Dojmy z hraní plné verze Hobo: Tough Life

Pokud se alespoň trochu zajímáte o české hry, s velkou pravděpodobností jste o tomhle kousku během posledních let alespoň slyšeli. Ostravské studio Perun Creative na hře pracuje od roku 2015, úspěšně prošlo systémem Steam Greenlight a poslední roky hra fungovala na Steamu v režimu předběžného přístupu. To se ale změní již zítra, kdy bude vydána plná verze 1.0 a hra se začne prodávat také formou krabicovek v kamenných obchodech, včetně svérázné sběratelské edice. Dostali jsme možnost plnou verzi hry vyzkoušet předčasně, což vedlo jednak k cestě do sprchy a jednak k těmto dojmům.

Probuzení v jámě

Jako v každém správném RPG se i tentokrát váš hrdina probudí se ztrátou paměti. Zde je ovšem podle všech příznaků způsobená mimořádnou alkoholovou párty. Každopádně se probudíte na dně „jámy“, což je jakýsi výkop na předměstí, kde se můžete pokusit prohrabat svoji první hromadu smetí, zda v ní nenajdete něco užitečného. Na tento proces si rychle zvykejte, protože kromě dvacetikoruny a potrhaného oblečení u sebe na začátku nemáte prakticky nic. Tohle je ovšem stejnou mírou survival hra, jako RPG – takže budete muset nějak řešit váš hlad, potřebu odpočinku, teplejší oblečení a zdraví obecně, včetně toho psychického.

 

1 z 10

- +

Naštěstí kousek od místa vašeho procitnutí narazíte na „kolegu“ z řad bezdomovců, který vám dá první užitečné informace a vygeneruje tak první úkoly (questy) ve vašem deníku. Ten nejdůležitější z nich je „proč mě tak bolí hlava“ a provede vás po okolí i několika dalších bezdomovcích, abyste se pokusili objasnit, na jaké pařbě jste se tak strašlivě zbourali. Zde ale poměrně záhy narazíte na jeden z nejpalčivějších problémů hry: k dispozici sice máte mapu pro navigaci a cíle vašich úkolů se na ní zakreslují, ale mapa je relativně nepřesná a opakovaně se mi dělo, že jsem v cílové oblasti zoufale pátral, kam přesně se mě snažili autoři navést. Ukazatel na mapě má totiž rozpětí desítek metrů, neindikuje výškovou úroveň a není možné si jeho navigaci nějak vyvolat přímo do herního světa. Tento problém dále posiluje skutečnost, že prostředí je místy poměrně generické, s velmi podobnými domy (což ale docela odpovídá realitě).

Kromě dvacetikoruny a potrhaného oblečení u sebe nemáte prakticky nic.

Na druhou stranu ale někomu může složitější navigace vyhovovat, protože rozhodně přispívá k vtáhnutí do hry a jejího světa, tím spíš, že se na celé hraní díváte z pohledu vlastníma očima vašeho bezdomovce. První kroky v jeho kůži vám přitom ztíží také absence tutoriálů nebo nějakého menu s vysvětlivkami, takže si třeba význam jednotlivých položek v hlavním ukazateli vašeho zdraví a stavu můžete zpočátku pouze domýšlet (časem většinu odhalíte experimentováním nebo čtením online informací o hře). Podobně mi třeba hra nevysvětlila, co musím udělat pro to, abych se mohl vyspat – to bylo docela nepříjemné ve chvíli, kdy moje postava začala zívat únavou a odpadávat náhodně za chůze, ale nemohl jsem se prostě jen tak uložit někam do kouta.

Myslet jako bezdomovec

Z předchozích vět se může zdát, že hru poměrně dost kritizuji a opravdu jsem během první zhruba hodiny nebo dvou měl velmi protichůdné pocity, jak jsem se snažil zoufale zorientovat, zatímco moje postava střídavě hladověla, mrzla a usínala/omdlévala za chůze. Po první smrti jsem ale dostal možnost s tou samou postavou (včetně zachovaného vývoje schopností, inventáře, stavu misí atd.) pokračovat za cenu ztráty pěti procent z jejích maximálních hodnot (tedy například moje maximální zdraví, morálka nebo energie klesly na 95%). Vděčně jsem tuto možnost přijal a pustil se do druhého pokusu odhodlaněji i systematičtěji. A začal jsem se skvěle bavit.

 

1 z 10

- +

Začal jsem opravdu myslet a chovat se jako bezdomovec. Prohrábl jsem každou popelnici nebo hromadu smetí, zkoušel jsem najít zapomenuté drobné v každém automatu nebo veřejném telefonu (hra je citelně zasazena do doby pár let zpátky, zřejmě někam po pádu komunismu), zkoušel jsem oslovit každého člověka na ulici a vyžebrat z něj alespoň pár korun. Navzdory absenci tutoriálu jsem po chvíli pochopil, jak funguje minihra s prohrabáváním popelnic. Díky kompletně česky lokalizovanému rozsáhlému menu jsem se začal učit a sledovat klíčové vlastnosti mojí postavy a jejího stavu. Dostal jsem se do prvních potyček s cikány či drogovým gangem, nechal jsem se načapat při krádeži a skončil v policejní cele.

Zkoušel jsem oslovit každého člověka na ulici a vyžebrat alespoň pár korun.

Tohle je totiž opravdu RPG i survival hra, která mi stále více připomínala jiné české RPG – Kingdom Come: Deliverance. Kromě vyloženě žánrových a mechanických podobností je totiž i zde výrazně cítit jakási česká svéráznost a poctivost zpracování, kdy si autoři dali extra záležet na mnoho zdánlivě zbytečných či přehnaně přísných detailech, které ale našinci dokonale zapadají do toho, co zná z reálného světa. Díky tomu pak vůbec není těžké propadnout skutečnému roleplayingu v tom nejlepším smyslu slova, kdy každý okamžik ve hře prožíváte a pak se vám o nich zdá i ve spaní.

Nevybroušený diamant

Ačkoliv hra místy vypadá všelijak po stránce grafiky i animací a třeba některé ženské postavy na ulici jsou poměrně obludné (že vytvořit dobře působící model ženy je z nějakého důvodu těžší, než v případě mužských postav, jsem zaznamenal už během podílení se na vývoji Mafia her), výše popsané klady po stránce atmosféry, mechanik a celkového zaměření hry začaly tyto slabiny po pár hodinách odsouvat do pozadí. Jinými slovy, první hodiny jsem zmateně běhal po Praslavi (fiktivní město, kombinující části inspirované Prahou i několika dalšími českými městy) zoufajíce si nad tím, jak hra vypadá divně a že netuším, co a jak mám dělat. V té chvíli jsem si říkal, že se mi do rukou dostala nějaká nedokončená verze.

Pak ale přišlo to výše popisované prozření, začal jsem si OPRAVDU „hrát“ na bezdomovce a najednou se mi inventář plnil užitečnými předměty, měl jsem co jíst i pít a dařilo se mi postupovat ve fascinujících misích, jako je odhalit tradici tajné volby Krále žebráků, ukrást hromadu kovošrotu, získat od cikánů psa nebo se naučit míchat tvrdší drink ze zbytků krabic s vínem. Přestože by hře jednoznačně prospěl lepší tutoriál a tzv. „onboarding“, její klíčové systémy fungují, město je zajímavě vystavěné, vypráví celou řadu fascinujících příběhů inspirovaných skutečnými zkušenostmi lidí (vyzpovídaných vývojáři) a dá vám opravdu na tělo pocítit, jaké to je muset žebrat o každou korunu nebo lovit v popelnicích odpadky s vědomím, že jejich zápach vás učiní ještě méně akceptovatelnými pro ostatní lidi. Asi nemusím vysvětlovat, že tahle hra vám udělí kromě jiného lekci z pokory. Navíc ji celou můžete hrát v online multiplayeru s kamarády.

Pokud se chcete podívat na moje trampoty a zoufalý omyl s pivem, zde je záznam našeho streamu:

Hobo: Tough Life vychází zítra, 13. dubna. Objednat si ji můžete v Xzone.