Dojmy z hraní plné verze Dying Light 2

Přiznám se hned na začátku, že jsem celé ty roky sledoval vývoj Dying Light 2 s jednou velmi konkrétní obavou. První díl mi v roce 2015 učaroval, stejně jako mnoha ostatním, díky příjemně ovladatelnému a efektnímu parkouru, kombinovanému se zábavným bojovým systémem. Ale ještě víc se mi dostal pod kůži díky působivému zasazení do zdevastovaného města Harran, ve kterém (stejně jako v předchozí sérii Dead Island od stejných tvůrců) zůstala jen hrstka přeživších, zatímco ulice i budovy obsadily zástupy nemrtvých zombií a zmutovaných monster, probouzejících se především po setmění. Jinými slovy, byl to pořádný horor a jeho atmosféru, podpořenou skvělým syntetizátorovým soundtrackem, jsem si velmi užil.

Proto u mne od začátku probouzelo docela velkou nelibost, že se dvojka podle všeho vydala citelně odlišným směrem, kladoucím mnohem větší důraz na lidské obyvatele (nového) Města, jejich frakce a politické i existenční napětí mezi nimi. Bál jsem se toho, že z původně napínavého strhujícího hororu se stane jakési postapokalyptické RPG, zaměřené mnohem víc na téma společenských vztahů, než na boj s armádami nemrtvých. Pozitivní na tom sice měla být propletená síť postav a frakcí, ovlivňovaná rozhodováním hráče a tvarující celé město k jeho obrazu… nicméně já bych přeci jen raději ten klasický horor. Po dvou desítkách hodin v plné verzi hry na PS5 mohu bohužel potvrdit, že moje hlavní obava se naplnila a DL2 je mnohem méně horor, než první díl série. Pořád se ale hodně dobře hraje.

DL2 je mnohem méně horor, než první díl.

Vytvořit výpravnou moderní videohru, ve které je sprint standardním způsobem pohybu a běhání i skákání je plynule provázáno s útoky a bojovým systémem, to je samo o sobě slušnou výzvou, ale DL se do toho navíc pustila z pohledu vlastních očí hráčovy postavy, což je odvážná kombinace. Přesto i ve druhém dílu platí, že pocit z ovládání vaší postavy je vynikající (tedy až na ovládání padáku, ale je pravda, že jej ještě nemám pořádné vylepšený) a hra velmi dobře vyhmátla poměr mezi důrazem na preciznost hráče versus pomůckou v podobě všelijakého automatického chytání, připomínajícího třeba sérii Assassin´s Creed. Váš pohybový i bojový repertoár se samozřejmě neustále rozšiřuje odemykáním nových schopností a komb – na začátku hry třeba neumíte vyběhnout kolmou stěnu nebo „wallrun“ běžet podél horizontální stěny, ale tyto schopnosti si časem odemknete, stejně jako všelijaké extra údery a komba pro souboje.

Hra také klade obrovský důraz na vertikálnost prostředí: ulicemi se přeci jen potácejí nemrtví a navíc tam působí také všemožné skupinky živých hrdlořezů, takže je ve vašem zájmu naučit se cestovat po střechách, ale také po všemožných sloupech, lanech apod. mezi jednotlivými střechami. Případně byste alespoň měli běhat a skákat po střechách odstavených vozidel, když už se vám nechce šplhat výše. Jak postupně objevujete jednotlivé ze sedmi městských distriktů (Město je celkově 4x větší než to z prvního dílu), dostanete se také do centra plného mrakodrapů, kde už nestačí jen šplhání a skákání. Právě tady hra představí padák, pomocí kterého můžete plachtit z jedné budovy na druhou – a samozřejmě do toho můžete opět zapojit bojová komba. Jak jsem zmiňoval výše, s padákem se po prvních hodinách jeho používání docela peru, ale je klidně možné, že to vyřeší jeho pozdější upgrady. Součástí mojí frustrace je zatím nutnost vyvažování padáku zakláněním a velmi rychlá ztráta výdrže (stamina) během letu, končící sem tam předčasným pádem. Jinak je ale zážitek z přeletu mezi střechami mrakodrapů skvělý.

Příběh hry se odehrává 20 let po událostech prvního dílu. Po Pádu civilizace nyní nastalo skutečné období temna, většina světa je mrtvá nebo nemrtvá. Kromě malých skupinek přeživších v divočině zůstalo vlastně jen jedno velké Město. A právě sem přicházíte jako Poutník (místní termín pro doručovatele mezi komunitami) jménem Aiden Caldwell, který se snaží najít svoji ztracenou sestru Miu. Mají za sebou poměrně traumatické dětství, jelikož na nich tenkrát vojáci experimentovali ve snaze najít lék na zničující virus. A podle všeho to vypadá, že kromě sestry ve Městě najdete také vaše tehdejší mučitele. Nejprve se ale budete muset vypořádat s válkou místních frakcí – civilisté brojí proti vojenským jednotkám Peacemaker (strážci pořádku) a konflikt má velký potenciál přerůst v totální válku. Budete se tedy muset pečlivě rozhodovat, komu co prozradíte a s kým se proti komu spojíte.

Šablona moderních otevřených světů zde funguje víceméně podle předpokladů. Nové ikonky na mapě vám naskakují buď na základě vašeho průchodu kolem dané lokace, nebo poté, co se pořádně rozhlédnete dalekohledem a zajímavá místa si tak označíte/odhalíte. Sem spadají kromě základen jednotlivých frakcí například všemožné úkryty k přenocování (pro aktivaci je třeba zprovoznit jejich generátor) nebo třeba odstavené konvoje či opuštěné vojenské budovy, představující zdroj zajímavého lootu, pokud jste připraveni se k němu probojovat. Vnitřky budov jsou totiž přes den obývány nemrtvými, kteří se zde schovávají před sluncem. Paradoxně je tak snadnější jít budovy vykrást v noci, kdy ale naopak představují mnohem vražednější nebezpečí ulice plné probuzených hladových monster. Jinými slovy, strašidelné momenty ve hře pořád najdete – obzvláště v noci – ale mnohem více času strávíte bojem s lidskými protivníky a poněkud ubíjející sérií misí ve stylu „něco po mně chceš, tak pro mě nejdřív něco udělej“.

Ačkoliv se spisovatelé snaží, mám trochu problém se ubránit dojmu, že drtivá většina z té obrovské záplavy dialogů ve hře je nabitá neuměle pře-používanými žánrovými klišé, vzbuzujícími asociace na béčkové filmy nebo třeba Waterworld. Sem tam se povede nějaký vtipnější nebo nápaditější moment, ale většinu času jsou to prostě jen vojáci posedlí mocí, přeživší posedlí anarchií a zloduši posedlí touhou po ultimátní zbrani/léku/moci/majetku. Žádná z postav mi během prvních dvaceti hodin ve hře nepřirostla příliš k srdci, ale na druhou stranu mi udělalo docela radost, když jsem některé z nich mohl zabít či nechat zemřít. Hra obsahuje české titulky i menu, obojí se zdá být bezproblémové, nicméně některé názvy monster mi v češtině přišly tak legrační, že jsem se raději přepnul do angličtiny.

Výbušnou politickou situaci ve Městě hra docela zajímavě zúročuje v systému obsazování základen, které po jejich dobytí musíte přiřadit jedné ze dvou hlavních frakcí: přeživším (civilistům) nebo vojákům. Podle toho se pak mění nejen jejich postoj vůči vám, ale hlavně vybavení ve městě – čím víc mají základen civilisté, tím víc je město plné parkourových pomůcek jako jsou lana. Čím víc základen mají vojáci, tím víc jsou ulice plné výbušných pastí, kulometných hnízd apod. Takže na rozhodování má vliv nejen vaše politické přesvědčení, ale také preferovaný herní styl (hbitost versus síla).

Váš herní styl ovlivňujete nejen odemykáním schopností postavy a přidělováním obsazených základen, ale především vybavením, které si na sebe navléknete. Všechny brnění ve hře se skládají z několika částí (hlava, trup, nohy…) a zároveň spadají pod určitou třídu: brnění „Tank“ typu dodá extra odolnost a sílu pro dvouruční zbraně, brnění „Rváč“ typu dodá hbitost a sílu pro jednoruční zbraně, brnění „Střelec“ typu podpoří luky či kuše a brnění typu „Zdravotník“ je plně zaměřené na vaše zdraví. Jednotlivé části Města jsou přitom rozděleny podle úrovní (naštěstí jich není mnoho), takže v novém regionu potřebujete vyšší úroveň zbraně a brnění, abyste zvládli vyšší úroveň nepřátel. Hra také nabízí poměrně sofistikovaný systém vylepšování zbraní a vyrábění i vylepšování všemožných pomůcek, od výbušnin po lékárničky.

Na PS5 máte na výběr ze tří režimů zobrazení/nastavení grafiky. „Kvalita“ nabízí 4K rozlišení s raytracingem, „Rozlišení“ nabízí 4K a „Výkon“ nabízí 60+ snímků za vteřinu. Aniž bych to měl možnost přesně změřit, připadá mi, že první dva jmenované módy stěží dosahují na 30 FPS, což je obzvláště při rychlém porovnání všech tří režimů po sobě (lze přepínat plynule bez restartu hry) naprosto brutální rozdíl. Hru takhle dynamickou a akční prostě nechcete hrát s menší plynulostí. Po estetické stránce je jinak grafika kombinací ucházejícího průměru s několika působivými momenty: nečekejte žádné zázraky, ale dojem z rozpadajícího se města, kterým můžete hodně svobodně a hodně rychle probíhat nebo i plachtit, hra navodí celkem přesvědčivě. Bohužel se mi ale zdá, že HDR se v některých místech nechová úplně správně a tak je třeba černá příliš často jakousi tmavě šedou, což je zrovna u téhle hry dost škoda. Celkový dojem ale znovu citelně nakopává zvukové zpracování, obzvláště hudba – přestože je tentokrát mnohem méně syntetizátorová a mnohem více „filmová“.

Hru takhle dynamickou a akční prostě nechcete hrát s menší plynulostí.

Recenzní kód bohužel dorazil pouze pár dní před embargem, takže se mi ještě nepovedlo dostat na konec hry, abych vám mohl nabídnout plnohodnotný verdikt. Moje dojmy jsou ale takové, že ti fanoušci první hry, kteří dokážou skousnout odklon od hororu, si druhý díl užijí. Paradoxně jednodušší to budou mít zcela noví hráči, kteří prostě dostanou jakousi variaci na Fallout nebo Skyrim (ten mi připomínají především některé generické mise a statické kamery na obličeje postav při rozhovorech), okořeněnou zběsilou porcí akčního parkouru. Pokud jde o ambice hry nabídnout hluboký RPG zážitek, kde můžete ovlivňovat osudy postav i frakcí a měnit celé Město ke svému obrazu, bohužel tomu z mého pohledu chybí lépe napsaný příběh a dialogy. Za prvních dvacet hodin hry jsem nezažil žádný moment, který by se alespoň trochu blížil některým z těch výraznějších misí v Cyberpunk 2077 – tam byl dle mého názoru příběh i design misí na nesrovnatelně vyšší úrovni. Dynamický pohyb a boje v Dying light 2 jsou ale natolik zábavné, že si vás hratelnost poměrně snadno získá. Obzvláště pokud jste si užili předchozí hry tvůrců (Dead Island).