The Smurfs 2 – vyšmoulená hopsačka

I když jsem na nich, stejně jako velká většina z vás, vyrůstal, ty hrůzy co filmová divize společnosti Sony pouští do kina mě donutily Šmouly nesnášet. K The Smurfs 2 jsem proto přistupoval s maximální ostražitostí. Dvojnásob, když vychází v letní okurkové sezóně, kdy je nových dobrých her jako šafránu. Zkuste si proto představit jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že tahle hra vlastně není vůbec špatná. Popravdě bych řekl, že je i nadprůměrná. To se nicméně dalo očekávat, když jde o dost očividnou vykrádačku Maria a Sonica.

Ne snad, že by se zodpovědné tvůrčí studio nesnažilo, ale podobnost je hned od spuštění do očí bijící. Tam kde Bowser unášel princeznu Peach, tady Gargamel konfiskuje Šmoulinku. Kde si obtloustlý italský instalatér vyhopsával svobodu své milované, tady zaskakuje banda chlípných modrásků. Kde Sonic sbíral zlaté prsteny a při každém zranění je ztrácel, tady se šmouluje o šmoulí jahůdky, nebo borůvky, nebo co já vím co to je. Problém je v tom, že kde autoři „konkurenčních“ sérií sázeli na kreativitu, WayForward sází na to, že hráčům bude ke spokojenosti stačit, že jsou tam Šmoulové.

A on to bohužel není tak úplně blbý předpoklad. Čistě v otázce hratelnosti totiž opravdu není druhým Šmoulům moc co vytknout. Pravda, na side-scrollové plošinovce taky není moc co zkazit, ale to je téma na jiný článek. Všechno v rámci herních mechanismů funguje tak jak má a máte-li tento žánr v oblibě, nemůžete se nebavit. Teď ovšem přichází to příslovečné „ale“, které má v tomto případě podobu nerozhodnosti vydavatelského domu, jenž jako by nevěděl komu chce hru vlastně vnutit. Pro starší hráče je až moc krátká, dohrajete ji za 4 – 5 hodin, a jednoduchá. Pro ty mladší zase chybí lokalizace, na které měl podle mě Ubisoft trvat. Který rodič koupí svým ratolestem titul, u kterého bude muset sedět s nimi a překládat jim o co jde a co mají dělat?

 

1 z 2

- +

1.

2.

Právě tohle by ve finále mohlo relativně nadějnému projektu zlomit vaz, protože jinak jde bez přehánění o v rámci možností povedenou záležitost. Na prozkoumání čeká šest rozdílných lokací, každá po pěti úrovních, které jsou vždy zakončené soubojem s bossem. Teprve jeho poražením se zpřístupní další level, do kterého se můžete vždy pustit na vlastní pěst, nebo až se třemi kamarády. To má význam obzvlášť pokud se vám nechce nikterak zvlášť nápadité úrovně procházet víc jak jednou. Sesbírání všech speciálních předmětů totiž vyžaduje střídání Šmoulů.

K dispozici je jich hned několik, přičemž každý má jinou speciální schopnost. Taťka Šmoula rozhazuje zmrazující lektvary, Šprýmař vybuchující dárky, Mrzout dokáže sem tam něco rozbít a tak dále. Spousta bonusů je pak logicky ukrytá na místech, kam se dostanete jenom s konkrétním Šmoulou. Ani všechny borůvky nemáte v některých levelech šanci sami sesbírat, takže jestli toužíte po stoprocentním skóre čeká vás buď přesvědčování kamarádů (hodně štěstí, pokud je jim víc jak deset), případně seznamování s novými lidmi, a nebo spousta a spousta opakování.

K tomu se uchýlí možná pár z vás, kteří si budou chtít odemknout nové šmoulí postavy, ty se zpřístupňují v závislosti na tom co všechno jste dokázali v každé úrovni sesbírat, ale i ty to nejspíš přestane rychle bavit. Hře totiž hrozně chybí jakýkoliv nápad, levely jsou relativně krátké a neexistuje de facto nic smysluplného, co by vás nutilo do jejich opětovného zdolání. To je ten velký a klíčový rozdíl oproti Mariovi a Sonicovi, o kterém jsem na začátku mluvil. Zaměstnanci WayForward se holt profilují jako zkušení pracanti, kteří vám do garáže nastrčí kvalitní, spolehlivé auto, s nímž si však moc srandy neužijete a na to, že by se za vámi lidi na ulici otáčeli, můžete rovnou zapomenout.

 

1 z 2

- +

1.

2.

A to i přesto, že je to vlastně Volvo převlečené za Ferrari. Po audiovizuální stránce totiž The Smurfs 2 vypadá jako dokonalá dětská hra. Spousta barviček, roztomilých nepřátel (krtci, kolibříci apod.) a známá melodie, kterou jen těžko vymažete z hlavy. Když se ovšem podíváte pod kapotu, lze chválit maximálně nezprasenou implantaci léty prověřených herních mechanismů. Trochu málo na hru za devět stovek. Škoda, že ji Ubisoft nepustil na víc handheldů než jen Nintendo DS, na kterých by se novým Šmoulům pravděpodobně dařilo mnohem lépe.