Recenze z hraní PC verze

Retro vlna letošního podzimu pokračuje. Po předělávce třetího Doomu se vrací další akční pecka, která si získala své příznivce, přestože její principy byly v podstatě překonané už v roce původního vydání. Polské studio People Can Fly šlo proti proudu, když v roce 2004 vytvořilo hru, která naprosto rezignovala na vymýšlení nějakých sofistikovaných příběhů, na zvyšování umělé inteligence a vůbec na nějaký výraznější posun oproti tomu, na čem stály klasiky žánru jako Doom nebo Quake, čili tehdy již skoro deset let staré gamesy.

Painkiller jednoduše vzal nejzákladnější herní principy akčních her. Dokázal však na nich postavit rubačku, kde kosit stovky naprosto dementních nepřátel, kteří se na vás sypou ze všech stran, byla chytlavá zábava. Může něco takového fungovat o osm let později?

 

1 z 2

- +

1.

2.

Zpátky v očistci

Hell & Damnation je remakem původního Painkillera a jeho datadisku Battle Out of Hell. Opět sledujeme příběh Daniela Garnera, který se po dopravní nehodě ocitne v očistci, odkud se může dostat až v okamžiku, kdy nasbírá sedm tisíc duší. Vedle toho, že chce uniknout z pekelné čekárny, doufá ve znovushledání se se svojí přítelkyní, jež zahynula při stejné nehodě.

Úvodní cutscéna se oproti té, kterou známe z původní hry, liší nejen vizuálně. Drobné rozdíly najdeme i v samotném příběhu. Ten je mimochodem značně chaotický, nicméně souvisí to s tím, jaká je zde funkce cutscén a příběhu celkově – odbýt si nějaký ten formální úvod před levely a pak jít rovnou do akce.

Hřbitov, klášter, sirotčinec, ale i divadlo, lunapark nebo nádraží… To všechno jsou místa, kde se duše nehodných sbírají jedna báseň. Ne každé prostředí má takovou atmosféru, jak by se od hororové střílečky čekalo, ovšem třeba level v sirotčinci rozhodně stojí za to, abyste Painkillera pustili na vaše monitory.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Už z metalového podkresu je patrné, že se od vás nečeká žádné dušičkové dekorum – prostě sejměte všechno, co se pohne. Zbraní vám nabídne Hell & Damnation dost na to, abyste v klidu vystříleli celý Zombieland. Někomu postačí brokovnice, jiný rád rozhodí do řad přítulných démonů pár kolíků či ozubených kotoučů (jediná novinka ve zbraních remaku), případně je zpraží dobře mířenými volty elektřiny. Pro příznivce odlišného přístupu je tu efektní ostře nabroušený mixér Painkiller, kterým hororové nápadníky nakrájíte na extrajemné plátky. Horst Fuchs doporučuje!

Každá zbraň má přitom primární a sekundární mód, takže třeba brokovnicí můžete protivníky nejdříve zmrazit a pak rozmetat na kostky ledu do vašeho oblíbeného nápoje. A když říkám rozmetat, myslím tím doopravdy rozmašírovat na cucky – kolem vás lítají končetiny a proudy krve vám pravidelně připomínají, proč že to vlastně tahle hra není přístupná těm nejmladším.

Hřbitovní hratelnost

Remake posmrtného Garnerova dobrodružství je rozdělený do čtyř kapitol. Ani ne z důvodu budování příběhu, jak by někdo mohl čekat, ale čistě proto, aby bylo jasné, kdy se zastaví boss. Toho přitom často zahlédnete už v levelech předcházejících tomuto souboji. Boss fighty bývají někdy skutečným oříškem, jak si to ostatně z akčních klasik pamatujeme, a mnohdy se zapotíte možná až příliš. Tedy za předpokladu, že nehrajete na nejsnadnější obtížnost, která je zase nastavena přímo směšně.

Každý level je členěn na menší arény, tedy ohraničené prostory, v nichž se na vás spawnují jeden za druhým démoni, kostlivci, klauni, vojáci a další rozmanité terče. Do boje jdou naprosto bezmyšlenkovitě po hlavě a totéž je v podstatě nejlepší strategií i pro hráče. Žádné krytí, žádná taktika. Maximálně odpalte sud s výbušninou. Painkiller stojí na čisté, frenetické likvidaci nepřátel. A je-li jich příliš, tak zároveň s masakrováním prokleté populace skáčete sem a tam, abyste to byli vy, kdo zasáhne, a ne naopak. Po vyčištění jednoho arénovitého výběhu se vám otevře vstup do dalšího a projdete si checkpointem. Každý ze čtrnácti levelů přitom zvládnete do dvaceti minut, takže hru celkově projdete za několik málo hodin.

Je to Painkiller takový, jak ho známe. Jen běží na jiném enginu (místo Havocu je to Unreal Engine) a grafika tak doznala jistého zlepšení. To mohlo být, pravda, mnohem výraznější, ale i tak to vypadá lépe, než co pamatují pamětníci. Prostředí jsou ponuřejší, nepřátelé děsivější. Hratelnost však stále stejná. Což na jedné straně znamená, že Hell & Damnation nepřináší nic nového, na straně druhé, že se vrací „to staré“. Otázka tedy zní, zda na herní principy Painkillera budeme nahlížet jakožto na zastaralé. Nebo se prostě vrhneme do akce a pokosíme všechny ty nepřátele s tupou AI a kolísající obtížností.

 

1 z 1

- +

1.

Retro, nikoliv restart

Mimo přihození módu kooperace, který můžete rozjet s kamarádem třeba na jednom stroji (osvědčený split-screen), je Hell & Damnation starým obsahem v nové formě. Jenže takový obsah má po letech stále co nabídnout. Rubat nekonečný přísun nepřátel originálními zbraněmi je něco, na co si rádi uděláme čas i v době možnostmi přetékajících moderních her.

Přes svoji hektickou zábavnost a vtažení do děje se však Hell & Damnation snadno ohraje. Levelová tajemství a sběr tarotových karet coby jakýchsi upgradů, to jsou věci, jež vám znovuhratelnost nezaručí. Navíc si spolu s pozitivy uchoval Painkiller také řadu chyb, z nichž některé jsou po letech o to viditelnější.

Painkiller: Hell & Damnation je skvělou úlitbou fandům původního Painkillera a také těm, kdo se s ním dříve nestihli setkat. Více než nostalgickou vzpomínku v nových barvách nebo doplnění povinné herní četby však nenabídne.