Steel Battalion – ani Kinect není všemocný

To je, jak vám jistě došlo, případ i pokračování deset let staré exkluzivity pro Xbox, kterou měli vývojáři raději nechat odpočívat v pokoji. Premisa sice totiž možná zní zábavně, ale ve finále je to spíš jako by vám dělal kolonoskopii pudl na speedu s desetimetrovou zahradní hadicí… zakončenou rozstřikovačem ve tvaru fretky… umírající v pařátech letícího, hořícího orla. Celé to totiž dohromady moc nefunguje a místo slibovaného pocitu, že jste uprostřed války to se všemi těmi obřími tlačítky spíš vypadá, jako byste ve dvou letech dělali výběrovky do elitní školky. Tomu ale, především díky stále ještě docela velké nepřesnosti Kinectu, prostě nešlo předejít.

To, co hru ničí v první řadě, je přitom právě pohybový ovladač. Představte si situaci, kdy po vás ze všech stran střílí nepřátelé a vy nejdřív musíte obě ruce rychle natáhnout před sebe, abyste se vůbec podívali co se děje, protože defaultně sedíte vzadu v tanku. V relativním bezpečí téhle pohybující se kovové rakve. Pravou rukou se pak pokusíte přidat rychlost, ale místo toho si zavřete hledí, zkusíte se tedy podívat ven prostřednictvím kamer, jenže místo toho pustíte ventilaci. Většinu času tak v podstatě nevíte co děláte a místo hraní přemýšlíte nad tím, jak mohl někdo něco takového pustit na trh.

Nebýt Kinectu, mohla to přitom být docela fajn odreagovávačka. S vaším plechovým miláčkem se totiž nacházíte v roce 2082, kdy svět díky záhadnému silikon-požírajícímu mikrobovi ustrnul ve vývoji. Amerika velice rychle skončila pod podrážkami ziskuchtivých nepřátel a vy a vaši přátelé jste to jediné, co ještě stojí a bojuje. A to konkrétně na Manhattanu, kde v rámci své první mise poskytujete krycí palbu pěším jednotkám, jež jsou ale masakrovány po stovkách a to v dost explicitní podobě, neb spousta krve rovná se hra pro dospělé, že?

 

1 z 2

- +

1.

2.

Kolem vás všechno vybuchuje a umírá. Natahujete se, abyste se podívali co se venku děje a získali přehled o bojišti, když místo toho najednou přidáte rychlost a po nárazu mířené střely skončíte jako velká ohnivá koule. Paráda! Když už se konečně dostanete ke střílení, zjistíte, že se autoři bůh ví proč rozhodli vydat cestou realistického zpracování a během přebíjení si tak stihnete odskočit, uvařit kafe a nachystat večeři. K tomu si ještě připočtěte nezanedbatelný zpětný ráz a bum! Zase je z vás škvarek než jste stihli cokoliv udělat!

Už jsme si ujasnili, že většinou nevidíte co se kolem vás pořádně děje. Zkoušíte proto zavřít poklop nad hlavou, ale místo toho zařadíte vyšší rychlost; ve snaze zachránit situaci se pokusíte vystřelit, jenže hra si myslí, že chcete vykouknout ven periskopem, pak v záchvatu šílenství pomačkáte pár jiných tlačítek, nic moc se nestane a se smutným pohledem už můžete sledovat jak se blíží střela s vaším jménem a prásk! Hurá zpátky k checkpointu. Takhle vážně ne. Očekával bych, že Microsoft během autorizačního procesu řekne „Pánové, tohle přece hráčům nemůžeme nabídnout. Vždyť poznají, že Kinect zatím hraje třetí housle někdo ve vesnické verzi České filharmonie“, ale asi to nikoho zodpovědného moc netrápí.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Štve mě to o to víc, že už mi rukama prošlo pár titulů, jejichž autoři si dali tu práci a ovládání pro hru optimalizovali v maximální možné šíři. Stačilo na tom jen trochu zapracovat a celé to mohlo dopadnout úplně jinak, protože vzato kolem a kolem to měli tvůrci rozjeté celkem dobře. Přidání dalších spolubojovníků do kokpitu úspěšně ždímá emoce, obzvlášť když pružně reagují na dění na bojišti a pokud je situace nepříznivá, klidně otevřou poklop a pokusí se utéct (ono se pod vaším velením ani není moc čemu divit). Tomu můžete zabránit, když dotyčného ubožáka chytnete za nohu a stáhnete zpátky, jenže to by Kinect musel občas dávat pozor a nepokukovat svýma infračervenýma kukadlama po nezadané elektronice v pokoji.

Audiovizuální zpracování, příběhové podhoubí, to všechno je příjemně průměrné, možná lehounce nadprůměrné, ale člověk si to prostě neužije, když hra většinu času nedělá co po ní chcete a vy pořád dokola umíráte a respawnujete. Frustrace pak většinou dosahuje takových hranic, že hru co půl hodiny vypínáte, chodíte se vydýchat na čerstvý vzduch a začínáte přemýšlet nad tím jak moc jsou varování na krabičkách cigaret odůvodněná. Pokud jste nicméně silní kuřáci, můžu Steel Battalion jen doporučit. Alespoň budete mít pro svou neřest pádný důvod.