Spec Ops: The Line – dovolená v dunách

Recenze z hraní PC verze.

Série Spec Ops se poprvé objevila ke konci devadesátých let a vždy se jednalo o jakousi směsku taktické akce a válečného příběhu, která nesází ani tak na realismus, jako spíše na filmové pojetí a béčkovou zápletku. Žádný díl si nevydobyl místo mezi elitou a ačkoliv se nejednalo o špatné hry, něco zkrátka chybělo. V roce 2009 však byla oznámena aktivní otočka jménem Spec Ops: The Line. Lákala především exotickým prostředím Arabských emirátů, sandály zanesenými pískem a pořádně brutální akcí ve stylu Čety. Proč ne?

Vítejte v Dubaji

Výlet do prosluněných dun je rozhodně čerstvým vánkem ve srovnání s většinou konkurence, která nás neustále patrioticky tlačí do New Yorku. Dubaj je městem dost exotickým a především skvěle kombinuje futuristické mrakodrapy s pouští, oslepujícím sluncem a písečnými bouřemi. Právě jedna taková přírodní katastrofa pohřbila kdysi krásné město hluboko do pouště. Pohled z okna se stal takřka apokalyptickým a většina obyvatel se spakovala, aby zbytečně neriskovala své životy. Válečný hrdina a pořádný chlapák, plukovník John Konrad, však odmítl. Zůstal s hrstkou věrných vojáků a pomáhal tomu málu obyvatel, kteří se rozhodli zůstat. Nebo ne?

Ať je to jak chce, americká vláda své hrdiny v bryndě nenechává, a tak jakmile se v éteru objevuje slabé volání o pomoc, do vrtulníku sedá kapitán Martin Walker, neboli vy, a se svým týmem Delta Force razí do Arábie, aby plukovníka zachránil. Ne vše je ale tak černobílé, jak se může zdát a velmi brzy začíná na povrch vyplouvat temné a brutální podsvětí města. Už to není jen o záchraně dávného přítele. Něco se tady děje a Walker se musí se svými parťáky probít do srdce Dubaje, zneškodnit tajemné nepřátele, zjistit pravdu a především přežít neustálé vlny písečných bouří, které mění prostředí takřka pod vašima nohama.

Celková hratelnost by se dala velmi zjednodušeně popsat jako Call of Duty ve třetí osobě, to bych ale hru nezaslouženě urazil.

 

Jistě, nejedná se o příběh Oskarových kvalit, pro titul podobné ráže ale poslouží účinným základem. Jádrem pudla je totiž frenetická akce, okořeněná taktickým bojem a epickými momenty, které hráče ujišťují v tom, že těch pár chechtáků utratil smysluplně. Celková hratelnost by se dala velmi zjednodušeně popsat jako Call of Duty ve třetí osobě, to bych ale hru nezaslouženě urazil. Spec Ops na to jde totiž o něco realističtěji a věrohodněji, navíc nezapomíná na svou týmovou složku a dva parťáci vám nejsou za zády jen pro parádu.

Ve třech se lépe táhne

Jak procházíte potemnělými a téměř opuštěnými ulicemi, budovami a dunami, začíná na vás doléhat depresivní atmosféra. Hra si s ničím neláme hlavu a předkládá hráči surově realistická fakta o lidech, kteří byli necháni na pospas živlu a sobě samým. Někdo tvoří gangy, někdo se snaží přežít a někdo zase začne páchat netušená zvěrstva. Na mrtvoly vlastně narazíte velmi brzy a stejně rychle vám začnou připadat jen jako další cigareta v puse. Zohavená těla se totiž válí takřka všude a jen dotváří ponurou a realistickou atmosféru bohem zapomenutého místa. V tomto tichém pekle se snaží přežít tři vojáci, kteří drží spolu.

Své kolegy bohužel nemůžete volně komandovat, lze jim však udělovat jednoduché povely a v určitých chvílích požádat o podporu či pomoc. Kromě toho, že je můžete oživovat, totiž často přiloží ruku k dílu, a světe div se, často i někoho trefí. Umělá inteligence možná není bezchybná, funguje však mnohem lépe, než v mnoha jiných, podstatně hitovějších hrách. Kolegové se čile schovávají, navzájem se kryjí a často vás vytáhnou z bryndy. I na střední obtížnost vám totiž nepřátele dají často pěkně zabrat, taktičtější styl boje je tedy nutností. Využívání krytu je velmi intuitivní a také realistické. Nečekejte tedy rychlé sprinty a šipky do keřů, musíte počítat s váhou postavy a rychlostí, se kterou dokáže vykonávat i obyčejný přesun mezi překážkami. Tyto malé detaily dodávají hře realismu a zabraňují, aby se z ní stala jen další bezhlavá řezanice.

Titul drží pomyslnou hranici mezi realismem a arkádovou akcí, takže se nenajdou momenty, které by milovníky simulátorů moc píchali do očí.

Tím samozřejmě nemám na mysli, že si střelby neužijete. Zbraní, granátů a stacionárních kulometů je tu až až, vy však můžete nést pouze dvě zbraně najednou, takže tu opět nastupuje taktické myšlení. Nábojů je navíc většinou poskrovnu a hráč tak často mění zbraně, což sice zamezí výběru svého miláčka, na druhou stranu si ale vyzkoušíte většinu kousků ze hry. I zde titul drží pomyslnou hranici mezi realismem a arkádovou akcí, takže se nenajdou momenty, které by milovníky simulátorů moc píchali do očí.

Příroda je přítelem?

Velmi proklamovanou novinkou titulu měla být simulace písku a především jeho dopad na hratelnost. Ať se jedná o stěžejní prvek celé hry, bohužel nenarazíme na simulaci písku v reálném čase ani velké variability v jeho využití. V mnoha místech lze rozstřelit sklo, aby písek udělal práci za vás, ve většině případů se však jedná o předem připravené situace, které nelze nijak ovlivnit. To samé platí i pro cut-scény či naskriptované momenty, jež sice vypadají efektně, ale postrádají jakoukoliv hráčovu interakci. Titul tak trestuhodně nevyužívá svého největšího potenciálu a místo toho, aby dával hráčům více možností a lepší interakci, jen nahlodává slibné téma.

To na druhou stranu neznamená, že si hru nelze užít. Akce totiž slušně odsejpá a nehledě na relativně podobné prostředí nikdy neupadá do stereotypu. Příběh je navíc dostatečně komplikovaný na to, aby udržel v napětí až do konce a ty úchylnější povahy zabaví častý pohled na zpopelněná těla. Zkrátka, hra má něco pro každého a nezapomíná ani na emocionální podtext.

Slunce do ksichtu

Trailery nám již dříve naznačily celkovou náladu titulu, který rád kombinuje hnědo-šedou barevnou paletu, aby řádně deprimoval hráče. Skvěle zde kontrastují sluncem zalité písečné duny s řádně drastickými krvavými scénami, což je kombinace, která se táhne počas celé hry. Rozhodně to vítáme, protože dospělá nátura hře nesmírně sedne a situaci pomáhají i filmové akční scény. Povinností jsou i občasné over-the-top momenty, které nás ujišťují v tom, jak jsou hrdinové uber-cool a že jsme v jejich společnosti rádi. Také celkový audiovizuál je precizně podán, textury jsou ostré jako břitva, postavy dostatečně detailní a neustálý bloom efekt dotváří horkou atmosféru pouště. Občas sice narazíte na malé bugy, jako je prolínání předmětů či naskakování textur, jedná se ale opravdu jen o výjimky.

Velmi nezvyklým způsobem je tu dávkován soundtrack. Rocková hudba a rozličné smyčky se linou prakticky neustále a skvěle dotváří přestřelky, i když se stává, že v určitých momentech spíše lezou na nervy. Hudba se ale většinou line přímo z repráků, rozvěšených v prostředí, případně z chrastících rádií, což je nejen nezvyklé, ale také velmi originální. Celá zvuková složka tak dostává jakýsi post-apokalyptický podtext podobný Falloutu.

Originálně jsou sepsány také texty několika ústředních nepřátelských postav, takže zůstává z filmečků ve většině případů velmi dobrý pocit.

Svou práci odvádí i hlavní aktéři, což by se dalo očekávat. Hlavní hrdina je totiž dabován samotným Nolanem Northem (ten chlápek je všude) a kolegové drží laťku vtipnými hláškami a dramatickým řevem, když je to nutné. Originálně jsou sepsány také texty několika ústředních nepřátelských postav, takže zůstává z filmečků ve většině případů velmi dobrý pocit.

Krvavá čára

Podtitul hry The Line se vztahuje k čáře, kterou musí překročit každý dobrý voják. Čáru, která dělá z lidí buď skvělé profíky ve svém oboru, nebo pacienty v psychiatrických léčebnách. Psychologie války a zvěrstev, kterých jsou lidé schopni, dává titulu velmi unikátní nádech, který jej posouvá z řad obyčejných nudných stříleček na sofistikovanější úroveň. Základem stále zůstává akční týmový boj, který je však okořeněn některými prvotřídními prvky a písečným peklem, jenž opět boduje ve srovnání s New Yorkem a dalšími světovými metropolemi. Ač hra nevyužila svůj plný potenciál, nevidíme důvod, proč nedat novým Spec Ops šanci.