Rise of Nightmares – pohybová hrůza

Pro jednou zkusím být brutálně upřímný a přiznám se, že aniž bych Rise of Nightmares zkusil byť na vteřinu, byl jsem skálopevně přesvědčen, že je to blbost. Nejsem totiž žádný velký fanda pohybového ovládání v jakékoliv podobě a představa, že budu pobíhat po (soudě svého času čistě jen ze screenshotů) na první pohled odpudivých lokacích a máchat ve vzduchu rukama, které nejsou přichyceny k tělu mě ani trochu nevzrušovala. A vlastně je mi to pořád tak nějak ukradené. Pravdou nicméně je, že by byla velká škoda hru rovnou odsoudit. Pod tou ošklivou slupkou módní záležitosti totiž tepe skutečné herní srdce.

K ideálu má hra samozřejmě ještě hodně daleko a jestli představuje to nejlepší, co může Kinect aktuálně nabídnout, nelituji toho, že tenhle fenomén ignoruji. Oproti všem těm nablblým casual hříčkám je to však obrovský skok kupředu a je to poznat od prvního spuštění. Pokud máte zkušenosti s Kinect Adventures atd. určitě vás ohromí zpřesnění snímání pohybu. To sice stále zápasí s delší odezvou a občasnými kiksy, ale oproti starší konkurenci působí jako Porsche na srazu stodvacítek v Horní-Dolní. Vše je nesmírně intuitivní a navíc se vývojáři snažili, abyste museli provádět stejné pohyby jako v reálném životě.

Pokud tedy chcete otevřít posuvné dveře, naznačíte tažení z leva doprava (případně je můžete vykopnout, pokud se na to cítíte). Pokud je třeba odemknout, otočíte rukou, jako byste v ní třímali klíč. Pokud musíte vylézt na žebřík prostě … no, lezete na žebřík. Ano, vypadáte u toho tak trochu jako osazenstvo Bohnic, takže bych neradil zapomínat před hraním na otevřené žaluzie, ale celé to působí skutečně svěžím a co je nejdůležitější, zábavným dojmem, který se u mě konkrétně ostatním hrám zatím vykřesat nepodařilo.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Naneštěstí nadšení trvá jen velice krátce. Konkrétně do chvíle, kdy jste nucení vykročit na cestu. Doslova. Pohyb je jedna z věcí, jíž jsem se obával asi nejvíc a nutno podotknout, že oprávněně. Dokud vše řešíte takzvaným automatickým pohybem (zvednete pravou paži a hra vás sama dovede kam je třeba), nelze si stěžovat. Tedy, lze, chůze takto je hrozně pomalá, ale co. Avšak ve chvíli kdy se rozhodnete postavit na vlastní nohy, zjistíte, že tohle opravdu není okouzlující, ani zábavné. Pohyb je totiž vyřešen tak, že jednou nohou jednoduše nakročíte ve vámi zvoleném směru, jenž dále korigujete natáčením ramen. Celé to ale dost často hapruje, vy končíte ve zdi, nebo na něčí čepeli a jen přijít na to jak se běhá je pomalu práce pro raketového inženýra.

A o moc lepší bohužel není ani soubojový systém. Ten je sice taky velice snadný na naučení – máte-li holé ruce, prostě boxujete; třímáte-li páčidlo, šviháte s ním kolem sebe; dokonce můžete i kopat nohama a tak dále – ale že by byl bezchybný, to se říct nedá. Hra se vždy sama automaticky zaměří na nejbližší potvoru, které pak uštědříte pár úderů a jdete k další. Celé je to ale místy nešťastné a nedotažené a nezachrání to ani snaha tvůrců o originalitu. Čas od času totiž narazíte na nepřítele, který má kupříkladu nějaký druh „brnění“ a vy se musíte snažit trefovat buď do jeho hlavy, nebo na nechráněná místa. Při zběsilých útocích však Kinect čas od času nestíhá a vy tak bušíte kolem sebe v podstatě naprázdno a zbytečně.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Samostatnou kategorií pak jsou i bossové, jichž je v gamese relativně dost, jenže jejich poražení nevyžaduje žádnou velkou taktiku ani zkušenosti. Drtivou většinu z nich totiž porazíte pouhým vrstvením běžných útoků a jen jednou za čas se objeví skutečný drsoň, jehož zdolání vyžaduje nejen nějakou tu taktiku, ale taky dobré reflexy, když musíte celým tělem bezchybně provést takzvané quick-time eventy. Ty jsou ale v podstatě stále stejné a jakmile se vzorec naučíte, veškerá výzva je v trapu a zůstává jen nudné opakovaní toho stejného pořád dokola. Velká škoda.

Lehký nadprůměr tak hře zajišťuje v podstatě jen celkem příjemná atmosféra. Původně jsem se sice obával, že když se přede mnou na obrazovce budou ve vzduchu vznášet dvě ruce, trošku to bude kazit dojem, což se ale naštěstí nepotvrdilo. Pokud přistoupíte na hru vývojářů, přetrpíte klišoidnost a upřímně dost hrozné dialogy, dostane se vám tajemného dobrodružství kdesi na evropském venkově, kde se věčný opilec Josh vydal zachránit svou opruzující ženu Kate ze spárů jakéhosi čehosi, co ji uneslo z vlaku. Jak říkám, nic světoborného ani originálního, leč svůj úkol to plní perfektně.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Trochu jen pokulhává audiovizuální zpracování, které v podstatě nevyniká ani v jedné části. Grafika je na dnešní dobu zastaralá, a i když není vyloženě hnusná, víc mě asi zaujal i Bomberman. Co se soundtracku týče, tam už je to jen jedno velké zklamání. Potenciál z něj sice cítit je, ale jednotlivé motivy a linky působí značně nedotaženým dojmem (po kolikáté už tohle zmiňuji?). Tak trochu jako by si skladatel nebyl jistý, jestli je tohle vážně ten směr, kterým se chce ubírat a po pár tónech si to vždycky rozmyslel. Několik málo sympatických záležitostí ovšem zazní.

Podtrženo a sečteno, kdyby se trh topil v „normálních“ kinectích hrách, rozhodoval bych se asi v otázce celkového hodnocení někde mezi čtverkou a pětkou. Jelikož jde ale o takovou první vlaštovku naznačující možný, a hlavně správný, vývoj do příštích let, budu podstatně shovívavější a udělím Rise of Nightmares krásnou šestku. Sega by nicméně neměla usnout na vavřínech a mít na mysli, že je to víc šestka z lítosti než zasloužená. Takže příště klidně znovu, ale lépe!