Dojmy z hraní retrostřílečky HROT

Prozradím to hned na začátku: retro FPS střílečku HROT jsem v tuzemských herních médiích registroval již nějaký ten rok, ale od pohledu jsem si říkal, že půjde o možná zábavnou, ale přeci jen poněkud povrchní napodobeninu Quake (jedničky). Přitom Quake, podobně jako před ním Doom, dle mého názoru nebyl výjimečný jen díky (na svou dobu) pokrokové technologii, ale především brilantním designem prostředí, zbraní i monster, které dohromady nabízely excelentně vyváženou kombinaci akce, objevování a napjaté atmosféry. Většina napodobenin těchto klasických her pak sice vypadala podobně, ale zdaleka nebyla tak rafinovaných a vyvážených.

 

1 z 8

- +

Pak jsem si ale jeden večer na chvíli zapnul stream Agraela, který se zrovna zaseknul na tom, že se mu nedařilo najít cestu dál. Jak jsem jej několik minut pobaveně sledoval zkoušet všemožné cesty a zkoumat všechna dostupná zákoutí mapy, v hlavě mi začaly sepínat spínače, které jsem nepoužíval více než dvě dekády. Začalo mi docházet, že level design HROTu je opravdu kvalitní a evokuje přesně tu rafinovanost, kterou jsem tak obdivoval na klasických hrách id Software a kterou jsem u drtivé většiny jejich konkurence nenašel. O chvíli později jsem již psal autorovi hry o kód k vyzkoušení.

Jednotné číslo je přitom zcela na místě, protože autorem HROTu je skutečně jediný vývojář, vystupující pod přezdívkou Spytihněv. O hře začal snít již v polovině devadesátých let, nicméně ostrý vývoj zahájil až kolem roku 2017. Pro hru si v Pascalu naprogramoval vlastní engine a opravdu ji tak vystavěl od základů vlastníma rukama, ačkoliv mu s některými věcmi radili konzultanti a hudbu získal také zvenčí. Když už jsme u hudby, nedá mi to vysmeknout jí velikou poklonu – je to přesně ten mrazivě ponurý styl hudby, který jsem tolik miloval na PlayStation verzi prvního Dooma. Pohromadě se syrovým prostředím hry a zákeřným přepadáváním drsnými protivníky tak ve hře vzniká strašidelná atmosféra, ke které lze vřele doporučit hraní v noci a potmě.

Strašidelná atmosféra, ke které lze vřele doporučit hraní v noci a potmě.

Málokdo si to totiž dnes pamatuje nebo přizná, ale první Doom i Quake byly poměrně účinné horory. Pokud jste je hráli o samotě a potmě, vznikala tam celá řada napínavých i děsivých situací, ať už jste zoufale našlapovali labyrintem s poslední dvojicí nábojů do brokovnice nebo se krčili za rohem před ohlušujícím rachotem obřího bosse. Přesně tyhle momenty se HROTu daří kvalitně navodit, obzvláště když na vás po úvodních humanoidních nepřátelích (kteří ale nosí chemické obleky i plynové masky a vydávají nelidské skřeky) začnou vrhat mnohem abstraktnější monstra, od kybernetické létající hlavy po hnusné pavouky. Ani ti opresivní bossové nechybí, přičemž nástup toho prvního a pak i toho posledního je geniální z výtvarné i dramaturgické stránky.

 

1 z 9

- +

Samozřejmě se na mém ohromení a okouzlení HROTem nejspíš do značné míry podepisuje také moje nostalgie a skutečnost, že jsem původní Quake i Doom prožíval v jejich době takovým způsobem. Přesto se ale žádné z té plejády napodobenin nepovedlo za tu dlouhou dobu tyhle pocity znovu navodit. A novodobý Doom je sice skvělý, nicméně úplně jiným způsobem, mnohem akčnějším a hlučnějším. Zato HROT umí pracovat s napětím a budování atmosféry, místo aby na vás sypal zástupy nepřátel nonstop, pečlivě si je dávkuje a často je na vás zrádně vypustí z nějaké tajné stěny, která se otevře za vašimi zády. Jakmile ale dojde na jednu z větších bitev, nerozpakuje se vychrlit proti vám pořádnou armádu, které kromě pěšáků a monster dominuje třeba i útočný vrtulník na obloze.

Level design HROTu je opravdu kvalitní.

Opresivní atmosféře samozřejmě dodává zasazení hry do Československa roku 1986, po blíže nespecifikované katastrofě (není velký problém si zjistit, co se ten rok stalo). Oficiální text ke hře praví: „Začínáš v úkrytu civilní ochrany hluboko pod stanicí metra Kosmonautů a jako hrdý nositel odznaku branné připravenosti znáš svoji povinnost: nasadit nefunkční plynovou masku, nabít pistoli vzor 52 a bránit mír a socialistickou vlast před všemi podivnými narušiteli*.“ Z toho je patrné, že hra využívá jako kulisy stanice pražského metra nebo třeba Vyšehrad a zároveň se vyžívá v dobové komunistické hantýrce i rekvizitách. Chápu, že na některé hráče to působí jako vtipná satira, ale osobně jsem z toho měl mnohem pochmurnější pocity. Absurdita totalitních nápisů totiž odpovídá historii a hra se jí nesnaží využívat pro nějaké nucené vtipy, jako třeba Duke Nukem. V praxi tak zasazení ještě prohlubuje opresivní atmosféru hry. Navzdory relativně jednoduché grafice přitom dobovost potrhuje celá řada nápaditých detailů, jako jsou dobové sáčky s plnotučným mlékem (místo lékárniček) nebo třeba funkční sifonová láhev, kterou tenkrát měli doma snad všichni.

Nejdůležitější ale samozřejmě je, že hra dokonale funguje v klíčových oblastech – pohyb a střelba ze zbraní jsou pocitově skvělé, arzenál je tak akorát pestrý (od pistole přes brokovnici nebo samopal až po tarasnici nebo experimentální elektrickou zbraň) a hlavně: ten level design, tempo jednotlivých pasáží a vybalancování bojů s průzkumem prostředí jsou naprosto excelentní a připomněly mi moje nejoblíbenější pasáže z oněch klasických her. Zároveň mě každá nová mise překvapila nějakým novým prostředím nebo monstrem (kůň s plynovou maskou působí správně děsivě – a to počkejte, až uvidíte bosse v tělocvičně). Osm misí pro první epizodu hry vám tak nabídne zhruba dvě hodiny pestré zábavy, což se zdá být naprosto ideální. Pevně doufám, že si i pro další epizody autor udrží vynikající cit pro rovnováhu. Rozhodně se už teď ohromně těším a (údajně středověká/husitská) epizoda 2 je nyní hodně vysoko na mém žebříčku očekávaných her.

Hra je aktuálně v režimu předběžného přístupu a zakoupit ji můžete na Steamu za 16,79 EUR (430 Kč).