Beyond: Two Souls – neobyčejné dobrodružství

Je to skoro neuvěřitelné, ale povedlo se mi vyhnout se všemu hypu a vlastně vůbec informacím o nové hře Quantic Dream. Když jsem Beyond: Two Souls spouštěl, vlastně jsem vůbec netušil, do čeho jdu, tedy kromě samozřejmého pojetí ve stylu Heavy Rain. Jestli se vám podařilo totéž a Heavy Rain vás bavil, nečtěte už nic dalšího a Beyond si prostě kupte, stojí to za to.

Všechny ostatní musím zkraje upozornit (i když to asi tuší), že Beyond je jiná hra než jakákoliv jiná kromě předchozí tvorby Quantic Dream. Jde spíše o interaktivní film s maximálním důrazem na postavy, emoce a příběh. Hraní opět často spočívá v pouhém šoupnutí páčkou, je-li na obrazovce tečka, případně mačkání toho, co vám hra zobrazí. Jestli vás to vyděsilo, neodcházejte ještě a dejte Beyond šanci.

Nenápadně, ale velmi pevně se sžijete s Jodie natolik, že všechny emoce vnímáte mnohem intenzivněji, prakticky jako svoje vlastní.

Dlouho jsem přemýšlel, proč je vlastně Beyond hra, a ne rovnou film (byl by to vynikající film), přitom odpověď jsem věděl od samého začátku. Kdybyste dobrodružství neobyčejné Jodie Holmes v podání charismatické Ellen Page pozorovali s popcornem v kině, nebylo by to ono. Právě ono obyčejné šoupání páčkou kvůli každé prkotině, ono mačkání toho, co se zrovna na obrazovce objeví, a množství různých více či méně důležitých rozhodnutí, je klíčem. Díky tomu se nenápadně, ale velmi pevně sžijete s Jodie natolik, že všechny emoce vnímáte mnohem intenzivněji, prakticky jako svoje vlastní.

V mnoha hrách vám tvůrci umí naservírovat spousty možností, ale vy přesto snadno podlehnete tomu, že nevybíráte ani tak to, co je vám blízké, jako především to, o čem předpokládáte, že povede k nejlepšímu výsledku. V Beyond tohle neplatí. Nesčetněkrát jsem se zachoval podle aktuálního rozpoložení, nehledě na následky, jaké by moje kroky mohly mít. Někdy mě vedl vztek, jindy lítost či smutek a místy třeba touha udělat to, co považuji za správné. Každá tahle maličkost mě sblížila s Jodie a umožnila mi vnímat příběh jejíma očima, v plné jeho síle.

Patnáct let neobyčejného života

Příběh Beyond: Two Souls je vyprávěný formou šestadvaceti epizod, někdy kratičkých, jindy poměrně dlouhých; celkem to dá něco kolem dvanácti hodin hraní. Vyprávění je ale mozaikovité, skáče časem i prostorem napříč patnácti lety Jodiina života, čímž se vám celý příběh zvolna tvoří jako obrázek na puzzle.

Poznáváte ztracenou ženu, pro kterou si na policejní stanici dojde SWAT. Coby mladá dívka nervózně plníte špionský úkol na jakémsi cizím velvyslanectví (jaké to klišé, naštěstí jedno z mála). Jako malá holčička předvádíte své neobyčejné schopnosti v rámci experimentu. Zkraje puberty se snažíte zapadnout mezi vrstevníky na narozeninové oslavě… Vše se přitom točí kolem toho, že na to všechno nejste tak úplně sami.

Jodie je od narození spojena s neznámou entitou, které říká Aiden. Ten není vidět, ale umí procházet hmotou, je neustále poblíž Jodie a může se různě projevovat v materiálním světě – a samozřejmě i jeho ovládáte. Současně je Aiden tím jediným, co Jodie chrání před příšerami, entitami, které jí chtějí ublížit.

 

1 z 4

- +

1.

2.

3.

4.

Příběh, co bere dech

Je neuvěřitelně obtížné popsat Beyond, a přitom vynechat všechny informace o příběhu, jež by vám hru pokazily. Prožijete kus života osmileté holčičky, která se snaží srovnat s vyrůstáním bez vrstevníků v prostředí laboratoří a experimentů. Budete s ní dospívat; střetnete se s ostatními mladými lidmi i poznáte krutost světa „tam venku“, stejně jako až příliš blízké setkání se světem entit, když budete řešit důsledky ne zcela vydařeného pokusu.

Rozšíříte řady CIA a zase je zkusíte opustit, se všemi nebezpečími z toho pramenícími. Budete šťastní, zamilování, opuštění, zklamaní i na dně. Odhalíte svoji minulost a kus sebe sama, abyste nakonec absolvovali fantastické finále a došli k jednomu z několika možných konců.

Příběh nabízí momenty, jež bez váhání mohu označit jako to nejpůsobivější, co jsem ve videohrách za poslední roky viděl.

Příběh nabízí momenty, jež bez váhání mohu označit jako to nejpůsobivější, co jsem ve videohrách za poslední roky viděl. Vzpomeňte si na tato slova v kapitole Homeless, až budete přemýšlet, jestli má vůbec cenu jít dál, nebo tamtéž v jedné malé místnosti jednoho opuštěného domu (poznáte, co mám na mysli). Nebo v kapitole The Mission, až budete s nezvyklým doprovodem probíhat zničeným městem vprostřed nesmyslné války.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Jodie a Aiden

Přes ohromný důraz na vyprávění ale Beyond umí přeci jen být i hrou. Akční pasáže (útěk, souboje) jsou řešeny elegantně zpomalením času: v ten okamžik máte chviličku na pohyb páčkou ve směru, v jakém se pohybuje Jodie. V některých pasážích zase dojde na plížení se z krytu do krytu a obratnou likvidaci protivníků – tehdy se Beyond hraje podobně jako lecjaká stealth akce.

Přepnutí na Aidena zase využíváte k řešení rozličných logických úkolů, případně k ochraně Jodie. Když na to dojde, můžete díky entitě někoho prostě uškrtit nebo ovládnout a využít k tomu, abyste se dostali dál. Pokud chcete hrát ve dvou, prostě se jeden ujmete Jodie a druhý Aidena, přičemž ovládání je možné i s pomocí aplikace na smartphonu nebo tabletu (byť to popravdě není úplně ono).

Beyond dokonale ukazuje silné i slabé stránky Quantic Dream a právě klasické herní prvky jsou slabinou. Ve „stealth-akčních“ pasážích není kamera zvládnutá úplně podle mých představ a ovládání Jodie je místy vysloveně nepohodlné a zmatené. Podobné je to s několika místy, kde někam běžíte – rychlé střihy kamery měnící také směr běhu jsou spíše na obtíž. No a jet na koni rovně je vysloveně oříšek.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Tak skutečné

Přitom právě kamera je často naopak mistrná, zejména v předělech, kde nehrajete. Beyond je v tomto ohledu profesionálním filmem s perfektní režií – nakonec hra vznikala s živými herci a pomocí detailního motion capturingu, který se postaral o převedení mimiky a řeči těla herců do hry.

Výjimečná grafika exceluje detailními texturami, pečlivými animacemi i brilantní prací se světlem či hloubkou ostrosti.

Funguje to dokonale. Emoce vidíte na první pohled, a to nejen z tváří (mimika je zpracována prostě dokonale). Když se touláte po domě se znuděnou malou Jodie, poznáte její náladu už z její chůze a jejího držení těla. Totéž platí o dalších emocích, jako je strach, smutek, ale i radost a štěstí. To podtrhává výjimečná grafika excelující detailními texturami, pečlivými animacemi i brilantní prací se světlem či hloubkou ostrosti.

Je poznat, že vývojáři nad každým záběrem přemýšleli a chystali jej tak, aby stál za to. Přechody mezi animací a hraním v podstatě neexistují, až máte často potíž rozeznat, jestli už máte něco mačkat, nebo ještě ne. Pochválit musím i vyloženě filmový soundtrack, který zaznívá přesně tehdy, kdy má, a pomáhá dotvářet jedinečnou atmosféru celé hry.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Na míru

Když příběh Beyond prožíváte poprvé, neubráníte se řadě otázek, jak by děj pokračoval, kdybyste se na rozličných místech rozhodli jinak. Pokud se ke hře vrátíte a zkusíte to, nejspíš budete zklamaní. Hra vám vypráví úžasný příběh, ale vaše rozhodnutí na něj ve skutečnosti mají povětšinou zcela minimální vliv. Nemusí to nutně vadit, protože při prvním zahrání dostanete příběh takový, jaký chcete, jaký cítíte. Když ale budete zvědaví a svá rozhodnutí na nové zahrání změníte, docílíte třeba jen odlišného kousku rozhovoru.

Je to škoda, zvlášť když si uvědomím, že v řadě případů stačilo málo na to, aby zážitek z Beyond byl na druhé zahrání přeci jen odlišnější. Takto nemá opětovné hraní v podstatě žádný smysl s výjimkou toho, že si ten jedinečný zážitek chcete připomenout. Nicméně by nebylo fér označit rozhodování za zbytečné. Je dalším nástrojem, pomocí něhož se vžíváte do Jodie. Díky možnosti rozhodovat se o důležitých věcech i maličkostech se její příběh stává vaším příběhem.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Jedinečná

Hodnotit hru typu Beyond: Two Souls je nesmírně obtížné. Aspekty, na kterých hra staví (tedy příběh, postavy, emoce, dabing…), jsou zvládnuty brilantně a zprostředkují vám zcela jedinečný, fantastický zážitek. Všechno ostatní je ale tak trochu podřadné, slouží pouze jako nástroj k tomu, aby byl příběh ještě působivější.

Beyond není pro každého – rozumím tomu, že ne každý hráč bude nadšeně chodit po pokoji v kůži malé, ubrečené holky tahající růžového plyšáka. Současně není mnoho objektivních kritérií, kterých se dá chytnout. Nezbývá než si vzpomenout, co jsem prožíval při hraní, jak mi příběh a jeho postavy neustále leží v hlavě a epizody se střídavě přehrávají pořád znovu. Uvědomit si, že hra mě držela tolik, že jsem si mezi úvodem a závěrečnými titulky dovolil jen dvě přestávky. Tohle se nestává často, a proto je Beyond tak výjimečným dílem.

Je spousta her, která nemá vůbec špatný příběh, a nádavkem se umí pochlubit zajímavými herními mechanizmy, propracovaným RPG systémem nebo třeba perfektním ovládáním přestřelek. Dlouho jsem se však nesetkal s hrou, která by ve mě zanechala tak hluboký dojem jako Beyond: Two Souls. Prožil jsem neobyčejné dobrodružství, jaké si budu ještě dlouho pamatovat.

Beyond: Two Souls vychází dnes v Severní Americe, u nás s českými titulky a manuálem v pátek za 1298 Kč. Koupit můžete zde.