The Last of Us – postapokalyptické déjà vu

Tak to přeci jen dokázali. Studio Naughty Dog se nezaleklo těžkého úkolu a v podstatě na zakázku stvořilo novou velkou franšízu. Jenže během produkce blockbusteru, The Last of Us tak nějak přišlo o duši. Ne snad, že by novinka autorů mimo jiné velebeného Uncharted byla špatná, jen jí chybí to pověstné „něco“, co by z ní udělalo nezapomenutelný zážitek. Přiznám se, že už dlouho se mi nepsala recenze tak těžce. V podstatě od chvíle, kdy dorazila hra do redakce, se potýkám s nepříjemným pocitem, že mi byla omylem doručena její starší verze. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit jak je možné, že se můj názor rozchází v podstatě se zbytkem světa.

Zatímco všude se pějí ódy a rozdávají ultimátní hodnocení, já dumám nad tím, proč jindy možná až přehnaně kritickým redaktorům zahraničního magazínu Edge najednou nevadí všechny ty drobounké zádrhely, jichž je na poměry áčkové produkce a potenciální hry roku možná až moc. Nemůžu se proto zbavit dojmu, že dlouhé měsíce budovaný hype kolem gamesy převzal otěže a recenzenti jen poslušně vyklusávají tempo, na které si za tu dobu zvyknuli. No, a nebo jsem možná idiot jen já. Tahle možnost tu samozřejmě stále je taky.

Podíváme-li se na The Last of Us očima oslepenýma tiskovou zprávou, jen těžko se vzdoruje návalům nadšení. Vše se odehrává v pandemickém světě budoucnosti, poznamenaném prapodivnou nákazou, měnící lidi v živoucí botanickou zahradu. Co přesně se stalo, a kdo je za to zodpovědný se nedozvíme, avšak pár náznaků během kampaně pro jednoho hráče zazní. Nejčastěji je v téhle spojitosti skloňovaná de facto teroristická organizace Světlonošů, ke které se, což jsem doteď nepochopil, upírají prosby a naděje běžného obyvatelstva. A to i přesto, že se k útokům a regulérnímu rozpoutání apokalypsy přihlásila. Do toho všeho se samozřejmě míchá i armáda s celou paletou stupidních řešení. Holt Amerika.

The Last of Us je blockbusterem bez duše.

V tomhle mumraji se ujímáte role životem zničeného Joela, který se tak dlouho protloukal na vlastní pěst až mu osud (čti scénárista) přihrál do cesty mladou Ellie, jež ho navždy změní. Upřímně řečeno, příběh vážně chválit nelze. Jde o tisíckrát omílané klišé, které je navíc prosté jakýchkoliv nečekaných zvratů a veškeré dění je člověk schopný uhádnout dopředu. Na druhou stranu, kvalita jeho zpracování je, jak je u Naughty Dog zvykem, na vysoké úrovni a pokud vás do očí bijící neoriginalita netrápí, nepochybuji o tom, že si hru vcelku bez problému užijete.

Hodně v tomhle směru pomáhá fakt, že jsou vývojáři mistři narativního vyprávění. Všechno do sebe tak nějak správně zapadá a hlavně dohromady funguje. I vývoj hlavních postav je zmáknutý na jedničku s hvězdičkou, kdy každý jeden člověk má svou vlastní minulost, podle níž jedná. Ústřední duo navíc během singleplayeru projde nesmírně sympatickou proměnou osobností, která nejen, že je nenápadná, ale hlavně je uvěřitelná. Velké díky za to patří skvěle napsaným dialogům, jež vždy v rámci dění dávají smysl a nenutí postavy do žádných krkolomných situací a přehrávání.

S tím samozřejmě souvisí i skvěle odvedená práce v dabingovém studiu, potvrzující, že má vedení Naughty Dog výjimečně dobrý čuch na herecké obsazení. A stejně jako audio, nemalé péče se dočkala i vizuální stránka hry, která je téměř bezchybná. Všechno opět vznikalo především za využití technologie motion capture, přičemž zodpovědní lidé z tvůrčího celku znovu dokázali, že patří mezi aktuálně nejlepší animátory na trhu. Veškeré pohyby jsou až překvapivě přesné a plynulé a člověk má občas pocit, že místo hraní kouká na film. Čas od času jsem sice měl problém s do sebe se vpíjejícími předměty a haprujícími texturami, ale za to může podle všeho špatně vylisovaná kopie hry a běžní hráči už by se s něčím takovým neměli setkávat.

Chválit musím i v případě hratelnosti, která je jako vždy na velmi vysoké úrovni. Ovládání je v rámci možností intuitivní a nikterak nenarušuje plynutí gamesy. Přidány navíc byly i drobné RPG prvky, díky nimž si můžete vylepšovat vaši postavu i nalezené zbraně a dokonce se tu v omezené míře vyskytuje crafting. Pokud se vám podaří nalézt správné suroviny, není problém spíchnout na koleně lékárničku, Molotovův koktejl, dýmovnici, nebo provizorní kudlu. Jak přitom budete postupovat po lokacích, budete nalézat nejrůznější „naučné“ dokumenty, které vám kupříkladu umožní rychleji se léčit, vyrábět kvalitnější předměty a tak dále.

Já vím, až potud to všechno zní jako rajská hudba, že? Jenže je tu ale. A tím je samotné hraní. The Last of Us lze projít za nějakých třináct, čtrnáct hodin čistého času, což je na dnešní poměry vcelku příjemné. Strávený čas jde navíc ještě natáhnout hraním na nejtěžší obtížnost, kdy si musíte dávat sakra pozor na to, co děláte, a každá chybička může znamenat konečnou. Bohužel, s vyššími nároky se zvedá pouze výdrž nepřátel a snižuje počet po úrovních roztroušených zásob. Umělá inteligence v jako toliko jiných hrách zůstává neměnná a to je ten největší problém. Sony se sice holedbá, že si na ni nikdo nikdy nestěžoval, ale opravdu si nedovedu představit, jak mohla projít alpha, beta i omega testováním.

Naprosto běžné jsou kupříkladu situace, kdy po vás pátrají nepřátelé a pokud si nestoupnete přímo do kužele světla, jednoduše vás nevidí. A to navzdory faktu, že slunce teprve zapadá a není tudíž žádná velká tma. Neméně úsměvně působí momenty, kdy se ručně pustíte do protivníka a jeho o dva metry dál stojící kolega vaši bitku úsměvně ignoruje a dál vytrvale čučí do zdi. O moc lépe na tom ovšem není ani Ellie. Je sice hezké, že má s Joelem společných několik „podvědomých“ reakcí (pokud se například oba přikrčí u téže stěny, Joel ji obklopí vlastním tělem, aby ji chránil), které působí extrémně sympaticky, ale jinak je to vlastně kráva.

Před deštěm kulek se zásadně brání tak, že vyleze na střechu nejbližšího auta (a to si nedělám srandu), a pokud je někde prostor pro schování příliš malý, jednoduše zůstane stát vedle vás, absolutně ignorujíc, že po vás pátrá dvacet vystresovaných týpků s nervózním prstem na spoušti. To však, jak jsem zjistil, vůbec nevadí. Pro potřeby příběhu je totiž Ellie pro nepřátele neviditelná, bez ohledu na to, že stojí metr daleko a koukají přímo na ní. Hádám, že se tím tvůrci snažili zabránit frustraci hráčů z toho, že byli odhaleni kvůli postavě, kterou nemohou ovládat, jenže ve výsledku to působí nepříjemně rušivě.

Umělá demence je hlavním problémem jinak výborné hry.

Na pováženou je ale i výše zmíněný systém tvorby předmětů. Působí to sice jako docela příjemné zpestření, avšak pouze do chvíle kdy zjistíte, že nůžky jsou v budoucnosti křehčí než čínská keramika. Chápu, že se ztupí, nebo zlomí, když se s nimi Joel pokusí vypáčit dveře, nebo s nimi někoho přetáhne po hlavě, ale kdo to kdy viděl, aby se zničily po jedné penetraci do břicha. A teprve až najdete příslušnou knihu „Jak nebodat jako debil“, tak můžete zkusit někoho píchnout dvakrát. Ještě o třídu stupidněji působí fakt, že ocelovým páčidlem můžete protivníkovi natáhnout jen asi šestkrát, nebo sedmkrát, než si musíte najít novou zbraň. WTF?! To jsem jako tu tlustou železnou trubku zlomil o jeho játra?

Celá kampaň je tak primárně o vymetání každého koutu a hledání nůžek, tyčí a klacků, které by vám v nehostinném prostředí pomohly přežít o trochu déle. Třeba baterky v baterce vám ale vydrží bez problému celou hru. Tedy x měsíců herního času. Rušivých elementů je však bohužel kapánek víc. Těžko se kupříkladu ve hře, která je celá o přelézání trosek a hledání nejschůdnější cesty, chápe jak je možné, že místo, aby Joel s Ellie přelezl metr a půl vysokou branku a pokračovali co možná nejpříměji do cíle, se oba rozhodnou vzít to tou nejdebilnější oklikou. Chápu styl narativního vyprávění a to, že vývojáři u takovýchto her musí hráče chtě nechtě vodit za ručičku, ale občas je to do nebe volající. Když už to tak musí být, tak si tvůrci alespoň mohli dát tu práci a postavit hrdinům do cesty opravdovou překážku.

Ta se místo toho ukrývá v systému pomoci. Totiž, abyste se někdy dostali dál, musíte například jednu postavu někam vysadit, aby vám následně shodila žebřík, nebo vás vytáhla nahoru. Jenže aby mohlo dojít k interakci, musíte koukat tím správným směrem a stát přesně na tom správném místě, jinak máte smůlu. A je jedno jak moc prosebně se tváříte, nebo kolik láskyplných objetí už jste věnovali stěně před vámi. To všechno navíc na člověka dolehne s dvojnásobnou silou, když si uvědomí jak „odfláknutý“ je vlastně level design. Většina hry se totiž odehrává ve městě, kde máte vždy za úkol dostat se z bodu A do bodu B. Ještě než urazíte byť jediný metr přitom víte, že půjdete na střídačku plus mínus dvakrát otevřenou krajinou a dvakrát skrze polorozpadlé domy. A tak pořád dokola. Jediným zpestřením jsou proto chvíle, kdy se vyskytujete mimo město (kde si rovněž zajezdíte na koních), avšak takových momentů je jen velmi málo.

Vím, že spousta z vás nejspíš bude namítat, že nejde o žádné velké chyby. Spíš naopak, jsou to jen takové drobnosti a já vlastně souhlasím. Jenže ve chvíli, kdy začnete Last of Us hrát, zjistíte, jak moc takové blbosti výsledný dojem ze hry ovlivňují. V negativním slova smyslu. A nezachrání to ani extrémně povedený soundtrack, ani parádní audiovizuální zpracování. Takhle prostě podle mě desítková hra nevypadá. A už vůbec ne hra roku. Na s hrou spojené konstruktivní výtky a dotazy samozřejmě milerád odpovím v komentářích. Co se multiplayeru týče, tomu se budeme věnovat později v samostatném článku, neboť jsme si ho nemohli v předstihu vyzkoušet.

The Last of Us vychází 14. června s českými titulky exkluzivně na konzole PlayStation 3.