God of War: Ascension – všeho moc škodí

Ve svém žánru hledá dnes již legendární God of War studia Sony Santa Monica jen těžko přemožitele. Je proto tak trochu symbolické, že se Kratos vlastně přemohl sám a lehce paradoxní, že dokonce svými vlastními zbraněmi. Po třech regulérních dílech a dvou handheldových odskocích totiž mytologické univerzum působí notně omšelým dojmem a člověk se jen těžko brání pocitu, že hraje pořád to samé dokola bez výraznějších změn. A to Ascension slibovalo vlít sérii novou krev do žil. Pravda, krev by tu byla, ale už dávno vysrážená.

Byť se jedná de facto o prequel Kratos se drží zažitého konceptu a je nasranej ještě před tím než mu někdo stihne udělat bebí. Zatímco v předchozích dílech to bylo příběhově víceméně ospravedlněno, tady je s tím trochu problém. Ačkoliv je děj zasazen ještě před první díl, hlavní (anti)hrdina je rovnou tím hovadem, kterým se definitivně stal v God of War 3. Příběhově to není v podstatě nijak ošetřeno a pokud se od úvodní obrazovky v ději ztrácíte, nejste ani zdaleka jediní.

Zápletka je totiž jedním z hlavních problémů gamesy, protože jste rovnou vhozeni do víru děje bez jakéhokoliv vysvětlení. V hrách minulých by to zas tolik nevadilo. Postavy, s nimiž Kratos přicházel do kontaktu patřili ke stěžejním nejen řecké mytologie, a když už hráči nevěděli, byli si schopni celkem bez problému vše potřebné domyslet. Díky vyčerpanosti prostředí se však vývojáři v Ascension pustili víc do hloubky a i milovníci starých bájí a pověstí budou mít problém kromě Fúrií účinkující někam zařadit. Ne že by to ovšem bylo potřeba.

V novém Kratově dobrodružství se totiž na narativní prvky moc nehraje. Tvůrci notně vylepšili audiovizuální kabátek a to je podle všeho to jediné co chtějí aby si fanoušci z hraní odnesli. Singleplayerová kampaň je proto po okraj napěchovaná nekonečnými přelety nad monumentální krajinou, efektivními zpomalovačkami a pravidelnými demonstracemi umění grafického týmu. Jak se ale říká, všeho moc škodí a po čase člověk nabude dojmu, že to všechno je v Ascension jen proto, aby si vývojáři pohonili ego. Hádám, že na tom asi není nic špatně, pokud by ovšem zbytek neodfláknuli.

Nad příběhem vám bude často rozum stát, přičemž finální úder tomu dává absolutně nezvládnutá práce s vedlejšími postavami. Ty se v ději objevují tak trochu náhodně a vždycky jen na skok. Motivy jejich činů jsou jim natvrdo předurčeny, místo aby k nim sami dospěli, a celé to působí strašně strojeně a po čase i otravně. Jakkoliv závažně to může znít, tohle všechno by s ohledem na žánr bylo možné novému God of War odpustit. Jenže on je problém i s level designem.

Ano, jednotlivé úrovně vypadají parádně, ale to je jen pozlátko. Pod vnější slupkou totiž leží lokace, které často nemají jasný začátek a konec, přičemž kapitolou samu pro sebe jsou prostorové puzzle. Ty jsou celkem chytré a čas od času vás dokáží potrápit, jenže ve chvíli kdy si uvědomíte, že jste se u nich zasekli na půl hodiny jen proto abyste zjistili, že jste na křižovatce chodeb pouze špatně zahnuli a vůbec je nebylo nutné řešit, začnete rozumět tomu, proč je Kratos od úvodního menu frustrovaný.

Buďme ovšem fér, pro nic za nic jste samozřejmě logické překážky neodstraňovaly. Za nimi povětšinou leží truhly s dříve toliko ceněnými orby. To už neplatí. I když nehrajete na nejnižší obtížnost, truhel jsou po celé mapě tuny a umřít tak člověk může opravdu jen vlastní blbostí. Jediný moment, kdy se alespoň trochu zapotíte je u bossů, kdy je klasický soubojový systém dle zvyklostí doplněn o cut-scény a tzv. quick-time eventy. Nic nového, ale pořád sakra efektní. Pak ovšem následuje návrat zpátky do šedi běžného hraní, kde jste celou dobu vedeni za ručičku.

Tvůrci jako by měli strach, že truhla se zelenými orby na každém rohu není dostačující a kdykoliv by to vyžadovalo vlastní hráčův zásah raději na obrazovku hodí vysvětlivky a návod. A takhle by se dalo pokračovat dál o kameře a celé řadě drobností, ale ne všechno je samozřejmě špatně. Kromě audiovizuálního zpracování se pár příjemných změn dočkal i Kratos, který třeba umí konečně smysluplně šplhat po stěnách, příčkách, trámech a tak dále. Do Lary i Nathana má sice ještě hodně daleko, ale o to tu tak úplně nejde, že? Snaha se cení a tohle byl určitě krok správným směrem, byť jeho double-jump je nadále jedním z nejstupidnějších ztvárnění v aktuálním herním průmyslu.

Důvod proč si i navzdory na pohled nekonečnému remcání God of War: Ascension vyslouží relativně vysokou známku je nicméně ten, že technicky vzato na hře není nic špatně. Studio vzalo přesně to co hráči na sérii milují a víceméně beze změn jim to naservírovali po čtvrté. Mám-li být fér, za nic od grafiky, přes soubojový systém až po možnost vylepšování zbraní není možné titul strhat. Všechno funguje tak jak má a ještě se na to dobře kouká. Jen už je to popravdě řečeno tak trochu nuda, za což tentokrát může především nuzný příběh, trpící nutností dodržovat kánon.

Pokud bych recenzi zapíchl nyní, s klidným svědomím bych téhle veskrze průměrné gamese dal odpovídajících 5, maximálně šest bodů z deseti. Jenže článek ještě nekončí. Vůbec poprvé v historii série je součástí God of War taky multiplayer a ten se Sony Santa Monica náramně povedl! Vývojáři totiž dokázali vzít to nejzábavnější ze hry – soubojový systém – a tak jak leží a běží ho procpat do hry více hráčů. Po prvním spuštění tak v tomto směru víte která bije, byť se na první pohled může multiplayer jevit trochu chaoticky.

Jde nicméně o opravdu zábavnou část hry, v níž se můžete těšit nejen na klasické levelování a vybavování postavy, ale stejně tak na jatka, která dělají God of War tím čím je. Maximální balanc pak zajišťuje kámen-nůžky-papír systém (jak se mu začalo v zahraničí přezdívat), kdy lehké útoky mohou přerušit ty těžké, ale zase je lze vykrýt. Těžké útoky nelze blokovat, ale můžete se jim vyhnout. Uskakováním se sice vyhnete těžkým útokům, ale snáz vás někdo chytí a přitáhne a tak dále. Další variabilitu pak hře propůjčuje fakt, že kromě mečů se do svých soků můžete pustit třebas s kladivem nebo kopím.

Všechno pak prochází téměř dokonalou fúzí v kooperativní hře, kde je nutné nejen vnímat co dělají ostatní, ale aktivně se přizpůsobovat, spolupracovat a hlavně se správně rozhodovat ve zlomcích vteřiny. Dejte si to dohromady s mnohdy dech beroucím grafickým kabátkem ze singleplayeru a musí vám být jasné, že první návštěva ve světě online hraní se tvůrčímu celku povedla na jedničku.