posvátné sochy. I zde je celkový princip včetně vizuální reprezentace nápadně povědomý. Abychom si rozuměli, mě nějak zvlášť nevadí, že je hra tak drasticky podobná Dark Souls – naopak, bylo příjemné si zahrát něco takhle podobného po té citelně odlišné zkušenosti ze Sekiro (která je mnohem rychlejší a mnohem více založená na rytmice, než na opatrném pomalém postupu, který v Nioh 2 demu docela dobře fungoval, obzvláště pokud jste rozdávali nepřátelům headshoty lukem z dálky).
Vlastně jsem zjistil, že díky několika platinovým trofejím z her od From Software jsem v Nioh jako doma a po pár minutách sžívání se s ovládáním (pořád jsem chtěl sekat R1 bumperem, který ale jen přepíná zbraně a postoje, zatímco se seká čtverečkem pro rychlý útok a trojúhleníkem pro silný útok) jsem byl ve hře jako doma. A díky parádním animacím i zvukům mě vyloženě bavilo sbírat a zkoušet nové zbraně, od všemožných japonských mečů přes malé i velké sekery až po věci jako jsou nože na řetězech. Vybavení jde zde totiž citelně více než v Souls hrách díky tomu, že jej nacházíte v různé kvalitě (tradičně odlišené barvami v inventáři – zelená, fialová, zlatá apod.). Rozhodně i v této hře strávíte dost času na obrazovkách se statistikami vaší postavy a jejího vybavení.
Každopádně moje dlouholeté zkušenosti s tímto žánrem jsem náležitě úročil, když jsem probíhal kolem nebezpečnějších nepřátel jen proto, abych jim za zády před smrtí sebral předmět, který hlídali – nebo otevřel zamčené dveře, které i po mé smrti už zůstaly jako otevřená zkratka do dalších části mapy. Podobně sebevědomě jsem zkoušel také uskakování při soubojích s bossy, ale tam jsem narazil, protože i-frames zde sice existují a fungují, ale management staminy my přišel citelně přísnější, než jsem zvyklý. Naštěstí jsem si pro boj s bossem mohl vyvolat fantoma, i když Solaire to nebyl.
Každopádně mohu s klidným svědomím prohlásit, že Nioh 2 už nevypadá škarědě, šedivě ani nic podobného. Jde o pestrou, často krásnou a hlavně zábavnou hru, o které kdyby mi někdo řekl, že pochází z dílny From Software, celkem bez problému bych mu to spolknul. Nezbývá než si ji přidat na seznam, protože tohle nejspíš žádný fanoušek žánru nebude chtít vynechat.
I ve svete pisi novinari, ze se to hraje skvele. Jednicka byla super, takze se na tohle fakt tesim.
Co je toto za styl hry? Teda bude to těžké jako Sekiro nebo jemu podobné hry? nebo je to hratelnější?
Ty dvě lokace/bosové z dema se mi obtížností zdáli být blíže tradiční Dark Souls (třeba trojce) než Sekiro (které je mnohem přísnější na rytmiku).
V praxi šlo spíše o to se naučit jejich útoky, jakž takž dodgovat a použít některou ze zbraní, než si vytrénovat taneční kroky ala Sekiro.
Nevím, jak v demu ale v jedničce šlo ovládání přepnout na R1+R2.
Díky za dojmy, jednička byla super. Ještě jsem ji nedohrál, teď mi chybí jedna trofej v Bloodborne, tak potom skočím na Nioh a dvojka mě určitě nemine.