Recenzovaná verze: PS Vita
Ve světě videoherní zábavy existuje nepřeberné množství různých žánrů, které se mezi sebou v poslední době hodně prolínají, a někdy je problém stanovit jasnou hranici, co je ještě čistokrevné RPG a co už je třeba střílečka. Jednou z velmi oblíbených skupin her (i když to možná není na první pohled tak zřejmé) jsou i logické hry. Setkáme se s nimi prakticky na všech platformách, a to včetně chytrých telefonů, což je podle mne ten hlavní důvod jejich masového rozšíření.
V dnešní recenzi se jedné takové logické hře podíváme na zoubek, ale zabrouzdáme do vod kapesních konzolí (i když titul můžete sehnat na Steamu taky ve verzi pro PC) a do stájí Nippon Ichi Software. Toto japonské studio vykročilo před časem trochu neobvyklejší, a notně temnější, cestou. Rozhodlo se v několika svých titulech spojit právě logické hry a okořenit je určitým hororovým zážitkem.
Rose, růže nebo Růženka?
V úvodu jsem zmínil, že v Nippon Ichi občas vytvoří nějaký ten hororový titul. Na mysli jsem měl jejich nepropojenou sérii her (jde čistě jen o můj subjektivní pocit), která začala side-scrollerem htoL#NiQ: The Firefly Diary a pokračovala výborným Yomawari: Night Alone (naši recenzi najdete zde). A do třetice všeho dobrého, i když tady spíše zlého, jsme minulý měsíc dostali do rukou roztomile depresivní titul A Rose in the Twillight, jehož hlavní hrdinkou je opět malá, až dětsky vyhlížející princezna jménem (asi to všichni uhádnete) Rose.
Zapomeňte ale na nějaké uvedení do děje nebo náznak příběhu. Rose se na začátku hry probouzí v podivně rozbořeném zámku, působícím hodně opuštěně. Navíc mu schází jakékoli barvy. Všechno vypadá tak trochu jako vytrhnuté z noir filmů z poloviny minulého století (no dobře, třeba jako Millerovy série Sin City, jen s odstíny šedé). Rose je úplně sama, a navíc ji ze zad trčí obrovský trn s bílým květem plané růže. V tuto chvíli nemá smysl moc uvažovat, jak a proč se to malé Rose stalo. Vašim úkolem je vstát, oklepat se a vydat se ven. A nepropadnout depresivnímu pocitu beznaděje, který na vás určitě z místní atmosféry padne. Hrou se ještě k tomu nese tklivá melodie a vy zjišťujete, že hlavní hrdinka je tak trošku nemehlo a sama toho moc nezvládne. Její pohyby působí dokonce uboze vtipným dojmem, hlavně když vám o cokoli velmi lehce zakopne a rozplácne se na podlahu. Pocit určité pohádkovosti a pobavení z jejích nezdarů a přešlapů ale vždycky velmi brzy zmizí a vám zůstává v mysli pocit, že čtete Andersenovu povídku Slavík a růže a že to prostě nemůže dopadnout dobře.
Důvod, proč je všechno okolo černobílé, je jednoduchý. Vše bezbarvé se totiž nachází mimo čas a prostor a vy ze začátku nemáte dostatečnou sílu s čímkoli pohnout. Záchranou se ukáže až vaše prokletí v podobě růže vyrůstající ze zad. Díky ní můžete z některých funkčních předmětů absorbovat krev a zase ji vkládat do “neživých”, statických předmětů. Na tomto jednoduchém principu staví celá hra. Jakmile se má něco hýbat, je to rudé, plné krve. Jakmile z dotyčného předmětu krev vysajete, zbledne a už s ním nic nepohne.
„Pocit určité pohádkovosti a pobavení z jejích nezdarů a přešlapů ale vždycky velmi brzy zmizí a vám zůstává v mysli pocit, že čtete Andersenovu povídku Slavík a růže a že to prostě nemůže dopadnout dobře.”
Časem najdete na hradě mrtvoly zamazané od zbytků krve. Dalo by se říct, že jde o určité vzpomínky uchované v krvi. Rose tak z objevených mrtvol dokáže zjistit, co se stalo a přehrát si jejich krátký příběh, vedoucí většinou ke smrti dané osoby. Po určité době ale začne Rose nacházet jiné oběti, díky kterým se dovídá více o sobě a o minulosti hradu, ve kterém se nachází.
Rudá, ze které mrazí
Věřím, že jsem zatím nepopsal ani jediný důvod, proč brát logickou hříčku A Rose in the Twillight jako horor. Tak to zkusím napravit. Při hledání cesty ven z hradu totiž budete hodně umírat. Heslo hry by se dalo shrnout do tří výrazů: zkoušení, umírání a postup. A toho druhého se vám dostane plnými doušky. A možná si na umírání malé Rose časem zvyknete. Umře při pádu z výšky, při kontaktu s trny, nebo při tom, když na ni spadne kámen.
„Při hledání cesty ven z hradu totiž budete hodně umírat.”
Jak je ale celá hra minimalistická, co se výrazových prostředků týče, dokáže si i tím málem vystačit a být někdy až příliš znepokojivá. Sem tam se dostanete do popravčí místnosti. Cesta vpřed je prorostlá trny a ty chtějí pít krev. Jediná možnost je obětovat naši malou Rose. Nestačí ale pouze kapka krve z prstu, tady nejsme u Šípkové Růženky. Tady jde o drastičtější podívanou. Musíte třeba vejít do železné panny a nechat se v ní zavřít. Skočit do drtičky, nebo se oběsit na ostnatém drátu. Rose se později vždycky reinkarnuje, o to nemusíte mít strach, ale tyto sekvence jsou zpodobněny upřímně odpornou, efektní a efektivní animací. Z výrazu a pohybů Rose jasně poznáte, že ví, do čeho jde, že se jí skutečně nechce, ale taky, že nemá jinou možnost.
Spojenci a hádanky
Rose by sama o sobě neměla šanci dojít zdárně ke konci hry a opustit hrad. Je naprosto neschopná bránit se, nebo cokoli zvedat. Naštěstí se brzy po začátku setkává s kamenným golemem. Díky němu konečně můžete procházet trnitými keři, samozřejmě bez Rose, a můžete třeba zvedat většinu těžkých předmětů a také házet Rose na vyvýšená nebo vzdálená místa. Do možností, jak řešit hádanky, tak přibude další proměnná a dál už je celý průchod hrou jen o vzájemné kooperaci podivně nesourodé dvojice.
Ovládání je velmi intuitivní, pár akčních tlačítek, pohyb do boku, nahoru, dolů a přepínání mezi postavami. Tvůrci se nesnažili hru překombinovat, a v tom je její největší potenciál. Velmi rychle si uvědomíte, co máte kde dělat. Velké množství úvodních hádanek je dost jednoduchých a předvídatelných. Na druhou stranu se po naučení principů často stane, že něco lehce přehlédnete, a tak se občas zaseknete. Ve všech případech je ale problém mezi konzolí a pohovkou. Stačí jen trochu popustit fantazii a jde se dál. Vadily jen některé části, kdy je řešení vyloženě jednoduché, ale neustále vás zdržuje přepínání mezi Rose a golemem.
Musím taky uznat, že se nápady moc neopakovaly. Hra je rozdělena do šesti větších celků, ale už jejich jednotlivé části (možná místnosti), nabízí pokaždé trochu jinou variaci na dané téma. Osobně mne asi nejvíc bavila část nazvaná Library, kde se pracovalo s knihami a obrazy, a nejméně naopak Clock Tower, kde už přeci jen záleželo na plánování a zkoušení a člověk si musel některé úkony přesně načasovat. Záleželo tak někdy víc na šikovnosti než na důvtipu. Ale protože vám A Rose in the Twillight zabere takových pět hodin (možná šest a půl, když všechno trochu víc prozkoumáváte), nehrozí žádný stereotyp.
„Ovládání je velmi intuitivní, pár akčních tlačítek, pohyb a přepínání mezi postavami. Tvůrci se nesnažili hru překombinovat a v tom je její největší potenciál.“
Nejvíc tak zamrzí občasné problémy s nepřesným ovládáním nebo docela nelogicky rozmístěnými checkpointy, ale navzdory všem nepříjemným drobnostem ve vás dokáže příběh malé Rose a jejího kamenného společníka zanechat silný dojem. Vztah mezi nimi se dá hodně přirovnat k práci vývojářského týmu, který vytvořil ikonickou hru ICO. Podobně můžete vnímat i základní příběhovou myšlenku a hádanky, které jsou na velmi dobré úrovni. Dlouho jsem byl rozhodnutý dát hře velmi vysoké hodnocení, nakonec jsem jej ale o jeden bod snížil kvůli těm několika zmíněným drobnostem.
Recenze
A Rose in the Twillight – minimum neznamená vždycky málo
Ne všechny pohádky ve vás zanechají pozitivní dojem. A Rose in the Twillight je přesně tím typem příběhu, který se snaží na hráče působit v osobní rovině a daří se mu to. Díky délce ani neomrzí a ani nenudí. Spíše vás dokáže často dojmout nebo i šokovat.
Líbí se nám
- vyprávění příběhu
- minimalistická grafika
- hádanky
- hudební doprovod a zvuky
- práce s krví
Vadí nám
- občas nepřesný pohyb postav
- zbytečně akční souboj
- krkolomnost některých řešení
Jejich starší věci se mi hodně líbí a z tohohle jsem měl trochu strach. Nejpodstatněný. Je to hodně dobře udělaná věc.
Vypadá to moc pěkně