Uncharted 3: Drake’s Deception – potřetí a lép..stejně

Inu, řekněme si to hezky na rovinu. Uncharted je aktuálně jedna z nejlepších herních sérií napříč žánry. Tečka. Po celém světě má miliony oddaných fanoušků a fakt, že každý další díl bez problému eviduje nejen vyšší prodeje, ale rovněž vyšší hodnocení vypovídá o mnohém. Naughty Dog si své zlaté telátko hýčká a dopřává mu tu nejlepší možnou péči, štědře financovanou vedením Sony. A to je moc dobře! Drakova dobrodružství se totiž díky tomu vyznačují dechberoucím audiovizuálním zpracováním, vynikajícím příběhem plným nečekaných zvratů a hlavně geniálními dialogy, jež vyloudí úsměv i z toho největšího morouse. Zkuste si tedy představit, jak frustrující to je, když ani to někdy nestačí. Obzvlášť v porovnání s jinými hrami, které za mnohem míň muziky sklízí stejná procentuální uznání.

Drake’s Deception je v podstatě hned od oznámení hrou, na niž byly kladeny obrovské nároky, přičemž ty největší si na svá bedra svými sliby naházeli sami vývojáři. „Stanovíme nové hranice grafiky na třetím PlayStationu“, „Nabídneme vám nejrealističtěji zpracovaný písek v historii videoher“, „Těšte se na nejatmosféričtější gamesu posledních let“ vzpomínáte? Studio Naughty Dog přitom není známo planými výkřiky do větru, jež mají pouze rozvířit mediální vody a zajistit titulu levnou reklamu. Bohužel, i mistr tesař se někdy utne. Musí si ale dát sakramentský pozor na to, aby to bylo maximálně o pár centimetrů a ne o několik metrů. A to si tvůrci díky bohu pohlídali.

Příběh Nathana jako vždy donutí procestovat polovinu zeměkoule, přičemž tou nejdůležitější lokací se protentokrát stane arabský poloostrov a věhlasná poušť Rub al-Chálí. V té bude Nate pátrat po dávno ztraceném městě Ubar, někdy přezdívaném jako pouštní Atlantida, o níž svého času zavadil i sir Francis Drake a známý archeolog T. E. Lawrence alias Lawrence z Arábie. Asi netřeba dodávat, že o poklady a tajemství ukrytá pod nánosy písku má opět zájem i někdo další. Tentokrát však nesrovnatelně mocnější a navíc se společnou historií s Victorem Sullivanem. Zkrátka tu máme přesně ten mišmaš, který máme rádi a jímž je každý díl Uncharted pověstný.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Možná proto obzvlášť zamrzí, že velkou část hry strávíte ve zcela odlišných lokacích. Než si vůbec přičuchnete k pouštním dunám, uběhne asi šestnáct, nebo sedmnáct kapitol, v nichž se budete prohánět večerním Londýnem, po “džunglích“ a panstvích Francie (podle mě asi nejhorší část gamesy, neboť nápadně připomíná starší díly), zdolávat rozbouřené moře či poznávat syrské město. Kromě toho si vývojáři připravili i menší intermezzo, v němž se ujmete role mladého Draka a zjistíte jak se vlastně se Sullym seznámil. Musím se přiznat, že mi tahle malá odbočka moc nesedla. Chápu sice z jakého důvodu ji autoři do titulu začlenili, ale nějak mi tam nepasovala. Mnohem radši bych si tenhle „origin“ přečetl v nějaké knížce, nebo novele.

Stejně tak si mohli vývojáři odpustit Natovo putování pouští, které se v hráčích sice snaží vyvolat pocit absolutní bezmoci, ale místo toho se dostavuje nuda a nezájem. Jsou to totiž jen krátké záblesky, kdy je vaším jediným úkolem jít pár vteřin s Drakem do nikam a poslouchat jeho kňourání a posléze blouznění. Následně obrazovka ztmavne, vy se objevíte na té samé poušti jen o kus jinde a celý proces se opakuje dokud tvůrci nenabudou přesvědčení, že už přesně víte jaké to je trpět nesnesitelným horkem střídaným mrazivou zimou, a nešoupnou vám do cesty rozbořené město. Nic jiného ale skvěle šlapajícímu ději vytknout nelze. Scénáristé pečlivě střídají akci a povětšinou humorné rozhovory a ideální rychlostí vás popostrkují směrem k cíli.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Putování to přitom není nikterak snadné, kromě haldy nepřátel vám totiž v cestě stojí i hmotné překážky, jež je třeba přeskákat, podlézt, přejít, obejít a tak vůbec. Oboje však naneštěstí dokáže být stejně ubíjející. U nepřátel asi nejvíc zamrzí ne zrovna nejlepší umělá inteligence, která zůstala od druhého dílu v podstatě nezměněna. Výběr obtížnosti na ni přitom nemá nejmenší vliv, neboť se ve výsledku postará pouze o to, že do vašich nepřátel musíte vystřelit víc nábojů. Zatím co oni do vás méně. Když pak člověk vidí, jak jeden z protivníků pět minut pořád dokola hází granát do stěny, řve „oh, shit“ a běží se schovat, dokáže to zkazit atmosféru. Stejně jako vaši společníci, kteří jsou opět neprůstřelní.

Sice se jim od posledně trochu vylepšila muška, ale pořád jde o lajdáky, kteří sami nic nezvládnou a uprostřed přestřelky jsou schopni odběhnout k zamčeným dveřím a řvát na vás „tak odstřelíš ten zámek, nebo to mám udělat já?“. Jistě, že ty, ty idiote! Nevidíš, že mám plný ruce práce s těma haldama nepřátel co na nás nabíhají?! Jsou to přitom ti samí lidé, jež mají ve zvyku naběhnout do toho největšího chumlu protivníků a … přežít. Záporáci totiž očividně mají nějaký kodex, který jim brání střílet na kohokoliv, kdo nemá prsten Francise Draka kolem krku. Netvrdím samozřejmě, že by měli být vaši kumpáni smrtelní – všichni víme, že by to znamenalo jejich neustále umírání – ale kdyby se alespoň snažili chovat jako, že můžou umřít.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Obdobně frustrující je pak i Natovo poskakování po římsách, plošinách a podobně. A to je asi ta největší výtka, kterou bych k autorům v případě Drake’s Deception měl. Od prvního dílu mě totiž irituje skutečnost, že se jeho postava až nepříjemně často „zasekává“ a nereaguje na to, jakým směrem vykloním analog. Nezřídka je proto problém, obzvlášť v presu, donutit ho zaklonit se a skočit na protější příčku. V takovém případě totiž musí být přesně nastavena kamera, která zlobí obzvlášť v případě, že s Drakem lozíte po lustrech, pokud je jen trochu vychýlena špatným směrem, místo aby se zaklonil, začne Nathan lézt dokola. Jeden by si myslel, že po několika letech zkušeností a dvou dílech na kontě už to tvůrci zmáknou trochu lépe.

Velkým bonusem jsou konečně přítomné české titulky. Těm by se sice některé slovní obraty daly vytknout, ale jinak jde o dobře odvedenou práci.

U audiovizuálního zpracování naproti tomu lze vytknout jen málo co. Grafika je zase o chlup lepší než u dvojky, i když písek mi bůh ví jak revoluční nepřijde (jako by si toho vývojáři byli vědomi a raději ho proto nasadili jen do cca poslední třetiny hry), a celkově se na to moc dobře kouká. Pomineme-li občasné zádrhely jako je překrývaní textur atd. I soundtrack Grega Edmonsona se docela povedl, i když oproti předchozím dílům jde o mírné zklamání. Postrádá totiž nějakou výraznější melodickou linku a dost často proto zní spíš jako rutina. Ostatně, když mi jako nejlepší skladba přijde Nate’s Theme 3.0 (což je opět ta samá melodie jen s pár změněnými tóny) musí být něco špatně.

Já vím, zní to jako bych měl v plánu celý titul pořádně zkritizovat, ale ono je to vlastně přesně naopak. Drake’s Deception je další vynikající díl série, který svým starším sourozencům nezůstává nic dlužen. Vše na co jsem nadával totiž v porovnání s gamesou jako celkem představuje minoritní záležitosti, jež dojem z hraní vlastně nikterak nekazí. Druhý díl tak v mých očích zůstává nepřekonán, ale jen to, že je titul stejně dobrý, je dost na to, abyste si ho okamžitě koupili. Věřte mi, nebudete litovat!

 

1 z 2

- +

1.

2.

Zmínit je samozřejmě třeba i multiplayer, který ale schválně řadím až na samotný konec, mimo článek. Stejně jako v případě třetího Mass Effectu i u Uncharted mi totiž přijde hra více hráčů zbytečná. A to i přesto, že studio Naughty Dog stejně jako BioWare po technické stránce zvládlo všechno na jedničku. K dispozici je proto možnost hraní s kamarádem na jedné konzoli (ať žije split-screen), případně s celou bandou formou LAN párty. Na výběr je přitom ze všech dostupných módů. Tedy Arena, Hunter Arena a Adventure. Běžný MP pak nabízí Team Deathmatch, Three Team Deathmatch, Free for All, Team Objective, Plunder a Hardcore (hraní bez bonusů).

Tím nejzajímavějším na celé hře více hráčů je přitom možnost vylepšování jednotlivých boosterů, kdy za jednotlivá zabití dostáváte bonusy a vylepšujete tak své schopnosti. V závislosti na killu přitom získáváte různé výhody, takže se gamesa může plynule přizpůsobovat vašemu stylu hraní. Mimo to je nově možné měnit vzhled vašich postav, včetně hlasu a gest, plus samozřejmě vítězné tanečky nad těly vašich padlých protihráčů. Čistě na papíře jde o výborné zpestření již tak skvělé hry, ale na jeho zbytečnosti to nic nemění. Dvojnásob v tandemu s mířením, které se oproti předchozímu dílu znatelně zhoršilo (hrozně těžko a nepřesně se pohybuje s křížem).