Rambo: The Video Game

Recenze z hraní PC verze

Když dohrajete hru a váháte, zda to vůbec hra byla, strávíte večer videoherní filozofií, přemítáte, kam pomyslnou hranici zaseknout a celé to dilema vás bytostně obtěžuje. Místo abyste si po celém dnu odpočinuli, převracíte v hlavě hru, jejíž ambice se rozutekly v okamžiku, kdy ještě jako nápad opouštěla mozek s intelektem dřevěné parkety. Ten někdo, komu se ve studiích Teyon Entertainment říká herní designér, totiž vymyslel něco tak zpátečnického, že na vás z monitoru kouká Rambo a vy KOUKÁTE na něj. Možná se v tom ukrývá symbolika Rambových neoblomných postojů, my v tom ale vidíme drzost autorů, kterým někdo nahoře patrně zapomněl oznámit, že dělají na hře, která se dostane mezi příčetné lidi. Rambo: The Video Game obsahuje v podstatě všechny herní stereotypy, které kolují mezi odpůrci interaktivní zábavy, a za tenhle pytel humusu ještě požaduje peníze. Dlouho jsem nebyl se hrou tak rychle hotový.

Rambo z plastu a jiné podvody

Obrněn trpělivostí a benevolencí, vyrazil jsem po stopách filmové trilogie, jak mě lákaly popisky na Steamu. Jenže ouha, příběh a postavy tak nějak počítají s tím, že je chováte v živé paměti a nikterak se nerozpakují s nějakým úvodem. Prvotní scéna vás mrskne nad rakev, v níž leží člověk, který podle slov vyprávěče, plukovníka Trautmana, smrt zasluhuje. Jak špatně napsaná jsou příběhová intermezza, to mě nepřekvapuje, vychází to tak nějak už z předlohy, která sama o sobě nikterak špičkově napsaná není. Veškeré vyprávění ale mlátí po zádech hlavně příšerná technická kvalita. Mizerný dabing a hrůzostrašné provedení není nic proti zoufalé absenci různých modelů postav. Univerzální Rus ani univerzální Vietnamec nechybí a takhle to vypadá, když někdo dostane peníze od investora a na vývoj si nechá desetinu, zatímco zbytek financí narve do licence. Ta se v našem případě úplně minula účinkem, jen se podívejte na herního Stalona, který opravdu není ve formě.

Tím se dostáváme k dalšímu traumatu, které jsem si z hraní odnesl. Veškeré lokace, které v rámci ,,příběhové“ kampaně navštívíte, zdaleka nejsou unikátní. Točí se dokola asi patero různých prostředí, které následně mění akorát uspořádání jednotlivých objektů a lokace tak přirozeně splývají. Podíváte se do džungle, budete se plavit po řece a dokonce zavítáte i do rýžových polí. Potíž tkví v tom, že veškerou turistiku za vás provádí hra. Rambo je totiž on-rail střílečka. Nekontrolujte kalendáře, není 1. dubna 2000.

Úzkokolejka

Hra sama o sobě vám sváže ruce i nohy, zalepí pusu a nechá vás jen koukat a poslouchat dění na monitoru, které prostě musíte považovat za vtip. Vedle videoherního Ramba vypadá libovolné Call of Duty jako hra s otevřeným světem a nepřebernými možnostmi. Hratelnost skutečně představuje mou noční můru. Po cutscéně hra nepředá slovo hráči, změní se akorát pohled, hra vám dá do rukou samopal a pošle na vás protivníky úhledně a v přesně daném sledu.

Plujete tedy lokací a vaše herní já čas od času zastaví u nějakého toho šutru, abyste mohli efektivně čelit hordám nepřátel. V takové chvíli dostanete dokonce takovou volnost, že se můžete libovolně krýt. Když ale zrovna nemáte hlavu zastrčenou za překážkou, musíte pálit po všem, co pálí po vás. Jakmile vyškolíte jednu skupinu, Rambo opět udělá několik kroků a to samé opakujete nanovo.

Někdy vaše snažení protnou quick time eventy, jakkoliv mně osobně přijde celá hra jako jeden velký QTE. Když nastane taková situace, mačkáte v dětsky jednoduchých intervalech vždy jedno ze čtyř tlačítek a věřte nebo ne, takhle vypadají všechny podobné momenty, bez jakékoliv změny.

Kromě několika samopalů a těžkých zbraní, hra nabízí i luk, kterým ozvláštňuje alespoň lehce hratelnost. Tedy ne, že by se měnilo něco zásadního, stále celá náplň spočívá v mačkání dvou čudlíků. Jen prostě pocítíte, že vám nejdou po krku hromady zabijáků a vy tak v jakémsi stealth módu likvidujete nepřátele jednoho po druhém. Hra vám samozřejmě nedá na výběr, v jakém módu se do hry pustíte. Tichá likvidace probíhá na přesně daných místech, kterých je málo – a je to dobře. Střílení z luku jsem za celou herní dobu jaksi neopanoval a na vině zřejmě nebudou moje schopnosti v mačkání tlačítek. Celý systém je totiž nepřesný a lehce tak nabudete dojmu, že hra náhodně rozhoduje, zda jste nepřítele trefili nebo ne.

Jedna postava, dva hráči, spousta skillů

Ano, máte tu možnost. Skutečně lze hrát i v co-opu, což v tomto případě hratelnost nenásobí. V praxi se vám nerozdělí obrazovka, zůstane na ní pouze zbraň prvního hráče a jediné co přibyde na monitoru, je další zaměřovací křížek. Zbraň se natáčí pouze za hráčem číslo jedna, což představuje kritický problém, který mate nejen vás, ale i vašeho spoluhráče. Snad nikdy jsem si nestěžoval na implementovanou kooperaci, nicméně tady musím udělat výjimku, jelikož kvalita hry pro dva opravdu nesplňuje ani hodně benevolentní standardy.

Úplně celé to ale tak nesmrdí. Když už nevěříte, že by hra mohla nabídnout něco, co by bylo hodné alespoň průměru, vyskočí na vás RPG systém, v němž podle získaných bodů v misích vylepšujete Ramba a přihazujete mu do vínku perky. Netvrdím, že by to bylo něco prudce originálního, jisté ale je, že v kontrastu s celou hrou nepohrdnete jakýmkoliv zábleskem sofistikovanosti.

Tři filmy, tři hodiny

Ohlížím se zpět za recenzí a koukám, že jsem toho zase tolik nezkritizoval. Víc toho ale ve hře není. Obsahu je málo, kampaň dokončíte za tři hoďky a nebudete se chtít vracet. Rambo: The Video Game mě přesto udivuje. Kde vzali autoři peníze na vývoj? Podobné paskvily se zaplatí a k jiným, daleko propracovanějším, hrám se vydavatelé otočí zády – byznys nemá logiku.