Diablo 3 – legendární návrat

Recenze z hraní na obtížnost Normal a Nightmare

Šílenství okolo vydání třetího Diabla doslova paralyzovalo internet. Nejen na herních médiích, ale dokonce i na obyčejných zpravodajských serverech se jméno Diablo alespoň jednou vyskytlo a to rovnou ve spojení s frázemi, jako dokonalá hra nebo příchod antikrista. Hype a očekávání, které se kolem nejnovějšího blizzardího dílka vytvořil, jednoduše dosahoval a možná ještě i dosahuje přímo astronomických výšin.

Očekávání jsou však jedna věc a realita druhá. Palčivou pravdou totiž je, že jsme si za těch 11 dlouhých let vysnili hru, kterou dnes není schopný nikdo udělat, a nepochybuji, že se najde mnoho zklamaných hráčů, kteří očekávali něco trošku jiného. Diablo 3 je totiž skvělou a téměř do detailu vypiplanou hrou, ale k nějakému nebeskému zjevení má sakra daleko!

Temná a barevná Sanctuary

Pochybnosti o dokonalosti se začínají objevovat již při prvním výletu do světa Sanctury. Ten totiž sice vypadá opravdu osobitě a jde vidět, že si s ním autoři vyhráli, ale grafika své stáří zakrývá jen těžce. Povrchněji orientovaní lidé tak budou mít hned z kraje opravdu velký problém se do hry naplno ponořit.

Na druhou stranu však musím vývojáře pochválit alespoň za snahu, a jelikož není grafika pouze o polygonech, technologiích a DX11 efektech, je nutno celkové vzezření Diabla znovu pochválit. Temná stylizace a práce s barvami je totiž jednoduše výborná. Téměř na každém kroku narážíte na dech vyrážející výhledy a výtvarný styl, který se nepodobá žádné jiné hře. Je úplně jedno, zda se bavíme o kobkách pod tristramskou katedrálou nebo o oblačném městě. Všechny lokace vypadají vskutku náramně.

Diablo dokazuje, že i s postarší grafikou se dá docela kouzlit a škaredě hra rozhodně nevypadá.

V ničem pak nezaostávají ani povedené animace a především efekty všemožných schopností. Znovu musím vyzdvihnout barevné problesky efektů a vůbec použití nádherně sytých barev, které skvěle kontrastují s temnou atmosférou, která většinou lokací prostupuje. Příjemným detailem je i docela interaktivní prostředí s poměrně velkým počtem zničitelných předmětů.

Korunu ale nakonec celému Diablu nasazuje hlavně famózní optimalizace. Vždyť kterou jinou hry vydanou v tomto roce si i na střední detaily zahrajete na Intel Pentium 4. Všichni kritici by se tak měli opravdu zamyslet, protože nejen že Diablo své stáří dobře kamufluje, ono se navíc dá hrát i na sakra starém železe a to se počítá!

Tradičně kvalitní vyprávění

Jestli ale opět něco vypadá nadpozemsky tak to jsou renderované příběhové filmečky, oddělující jednotlivé akty. Produkční kvalita se může tak jako vždycky směle měřit i s profesionální hollywoodskou prácičkou a ve spolupráci s trefným soundtrackem vytváří až překvapivě hutnou a ucelenou atmosféru.

Škoda jen, že jich je pouze 5 a většina příběhu je stejně vyprávěna prostřednictvím videí stylizovaných do zápisků z deníků, kterým nechybí pohledný efekt kresby tužkou. Přesto však nelze vyprávění nic vytknout.

Své zásluhy na tom ostatně má i překvapivě kvalitní příběh. Od Diabla jsem po příběhové stránce nečekal vůbec nic a nakonec jsem byl příjemně potěšen. Pravdou sice je, že se jedná o jedno ohromné klišé pojednávající o nikdy nekončícím zápasu dobra a zla, avšak dojde i na dojemné momenty, které skutečně dokáží vyvolat nějakou hráčovu reakci a dokonce nechybí ani pár překvapení nebo špetka humoru.

Stejně jako StarCraft II, sází třetí Diablo na příběh vyprávěný skrze famózní renderované filmečky.

Humorná stránka je pak věcí především minimalisticky laděných rozhovorů, které spolu s dalšími prvky již docela popírají tvrzení, že je třetí Diablo RPG. Vždy totiž pouze následujete cestu, kterou vám předpřipravili scénáristi z Blizzardu. Snaživě tento dojem sice rozbíjí možnost se pobavit s náhodnými vesničany nebo méně důležitými společníky, avšak zcela jej odstranit nedokáže. Celkově je ale příběh jednou z důležitějších věcí a skutečně mě tentokráte nutil neustále pokračovat v hraní.

Všechno není pouze náhoda

Každá mince má však dvě strany a jinak to není ani s touhle ďábelskou. Leč totiž může hra vypadat sebekrásněji, pokud chybí kvalitní level design, je to trošku k ničemu. A právě v otázce skladby jednotlivých levelů se začínají objevovat první citelné mezery v celém konceptu, které Diablo distancují od statutu té „dokonalé“ hry. Je mi jasné, že vývojáři chtěli zachovat co nejvíce feeling starých časů, ale když už mohli vyjít moderní době jiné prvky, nějak nechápu, proč zrovna jednotlivé lokace jsou někdy až neuvěřitelně imbecilní.

Diablo vždy lákalo na náhodně generované lokace, které skýtaly hodiny a hodiny prozkoumávání a to nechybí ani zde. Ovšem procházet pět pater skoro na chlup totožných místností už je trošku moc. Nedej bože, když pak zjistíte, že jste se měli vydat druhou stranou dungeonu. Hráči World of Warcraft navíc mnoho míst poznají a palčivé zjištění, že tak ten pověstný systém „náhodně“ generovaných lokací funguje jen polopaticky, dobrému obrazu hry zrovna nepřidává. Na jedné straně tady máme pěkná místa a velice často i nápadité lokace, ale na té druhé je lehce nedotažený koncept, který ve srovnání s vymazleným zbytkem hry slušně vyčuhuje.

Souboje v duchu jednoduchých principů

Abych pánům v Blizzardu ale zase nekřivdil, 11 let se vyloženě neflákali. Jak už bylo řečeno výše, většina základních principů a tedy i hratelnost se celkově posunula do lehce moderní doby a v mnoha případech se vychází vstříc i hráčům, kteří viděli gamesu naposledy před 10 lety. Ve zkratce tak dostáváme akční rubačku, která má do RPG dost daleko a hovořit se dá spíše jen o mírných RPG prvcích.

Soubojový systém je správně zběsilý a zábavný. Hráče neotravuje marginálními zbytečnostmi a k dokonalosti dotahuje úplné základy.

Už výběr postavy celou filozofii RPG značně popírá a možnost zvolit pohlaví a jednu z pětice class je na proklamovaný žánr trošku málo. Kdo se však s tímto značným zjednodušením smíří, dostává výborný akční mix soustředící se téměř výhradně na bojovou stránku, a jenž nemá šanci jen tak omrzet.

Kromě omezení při výběru postavy totiž nově zcela odpadá i většina starostí týkající se jejího vývoje. Na každém levelu se zkušenosti rozdělují automaticky podle jakési universální a pro danou třídu nejvýhodnější šablony a musím přiznat, že to Diablu dodává na potřebné eleganci. Hráč se totiž může soustředit výhradně na jednoduchý, skvěle fungující a zábavný soubojový systém, jenž stojí pouze na dvou základních mechanismech.

Za prvé tady máme přehršel schopností unikátních každé postavě, které lze ještě následně vylepšovat a modifikovat slušným počtem run. Ty se odemykají postupně se zvyšujícím se levelem a díky jednoduchému a minimalistickému designu tak dostáváme celek, který nechá vyřádit opravdu každého a pro každý herní styl se najde něco. Osobně mně tento krok směrem k mainstreamu a zjednodušování vůbec nevadí, protože v Diablu má svůj smysl a díky vhodně nastaveným principům je hra až nečekaně zábavná a chytlavá.

Ostatně jsem nezaznamenal ani chybějící svitky identifikace nebo přepracovaný pohyb po herním světě. Ten je nyní řešen buďto systémem portálů propojujících celou Sanctuary a nebo možností si vykouzlit portál do hlavní bezpečné lokace odkudkoli. Znovu jednoduché a zcela vyhovující stylu hry a přitom ani nijak pobuřující zaryté fandy old-school řešení.

Obchodování a tuna předmětů hrají prim

Pořád nám ale do kompletního celku cosi zbývá, a sice loot. Vždyť co by byla tahle série bez tolik lákavé kořisti, tuny zbytečných předmětů a neustálého porovnávání jejich statistik. Jestli něco zvládlo přetrvat celých 16 let, tak je to právě tohle. Neustále se objevující a ze zabitých zlořádů v pekle zplozených vypadnuvší magické hole, sekery a brnění vás pořád a pořád ženou dopředu. A kdyby náhodou ne a ne vysněná věc vypadnout, vždycky si ji můžete vycraftit skrze systém řemeslníků, který je jednoduchý na pochopení, ale taktéž dostatečně komplexní aby uspokojil i ty nejnáročnější požadavky.

Řemeslníky můžete také postupně vylepšovat a kromě důležitého zlata jsou časem potřebné i různé nákresy a svitky. Stejně tak se dají pořádné zbraně získat jen na vyšších obtížnostech a celkově je tak loot tou nejlepší motivací k opětovnému zahrání.

Ostatně se kvůli všem těm modrým, zeleným a žlutým předmětů dokonce sáhlo po té nejnenáviděnější featuře. Nemá cenu ani zastírat, že permanentní připojení k internetu je přinejmenším kontroverzní. Ovšem vzhledem k aukci předmětů, která funguje až překvapivě dobře a dokonce se skrze ni lze slušně vybavit, se to dá pochopit. Přesto si však do Blizzardu trošku rýpnu. Když už totiž něco dělám, tak to snad dělám pořádně!

Stále ještě trošku pochybně fungující servery, špatná latence a někdy docela časté lagy nedělají hře dobrý obraz a je opravdu špatné, když dám za hru až 1500 Kč a pak nejde celý den hrát! Jestli se však v nejbližší době podaří všechny tyto neduhy odstranit, pak si není na co stěžovat.

Trvalé svázání s účtem na Battle.net totiž přináší samé výhody a věřím, že jako jsme si zvykli na Steam, tak nám nebude za chvíli vadit ani tohle řešení. Kromě toho, že máte všechny achievementy hezky na jedné kupě a můžete si hned prohlížet svůj progress, slouží Battle.net skvěle také k socializaci mezi hráči a k multiplayerovému hraní.

Čtyřčlenné protidémonské komando

Leč je Diablo zábavné už v singleplayeru, ta pravá a nikdy nekončící zábava začíná právě, až když do hry přitáhnete nějakého kamaráda. Matchmake je jednoduchý a pohodlný, vždycky vidíte v jaké fázi se zrovna přítel nachází, velice jednoduše se můžete dělit o vybavení a hlavně má hra skvěle nastavenou skladbu postav. Pravdou totiž je, že třeba takový mág bude mít sám trošku problém, ale když se spojí mág a třeba Monk rozdávající rány zblízka, hned to je o něčem jiném.

Propojení s Battle.net poskytuje skvělé zázemí pro multiplayer, který je díky dobře se doplňujícím postavám neskutečně zábavný.

Již na první pohled je vidět, že se spolupráci více hráčů autoři počítali a třetí Diablo je na ni perfektně připraveno. Navíc nechybí ani lehké propojení se starším StarCraftem 2, takže pokecat můžete dokonce i mimo Diablo.

Nedotažené drobnosti

Není ale všechno zlato co se třpytí a některá pozlátka, jako třeba hezky navržený Battle.net nedokáží zakrýt nepříjemný fakt, že se najde hned několik docela vážných problémů a to třeba i v samotném gamedesignu. Velkým problém jsou v mých očích checkpointy, které mnohdy zcela postrádají třeba jen špetku logiky. Proč například musím při selhání na bossovi znovu koukat na všechny animačky a navíc začínat kompletně znova. Prostě nemůžu pochopit, že když zabíjím bosse na 3 etapy, tak tam nejsou hned 3 checkpointy. Podobná situace pak nastává i v případě nešťastné smrti během procházení lokacemi.

V takovémto případě totiž jako checkpoint funguje portál sloužící k pohybu po herním světě a nedej bože, když se nejbližší nachází na úplně jiné straně poměrně rozlehlých lokací. Hned tak dostáváte pět minut únavného chození již jednou prozkoumanými místy navíc. Určitě se nejedná o vyloženou tragédii a třeba časem dojde k nápravě prostřednictvím patche. Momentálně však mohou podobné detaily především na vyšších obtížnostech časem solidně štvát.

Zábavné, rozmanité a také kolísající

Nakonec si ale nemůžu odpustit kritiku hlavně na konto obtížnosti. Zhruba první polovina hry je až směšně jednoduchá a až na bossfighty před hráče nestaví žádnou větší výzvu. Pak ale začne docela rychle a slušně přituhovat a třeba takový Wizzard nebo Witch doktor už má co dělat, aby zvládl i běžné nepřátele. Podobná situace se pak opakuje i v závěrečném 4. aktu.

Jednou z mála vad na kráse jsou trošku nelogické checkpointy a někdy nestálá obtížnost.

Na jednu stranu lze pochopit, že kolísavá obtížnost je dána především rozmanitou skladbou postav a náhodným lootem, kde nikdy nejsou hráči na stejné úrovni. Ale vzhledem k času, který na vývoji Blizzard strávil, jsem čekal takovéto věci daleko vymazlenější.

Jistou náplastí ale svým způsobem může být s obtížností se vázající rozmanitá hratelnost. Ne, že by se celou hru dělalo něco jiného než zběsile mačkala myšítka a ještě zběsileji se do klávesnice vybouchávaly spelly, ale za zmínku rozhodně stojí slušný počet nepřátel. S postupně ubíhající velkorysou hrací dobou se postupně mění nepřátele a na nedostatek boss fightů si taktéž nelze stěžovat. Často je nutné navíc měnit strategii a hlavně je nutné od obtížnosti Hell také zapojit mozek a trošku taktizovat. Výzva je cítit skutečně na každém kroku a ten pocit, když vaše postava sílí a je stále nebezpečnější, je k nezaplacení.

Prostě Diablo

Již dlouho jsme tady neměli tak rozporuplnou a kontroverzní hru. Diablo III totiž měla být hrou nejen naší, ale i té předešlé generace hráčů a upřímně si myslím, že jsme od ní svým způsobem vyžadovali příliš. Celkově totiž vaz Diablu láme především těch 11 let čekání. Fakt, že Blizzard hru několikrát zrušil a začal na ní dělat od začátku, nakonec vývojový cyklus dlouhý zhruba tři roky prodloužil na propastných jedenáct a na hře to moc nepoznáváte.

Diablo III je typickou hrou od Blizzardu, tedy řemeslně dobře udělaný a zábavný kousek, ale to je tak asi všechno. Jedná se pouze o evoluci, a nikoli tu očekávanou revoluci. Lze tak říci, že co se vyplatilo u StarCraftu II, to se v tomto případě trošku minulo účinkem a očekávání hra naplňuje jen polopaticky. Na poměry klasických her je Diablo 3 skvělé a jen těžce se mu bude něco vážnějšího vyčítat, ale na poměry Blizzardu je to tentokráte lehce slabší!

Přesto ale v současné době seženete podobně kvalitní hru jen těžce. Celých 20 hodin hraní (obtížnost Normal) jsem se bavil královsky a od hry se nelze jen tak odtrhnout. Všechny základní principy fungují na jedničku a garantuji vám, že honba za lepší výbavou a procházení hry na vyšší obtížnosti vás bude s kamarády bavit ještě dlouhou dobu.

A pokud se rychle odstraní i problematické servery, pak již vám nic nebude bránit si tuhle dobře vypadající evoluci od RPG k mlátičce a mainstreamu užít také na starších strojích. I za tu lehce vyšší cenu totiž Diablo III rozhodně stojí a žádný ze záporů není natolik závažný, aby skvělý výsledný zážitek vyloženě rušil.