Toy Soldiers: Cold War – plastový masakr

Přiznám se, že ani nevím, jestli se to ještě prodává, ale když jsem byl malý kluk často jsme si s kamarády hrávali s malými, zelenými, plastovými vojáčky, které jsme za doprovodu věrně imitovaných (nebo nám to tak alespoň tehdy znělo) zvuků bitvy vysílali proti sobě v hodiny trvajících šarvátkách povětšinou s nejasnými konci. A stačilo nám k tomu jen velice málo – pískoviště, pokud jsme bojovali na afrických pouštích; zahrada za domem, když jsme chtěli okusit džungli po ránu. Američané však celý koncept pozvedli na zbrusu novou úroveň, když v osmdesátých letech pro své ratolesti (buď bez představivosti, nebo neskutečně rozmazlené) připravili celé herní plány.

A s těmi operuje i hříčka Toy Soldiers: Cold War, jež vám názorně předvede jaké to je, když se severoamerické jednotky střetnou s komunisty v běžných zástavbách, na fotbalových hřištích, v džunglích, v přístavech a na spoustě dalších míst. Vždy v doprovodu běžného domácího vybavení, díky němuž bude hráz mezi vámi a nepřítelem nezřídka tvořit sada hrníčků, CD média, diskety, nebo obyčejné knihy. Vše je nicméně dokonale zničitelné a i přesto, že fyzikální engine není zrovna špičkový, nabízí dostatečně kvalitní destrukci na to, aby vás na ni bavilo koukat, a někde v koutku duše jste toužili po větších zásobnicích a ničivějších nábojích.

Singleplayerovou kampaní proletíte během chvilky, jež se vám bude zdát o to kratší, čím víc se budete bavit. A věřte mi, budete se bavit!

Ostatně, ty se hodí tak jako tak. Stejně jako předchozí Toy Soldiers i Studená válka nabízí v podstatě variaci na oblíbený žánr tower defense, v níž se prostřednictvím věží snažíte uchránit svou krabici s hračkami před vlnami komančů, kteří by jim rádi nakreslili rudou hvězdu na čelo a vštípili trochu režimu poplatných sociálních názorů. Jako správní kapitalisti samozřejmě musíte říct ne a bez jakékoliv snahy o vyjednávání se pustit do boje, ve kterém v několika málo levelech změříte síly s předpřipravenými vlnami rudoarmějců. Zní to hodně jednoduše a vlastně to i jednoduché je. Možná až moc. Singleplayerovou kampaní proletíte během chvilky, jež se vám bude zdát o to kratší, čím víc se budete bavit. A věřte mi, budete se bavit!

 

1 z 2

- +

1.

2.

Na každé mapě máte rozestaveno několik stanovišť, které je možné obsadit věžkami různých typů. Každá je přitom dobrá na něco jiného a tak zatímco s kulometným hnízdem bez problému způsobíte zkázu v zástupech pěšáků, proti tankům a obrněným transportérům máte asi tak stejnou šanci na úspěch jako sněhulák na letní dovolenou. Je tak třeba chytře kombinovat a nezřídka i bourat a přestavovat. To dvojnásob zamrzí pokud musí za vlast padnout zrovna ta věžka, kterou jste si už dvakrát vylepšili (to jest maximum). Po každé vlně byste navíc měli veškerá stanoviště pečlivě prozkoumat, a pokud bude třeba i opravit. Není nic horšího, než když vám uprostřed nejhoršího útoku jednu věž zničí, protože po posledním ataku zůstala ve smrtelných křečích. Stavba trvá několik dlouhých sekund a než bude stanoviště opět bojeschopné, může už být pozdě.

To koneckonců může být i v případě, že se rozhodnete být nestranným pozorovatelem a místo skutečného válčení si budete jen hrát na boha. Místo neosobního sledování z ptačí perspektivy vám totiž gamesa znovu nabídne možnost zmocnit se libovolné věžky a vysílat z ní rozsudky smrti na všechny strany hezky z pohledu první osoby. Vřele to doporučuji nejen proto, že je to neskutečná zábava, ale hlavně kvůli tomu, že počítačem ovládaná stanoviště zdaleka nejsou tak schopná jak by se mohlo na první pohled zdát a vaše intervence je nezřídka klíčová pro úspěch v bitvě. Především díky této možnosti si většina hráčů i recenzentů rychle našla svého favorita, avšak pro mě to paradoxně není věžka jako taková, nýbrž to, co následuje, pokud si s ní dáte záležet na svém válečném projevu.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Budete-li totiž kosit nepřátele po stovkách, rychle si nabijete speciální ukazatel, po čemž následuje krátké období, kdy se vám zvýší kadence i damage, plus získáte nekonečno nábojů, ale hlavně si následně můžete nárokovat jeden unikátní bonus. Výběr je přitom vskutku široký od atomového útoku až po Ramba, mého šampióna. Ve hře se tahle postavička jmenuje Commando a jde o siláka v maskáčích a s červeným šátkem kolem hlavy, jenž je schopný běhat po celé mapě a kulometem v levačce a raketometem v pravačce vyřídit bez pomoci klidně celou vlnu. Škoda jen, že vydrží tak krátce a následně se musíte vrátit k „monotónnímu“ ostřelování z věžek.

Usednout můžete za volant/knipl všeho možného od tanků, přes vrtulníky až po stíhačky, přičemž tahle možnost skutečně není jen do počtu. Veškeré stroje jsou neuvěřitelně silné a leckdy vám mohou zachránit prohranou bitvu.

Brzké jednotvárnosti si naštěstí byli vědomi i vývojáři a hráči tak mají k dispozici mimo jiné i podstatně víc dopravních prostředků, než v předchozím dílu. Nově budete moci usednout za volant/knipl všeho možného od tanků, přes vrtulníky až po stíhačky, přičemž tahle možnost skutečně není jen do počtu. Veškeré stroje jsou neuvěřitelně silné a leckdy vám mohou zachránit prohranou bitvu. Je ovšem třeba dbát na to, že nějakou chvíli trvá, než se nabijí a proto si dávejte sakramentský pozor, kdy je využijete. Zničení/vybití těsně před tím, než se na vás vyvalí celá tanková brigáda, vám dokáže pěkně zamotat hlavu.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Jak už jsem ale zmiňoval, singleplayerová kampaň není z nejdelších a v podstatě po chvíli není co řešit. Tehdy se naštěstí ke slovu dostávají nejrůznější, po čertech zábavné minihříčky (zabíjení vojáčků na čas, sestřelování papírových modelů atd.), ale hlavně další herní módy – versus a survival. Zatímco versus, v němž stojíte proti živému hráči, přičemž vaším úkolem je zničit jeho krabici s hračkami, je docela nuda (vidíte jen své bojiště a těžko tak můžete přizpůsobovat útok dané situaci; záleží totiž jen na vás, jakou vlnu si koupíte a vyšlete proti nepříteli), survival nabídne podstatně větší vyřádění. Veškeré módy, včetně kampaně, je navíc možné hrát jak online, tak lokálně a můžete mi věřit, když říkám, že od vás kamarádi nebudou chtít odejít až si Toy Soldiers: Cold War vyzkouší.

Navzdory slabší audiovizuální stránce (ačkoliv muzika přímo nepřímo vykrádající motivy osmdesátkových akčních fláků – všichni třikrát hurá pro Top Gun – dokáže potěšit) a zdánlivé jednotvárnosti jde o arkádu, která vás celkem bez problému zabaví na dlouhé hodiny, což je schopnost, které si v dnešní době nesmírně vážím.