Titanfall – svěží vítr v zatuchlém žánru

Recenze z hraní PC verze

Titanfall od studia Respawn sliboval od začátku výrazné osvěžení řádně zatuchlého žánru válečných multiplayerových stříleček. To měl zaručit nejen zajímavý koncept, ale i zkušenost zakladatelů studia, kteří stáli za prvními a dodnes nezapomenutelnými díly série Call of Duty, a v neposlední řadě starý, ale stále spolehlivý Source engine. Splnil Titanfall všechna očekávání, nebo jde jen o další obyčejnou střílečku, která slibuje nesplnitelné? Zní to možná překvapivě, ale první možnost je správně. Pod na první pohled obyčejnou slupkou se totiž skrývá nesmírně chytlavý a řemeslně zpracovaný počin.

Zdání klame

Je mi jasné, že na první pohled vypadá Titanfall jen jako futuristické Call of Duty. Ale to je omyl, přátelé. To, že běháte s vojákem po relativně uzavřených mapách ještě neznamená, že hned musí jít o stejně zaměřenou hru, jakou je každý díl CoD. Právě naopak, Titanfall se celkem podstatně liší. Třeba jen možnostmi pohybu vaší postavy, které vám umožňují běhat po stěnách či provádět dvojité skoky. Přidání možností parkouru působí jako prvoplánové řešení, ale jde o velmi vítané osvěžení a zároveň způsob, jak dojít k pocitu, že jste ohledně pohybu alespoň částečně svobodní a nejste odkázaní jen na místa, kam vás kvůli omezené struktuře map vedou vývojáři. Po mapách, ke kterým se dostanu později, se zkrátka můžete pohybovat podle libosti a kromě různých uliček a tunelů lze využívat i střechy a další vyvýšené prostory, kam by vás v jiné FPS v čele s Call of Duty jen tak nepustili. Všechny pohyby se navíc skvěle ovládají.

Nemluvě o speciálních schopnostech typu dočasné neviditelnosti nebo delšího sprintu, které fungují jako taková jednodušší, ale mnohem praktičtější obdoba perků. Za zmínku stojí i specialita jménem Burn Cards. Jde o karty, jejichž možnost použití se vám odemkne na levelu 9 a jež vám poskytnou několik drobných, ale leckdy docela šikovných výhod po dobu jednoho života, spojených např. s větším přísunem zkušenostních bodů za určitých podmínek nebo rychlejším pohybem.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Nejdůležitějším faktorem odlišnosti je ale možnost jednou za čas povolat z nebes Titána, tedy obrovského mecha, do něhož můžete nasednout a využívat všech jeho výhod, nebo ho použít jako hlídacího psa, který vás bude poslušně následovat všude, kam půjdete. Titán má vlastní arzenál, takže při jeho řízení můžete kromě primární palné zbraně využít např. salvu naváděných i nenaváděných raket, reaktorové jádro, které na chvíli zlepší damage, který s Titánem udílíte, jádro, které udělá z Titána po jeho eliminaci menší bombu, nebo mojí oblíbenou schopnost, štít. S ním můžete na chvíli zachytit kulky a rakety nepřítele (vlastního Titána si může povolat každý hráč) a vrátit mu je hezky s úroky. Jde zkrátka o vymoženost, díky níž jsem si často při hraní Titanfallu připadal jako Charlie Sheen ve filmu Žhavé výstřely 2.

Mnoho Pilotů, Titánova smrt

Nepočítejte ale s tím, že vám Titán nad ostatními zaručí nějakou velkou výhodu. Jak už bylo řečeno, Titána si může po chvíli povolat každý a jakmile proti vám půjde podobně vyzbrojený protivník, už se rozhodně nebudete cítit jako nepřekonatelný matador. Titanfall přitom nabízí tři druhy Titána. Jedním z nich je pomalejší Ogre, fungující jako klasický tank, co hodně vydrží, hodně zničí, ale je to poměrně pomalá mrcha. Po něm následuje Stryder, který je naopak slabší, ale o poznání rychlejší. Základem je potom Titán Atlas, který je takovým vyváženým mixem obou bratříčků. Každý Titán tak nabízí jiné výhody a nevýhody, ale rozhodně se nedá říct, že by měl nějaký z nich výrazně navrch. Boj s Titány je až překvapivě vyvážený.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Nepřátelští Titáni navíc nejsou jediná velká hrozba vašeho robotického miláčka. I pěší hráči, v tomto případě nazvaní Piloti, můžou nadělat slušnou paseku. Už jenom proto, že mají k dispozici palné zbraně, které mohou s trochou trpělivosti každého Titána dost poškodit, zvlášť když není problém naskočit na Titánova záda, odhalit citlivou část a tu hezky zblízka zpacifikovat. A buďte si jistí, že majitel Titána, na jehož zádech se takhle se zbraní vyřádíte, vám za to nepoděkuje. I bez Titána tedy na bojišti bez problému obstojíte.

Zbraň proti Titánům, zpravidla fungující jako raketomet nebo kulomet, ale není jediná Pilotova výzbroj. Samozřejmostí jsou i klasické zbraně, ať už jde o pistole, samopaly, útočné pušky, brokovnice, ostřelovací pušky nebo granáty, přičemž si vše odemykáte postupem po úrovních. Zbraní nicméně moc není, na výběr máte 10 primárních zbraní a 3 sekundární, což je docela málo. Arzenál sice výrazně rozšiřují možnosti Titána, ale i tak bych čekal větší výběr. Z hlediska samotného pocitu ze střelby a vlastností těchto zbraní je pak Titanfall prakticky shodný s jinými arkádovými FPS, takže nemá cenu v tomto ohledu být nějak detailní. Je to zkrátka klasika pro účinnou eliminaci nepřátel, naštěstí opět dost vyvážená klasika.

Titanfall nabízí až překvapivě vyváženou hratelnost.

Za zmínku stojí snad jen speciální pistole jménem Smart Pistol MK5, která má… inu, něco jako aimbot. Beze srandy. Prostě stačí stát, pistole si sama zaměří cíle a vy pak jen stisknete spoušť. Zní to jako největší prasárna, jakou mohli vývojáři vymyslet, pravdou však je, že tahle pistole vám stejně moc nepomůže. Mě s ní někdo zabil jen výjimečně, ono totiž trvá docela dlouho, než pistole zaměří a vy tak máte dost času nějak zareagovat. Navíc nahrazuje klasickou primární zbraň. Jinak řečeno, ve výsledku má stejnou, někdy i nižší účinnost jako ostatní zbraně a určitě se jí nemusíte bát. Jedná se spíš o zbraň, která se svým zaměřením hodí k likvidaci protivníků ovládaných umělou inteligencí.

Variabilní bojiště

Správně, v Titanfallu nebojují jen živí hráči. Na každé mapě pravidelně narazíte i na velké množství botů, rozdělených na řadové Grunty a odolnější Spectre. Ti fungují na principu creepů z her typu Dota 2, jedná se tak vlastně jen o způsob, jak si zlepšit skóre nebo navýšit počet zkušenostních bodů během zápasu a pomoci jejich likvidací k vítězství, protože nejsou rozhodně žádnou hrozbou. Vás jako hráče jen tak nezabijí a sami se naopak nechají zabít velmi snadno. Dobrá zpráva je, že se jedná o zajímavé osvěžení. Občas mezi sebou boti vedou dialogy, čímž, stejně jako svou prostou přítomností, počtem a kontaktem s jinými boty, výrazně zlepšují atmosféru bojiště. Špatná zpráva je, že mají všichni boti inteligenci na úrovni bublajícího potůčku. Nekryjí se, střílí jen aby se neřeklo, otáčí se k vám zády, pobíhají po bojišti jako šílenci, jejich umělá inteligence je zkrátka na velmi špatné úrovni a občas jsem měl pocit, že Grunti a Spectre jsou jen cvičné terče a způsob, jakým mi hra zadarmo předhazuje zkušenostní body. V tomhle ohledu by to zkrátka chtělo lepší AI a větší výzvu.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Přítomnost botů v Titanfallu je tak poměrně dvousečná zbraň, která mi občas vadila. Počet živých hráčů mi ale naopak vůbec nevadil. Fakt, že hra podporuje jen styl 6 vs 6 hráčů nepůsobí jako něco ideálního, ale opět to přispívá k vyváženosti hry. Narazit na cizího hráče není zase tak těžké, jak by se zprvu mohlo zdát, a vzhledem k možnosti povolávat Titány je i při tak zdánlivě malém počtu hráčů boj svižný a plynulý. Čemuž nahrává i struktura map.

Ty musím jednoznačně pochválit. Sice často převládá zasazení do futuristických městských ulic nebo základen, ale i tak je každá z 15 nabízených map jedinečná, nabízí jiné prostředí a často i jinou atmosféru. Hlavně ale nabízí dost prostoru pro boj Titánů a Pilotů, dost místa pro testování parkouru a občas dokonce okolní život. Na některých mapách lze vidět v pozadí obří dinosaury a někde se setkáte s létajícími monstry, s nimiž si s trochou snahy můžete i zabojovat. Někde zase narazíte na civilní roboty či střílny, jež lze hacknout a následně využít ve prospěch svého týmu. I to dodává hře a mapám skvělou atmosféru, stejně jako množství přilétajících a odlétajících vesmírných lodí. Mapy zkrátka nejsou jen prázdné plochy pro hráče, ale působí jako přirozené a mnohdy živé prostředí.

„Na některých mapách lze vidět v pozadí obří dinosaury a někde se setkáte i s létajícími monstry.“

Škoda jen, že si připojení na dané mapy nemůžete vybrat podle sebe. Titanfall má pro připojení k dispozici standardní matchmaking, jenž dá v lobby dohromady 12 hráčů a pak je pošle na vybraný dedikovaný server. Proti tomu bych v zásadě nic neměl, systém funguje, vždy mě připojil na server, kde jsem měl dostatečně nízký ping, ale znemožňuje volbu map. Matchmaking jí zkrátka vybere za vás. Přitom by bohatě stačila možnost odhlasovat, jakou mapu hráči v lobby chtějí nejvíc. To se ale neděje a připojení je tak vždy výstřel naslepo.

Chcete příběh? Máte ho mít

V Titanfallu samozřejmě nesmí chybět několik herních módů. Základem je Attrition, tedy něco jako Team Deathmatch, kde získáváte body za likvidaci nepřátelských Pilotů a botů a tým s největším počtem bodů zvítězí. Pak tu máme Hardpoint Domination, kde je klíčem zabrání a udržení tří kontrolních bodů na mapě, Capture the Flag, tedy klasický boj o vlajky, Last Titan Standing, kde všichni hráči začínají v útrobách svého Titána a neexistují zde respawny, a nakonec Pilot Hunter, kde získáváte body jen a pouze za likvidaci nepřátelských Pilotů. Nedá se říct, že by byl jakýkoliv režim zvlášť originální, rozhodně se ale dá říct, že jsou všechny módy opět dost vyvážené a zábavné.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Kromě toho jsou tu i dvě speciality. Singleplayerový výcvik, kde vás hra naučí základy ovládání a boje, a kampaň. Jednoduše řečeno jde o na sebe navazující sérii multiplayerových klání opět stylem 6 vs 6 hráčů, kde se střídají módy Attrition a Hardpoint Domination a kde vše stmeluje jednoduchý příběh o konfliktu frakcí Militia a IMC, za něž bojujete i v běžném multiplayeru. Určitě nejde o nic zázračného, třeba proto, že s hlavními postavami, jež občas navštíví bojiště, nemáte moc času se sžít. Ale když nic jiného, máte v případě kampaně slušnou motivaci a hlavně si ujasníte, proč to všechno vlastně děláte a za co že vůbec bojujete. Proto beru kampaň jako vítané osvěžení.

Kampaň má však jeden nemalý problém, který souvisí s tvorbou tříd. Tifanfall nabízí klasický systém, kde si vybíráte všechny zbraně, příslušenství, výbušniny, speciálních schopnosti a pohlaví. Kromě své postavy můžete tímto systémem vybrat vybavení i Titánovi, a mezi to vybavení patří volba, zda jako základ pro vaši vlastní třídu zvolíte Atlase, Strydera, nebo Ogreho. Jenomže možnost zvolit Ogreho a Strydera je přístupná jen po dohrání kampaně. Výchozí Titáni jsou hned k dispozici, ale jakmile si je chcete nastavit podle sebe, musíte prostě dohrát kampaň. V případě Ogreho navíc za obě strany. Nevím jak vám, ale mě takové vnucování přijde poměrně zoufalé. Pokud chce člověk hrát jen klasický multiplayer od zápasu k zápasu, měl by k tomu mít možnost se vším všudy, ne že mu vývojáři něco zamknou, protože nechce hrát jednu konkrétní složku jejich díla.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Soumrak Source enginu

Grafika možná ze screenshotů nepůsobí jako nějaký next-gen zázrak, ale rozhodně postačí a nelze si na ni stěžovat. Na rozdíl od bety jsem se nesetkal s nějak odbytými texturami, i kabina Titána už vypadá poměrně obstojně a ve zbytku hry vypadají textury také slušně a hlavně střízlivě. Až na pár výjimek se v Respawnu vyhnuli přemíře lens flares, které vás oslepí, a dalším berličkám dnešních rádoby krásných vizuálů. Na efekty nebo animace pak nemám nejmenší námitku, rozhodně vypadají přirozeně, a to včetně ohně a vody, což často bývá největší kámen úrazu. Víc než grafiku samotnou bych ale rád pochválil samotné nastavení, které PC verze nabízí. V tomto ohledu považuju Source engine stále za špičku mezi enginy a jsem rád, že ho v Respawnu řádně využili.

„Grafika rozhodně neurazí a nelze si na ni stěžovat.“

Nechybí nic, co by v takové hře mělo být, VSYNC a Field of View počínaje a Anti-aliasingem a kontrolou ragdollů konče. U každé volby v nastavení navíc vidíte detailní popis toho, co která možnost dělá a upozorní vás na obzvlášť náročné zákroky. I loadingy jsou oproti betě dostatečně krátké a nezažil jsem ani nějaké viditelné poklesy snímků za sekundu. Škoda že jinak precizně vytvořenou PC verzi ubíjí fakt, že Titanfall na disku zabírá 50 GB. Vysvětlení, že 35 GB zabírají nekomprimované zvuky, které pak nemusí zatěžovat procesor, je sice moc hezké, ale zároveň jde o pěkně nepraktické řešení, které by určitě mohla nahradit lepší alternativa. Nicméně, rád bych závěrem pochválil i ozvučení. Vše zní přesvědčivě a autenticky, hudba pěkně dokresluje atmosféru a i dabing je vytvořen dostatečně kvalitně.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Na frontu, lenoši

Titanfall mě ve výsledku rozhodně nezklamal. Čekal jsem střílečku, která pořádně zkombinuje klasické FPS prvky s řadou novinek, a přesně to jsem dostal. Když se nad tím tak zamyslím, s výjimkou zoufalé umělé inteligence a relativně nízkého počtu klasických zbraní vlastně na samotné hře není nic špatně. Mapy, herní módy, kampaň, vyvážená hratelnost, audiovizuální stránka, pocit ze střelby, vše se obešlo bez problémů a leckdy jde vážně o skvěle odvedenou práci, která sice nenabízí kdovíjak náročnou výzvu, ale nabízí relativně neotřelou a velmi pestrou zábavu.

Bohužel, tohle všechno obalila kopa většinou zbytečných chyb. Nemožnost alespoň částečně volit mapy, na které se připojíte, fakt, že hra zabírá šílených 50 GB a nutnost odemknout vlastní Titány Ogreho a Strydera prostřednictvím kampaně se sice přímo nedotýkají hratelnosti, ale i tak jde o chyby, které nemohu opomenout. Nemluvě o vysoké ceně. Titanfall je sice zábavný a obsahově nijak chudý počin, ale stejně mi přijde, že je trochu drzost chtít za hru o patnácti mapách 60 euro (oficiální cena od EA, obchody v ČR hru prodávají levněji, na Xzone.cz PC verze za 1078 Kč).

Vše bych závěrem shrnul následovně: Pokud jsou pro vás kompetitivní střílečky typu Counter-Strike středem vesmíru, na Titanfall zapomeňte. Pokud ale hledáte jen zábavnou a neotřelou FPS a ze všech těch opakujících se Battlefieldů a Call of Duty už jste unaveni, platí pravý opak. Byť to bude znít jako slogan z reklamy na kávu, jsem si jistý, že v takovém případě je pro vás Titanfall jasná volba.