Assassin’s Creed: Unity – francouzská revoluce podle Ubisoftu

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Veřejně se doznávám, že patřím k té skupince hráčů, která pláče nad tím, kam se série Assassin's Creed dostala. A nechápejte mě špatně, Black Flag jsem si náramně užil a to takovým způsobem, že jsem hru dohrál jak na PS3 tak následně i na PS4. Její kvality ji rozhodně nemohu zazlívat, ale už to není to Assassin's Creed, ve kterém jsem hltal až mytologické spory asasínů a templářů, a především příběhy Altaira a Ezia. Unity je v mnoha směrech návratem ke kořenům, což mnoho fanoušků jistě ocení, ale jako vše, i Unity má své mouchy. V tomto případě je ale smutné, že ony mouchy dosahují dinosauřích rozměrů.

Velká francouzská revoluce

Ke špatným stránkám hry se dostaneme později a nejdříve se podíváme na to dobré. Příběh hry vás zavede do osmnáctého století, kdy ve Francii vrcholí revoluce. Podobně jako v AC2 budeme hlavního hrdinu sledovat už od útlého dětství a stejně jako v AC2 přijde hned na začátku hry prakticky o všechno. Arno Dorian se tak vydává na cestu pomsty, která ho shodou okolností dostane až k samému srdci francouzské revoluce. Jenže právě revoluce, která se snaží být hlavním tématem hry, je vždy až na druhém místě. Celý příběh se totiž točí kolem osobní pomsty, což by mohlo být silné téma pro postavu, kterou již známe (Ezio, Altair…), ale pro nováčka, kterým je Arno, to je bohužel málo. S postavou sice budete sympatizovat, příběh vás však k němu neupoutá natolik, že byste to celé brali až osobně vážně a kupředu vás táhne spíše napojení na události francouzské revoluce.

Osobně jsem měl ale problém v tom, že příběh používá nespočet francouzských jmen a nové postavy se na scénu hrnou neuvěřitelně rychle (jednu zabijete a objeví se další dva spojenci), takže jsem se v druhé polovině hry už mírně ztrácel, a musel jsem při cut-scénách povzbuzovat svou šedou kůru, abych pochopil, kdo je vlastně templář a kdo asasín. Tím se dostávám k tomu lepšímu a sice že boj mezi těmito dvěma řády je oproti Black Flag zase o něco více intenzivnějším tématem. Bohužel ne natolik, jak bych si asi přál. Hlavní postava se samozřejmě do řádu asasínů přidá, jde však pouze o pouhý prostředek své pomsty. Ze hry nejde vůbec cítit rádoby vznešená podstata řádu, kterou známe z prvních dílů. Ostatně, ve hře ani jednou nezazní známá věta „Nothing is true, everything is permitted.“

Příběh je rozhodně silným tématem, ale nedá se o něm mluvit bez nutných odboček a kudrlinek, aniž bych z něj něco podstatného vyzradil. Jako vždy dojde na zradu, oddanost a dokonce také na lásku. V Unity se dočkáte menší adaptace Romea a Julie, a přestože jsem si z počátku říkal, že prvky telenovely v AC sérii vážně nepřekousnu, šlo jen o první dojem a nakonec se tenhle prvek ukázal jako poměrně zajímavým tmelem celého příběhu. ¨

„Hlavním cílem hry je stejně jako v předchozím díle najít mudrce, který sdílí velké množství DNA předchůdců a Abstergo po něm pátrá.“

Chybět nemůže ani boj templářů a asasínů v současnosti, tedy dějová linka se společností Abstergo Industries. Tahle část má tentokrát daleko méně prostoru, vlastně se do současnosti ani jednou nepodíváte, pouze na začátku prostřednictvím videa. Přímo do simulované Francie se vám několikrát ozve Bishop a Deacon, což je dvojka, kterou fanoušci série jistě znají. Bishop (v českém překladu vtipně přeložena jako Biskupka) vám bude podávat informace, a Deacon si jako vždy neodpustí své narcistické poznámky. V téhle dějové lince jste zaměstnancem firmy Abstergo Industries a Bishop (odmítám používat český překlad) vám tajně zpřístupní sekvenci právě s Arnem. Hlavním cílem hry je totiž stejně jako v předchozím díle najít mudrce, který sdílí velké množství DNA předchůdců a Abstergo po něm pátrá. A samozřejmě se také (především na konci hry) významně dotknete tématu úlomků ráje.

Protože jste v kódu, kam by se nikdo dostat neměl a Abstergo skenuje své servery, budete muset občas ze hry „vypadnout“. Deacon vám otevře serverový most a vy se tak třikrát dostanete do Francie v jiném časovém období. Necháte se tak málem přejet pařížským metrem nebo vylezete na Eiffelovu věž, zatímco na vás bude střílet okupační německé vojsko. Je pravdou, že k příběhu hry tyhle drobné výlety nijak nepřispívají, ale velmi dobře působí jako odpočinek od Francie z osmnáctého století. Nutno navíc dodat, že jsou daleko lépe zpracovány než výlety do současnosti, které byly v dřívějších dílech.

Francouzský parkour

Vzhledem k tomu, že poslední AC hra vyšla zhruba před rokem, nelze očekávat nikterak velké změny v hratelnosti a celkovém pojetí hry. Arno tak běhá a skáče úplně stejně jako Edward z Black Flag a pokud byste je oblékli do stejných asasínských hábitů, v jejich pohybu byste nepoznali sebemenší rozdíl (v Unity to je dokonce možné, Arno na sebe může nahodit obleky všech hlavních aktérů celé série). Není to ale tak úplně pravda, protože do hry přibyla jedna podstatná novinka, které opět o krůček vylepšuje pocit z hraní. Pravým triggerem stejně jako doteď spouštíte free run, tedy akrobatický běh, kdy se vaše postava prohání po Paříži jako největší zasvěcenec parkouru. Ona novinka spočívá v tom, že při držení kolečka Arno stále v rychlosti sestupuje dolů až na zem a v opačném případě pokud podržíte tlačítko X, budete stoupat výš, dokud to bude možné.

To napomáhá celkové plynulosti vašeho běhu, a pokud se budete chtít ze střechy přesunout do ulic či naopak, Arno to díky vašim pokynům skrze ovladač udělá daleko plynuleji a rychleji. S touto featurou však přichází další a pro mě ještě daleko větší vylepšení. Díky kombinaci pravý trigger + kolečko nyní můžete jednoduše slézat budovy či jiné vysoko položené objekty. Doposud jste se totiž zasekli o římsu a museli složitě seskakovat po níže položených předmětech anebo prostě na férovku skočit do ulice a doufat, že si nezlámete nohy. V Unity ale stačí podržet kolečko a Arno už ladně seskakuje po zdi dolů. Opět jde o věc, která zpříjemňuje hraní a navíc je díky tomu váš pohyb plynulejší a jednodušší.

Co vás čeká a nemine

Ani ve skladbě misí se neudála nikterak velká změna, i když k mé oblibě ubylo sledovacích, respektive odposlouchávacích misí a když už máte někoho nepozorovaně následovat, díky dobrému level designu je to o něco více zábavnější. Přesto se některé změny udály a já je rozhodně vítám. Ústředním bodem každé AC hry bylo vždy odstraňování klíčových osob a Unity na tento úkol klade ještě větší důraz. Assasination mise jsou nyní daleko propracovanější, větší a řekl bych i složitější. Na začátku mise vám hra sdělí kolik je do objektu vchodů, kolik je zde úkrytů, kolik strážných hlídá váš cíl a popřípadě jsou-li i nějaké speciální možnosti jak cíl zneškodnit.

Ten se vždy nachází v nějaké budově, protože jde ale o zámožné osoby, nejde o žádnou chaloupku ale o pořádně velký palác či dokonce zámek. Ten je logicky dobře střežen, takže vašim úkolem je nepozorovaně se dostat dovnitř, najít cíl a zneškodnit ho. Způsobů, jak se dostat dovnitř, je samozřejmě více a hráči znalí předchozích dílů budou jako doma. Přibyly však i nové možnosti odlákání pozornosti a dokonce fikané způsoby, jak se dostat k cíli a sprovodit ho ze světa. Na začátku mise například zjistíte, že v objektu je věznice, takže si najdete strážného, šlohnete mu klíče a vězně pustíte. Při způsobené panice se pak můžete nepozorovaně dostat až ke svému cíli. Jindy můžete například podplatit služebnictvo, aby vás pustilo přímo do pokoje skrze okno, které právě leští komorná.

Celkově jsou tyto mise řekl bych podstatně obtížnější, zároveň ale daleko více propracovanější. Někdy mi zabralo najít cíl i několik desítek minut a dostat se k němu minimálně jednou tolik. Naštěstí občas existuje i speciální množnost jak cíl zabít. Například šlohnout jedovaté víno, to pak podstrčit služebnictvu a ani se nemusíte ke svému cíli přiblížit. Právě při hledání a zabíjení cíle se dostává ke slovu stealth, ke kterému se hra řekl bych opět po vzoru předchozích dílů výrazně vrátila. Dokonce i samotná zbroj, kterou si kupujete, ovlivňuje, jak moc budete vidět, či jak dlouho bude nepříteli trvat, než vás spatří. Právě na stealth v Unity jsem slyšel různé názory, ale mě osobně fungoval dobře. Nepřátelé vás vidí pouze, když opravdu mohou a chovají se vcelku uvěřitelně a rozumně.

Tím ale nechci házet umělou inteligence do pytle se samou chválou. Právě při misích, kdy bylo třeba zlikvidovat cíl, se často stávalo, že se mi nepodařilo nepozorovaně zlikvidovat stráže a zpustila se bitva. Mnohokrát ale okolní postavy (většinou hosté nějaké slavnosti) pouze přihlíželi, jakoby se nic divného nedělo. Jindy se mi zase nepodařilo dostat nepozorovaně k cíli, který byl obklíčen tolika strážemi že to snad ani nebylo možné. Byl jsem tedy spatřen a stráže se na mě vrhly, zatímco cíl se utíkal schovat. Alespoň by tedy měl. Poté, co jsem zlikvidoval stráže, jsem se vydal o několik místností dále, kde jsem postupně zlikvidoval tři strážné, kteří stáli vždy osamoceni a ledabyle, jako by se před chvíli, jen o pár místností dále, nic nestalo. Když jsem pak ve čtvrté místnosti nalezl svůj cíl, byl tam úplně sám, nehlídaný a stál v rohu. Člověk by řekl, že když se vás před pár minutami někdo pokusil zabít, budete mít u sebe alespoň nějakou ochranku.

„Stejně jako dříve i v Unity lze vylepšovat například kavárnu nad asasínským doupětem, ale investice, které do ní vložíte se rozhodně nevracení tak, jak byste si přáli.“

Zajímavou novinkou jsou také vyšetřovací mise, kde si zahrajete na Sherlocka Holmese a pomocí důkazů v okolí činu dedukujete kdo mohl být vrahem a kde ho najdete. Rozhodně zajímavá novinka, která takto na papíře může vypadat nepatřičně, ale ke hře mi překvapivě seděla. Hra samozřejmě nabízí i nespočet vedlejších misí, které se sice nedají označit za nějak originální, ale mám pocit, že jsem se při nich bavil o něco málo více, než v předchozích dílech. K jejich plnění jste navíc nepřímo nuceni, protože peněz je žalostně málo a lepší zbroj je poměrně drahá. Stejně jako dříve i v Unity lze vylepšovat například kavárnu nad asasínským doupětem, ale investice, které do ní vložíte se rozhodně nevracení tak, jak byste si přáli a tuto možnost využijete jen v případě, že chcete ze hry vyždímat úplně vše.

Zmínit je třeba i soubojový systém, který prošel aktualizací. Arno umí jen útok/těžký útok, odražení útoku a úhyb. Souboje jsou tak daleko přímočařejší a díky poměrně jednoduchému ovládání i snadné na zvládnutí. Na druhou stranu Arno zase tolik nevydrží a tak jsou souboje poměrně vyvážené. Problém nastává při boji v užších prostorech, jako jsou uličky. Uvnitř místností je pak situace ještě daleko horší. V okamžiku, kdy se nad protivníkem objeví žlutý indikátor, máte možnost jeho útok vykrýt, jenže právě v menších prostorách má kamera většinou problém zabrat všechny nepřátele a vy jednoduše nevidíte, kdy se máte bránit. Stačí potom tři nevykryté rány a je po vás.

Ve dvou s to lépe táhne a ve čtyřech ještě líp

Nejvíce vyzdvihovanou novinkou hry je kooperace, která dává najevo, kam se může série Assasin´s Creed ubírat v budoucnu. Kooperativní hraní je odděleno od samotné hry a je přístupné pouze formou vybraných misí. Ty mají předem připravený scénář a jsou uzpůsobeny pro dva až čtyři hráče. Na rovinu říkám, že šlo o nejzábavnější část celé hry a zanechala ve mně hluboké dojmy. Prohánět se s dalšími třemi hráči po Paříži je neskutečně zábavné a působivé, čemuž dopomáhají i většinou dobře připravené úkoly v jednotlivých misích.

Kooperativní hraní v Unity je výhradně o spolupráci, což je zpočátku trošku složité, protože doposud jsme byli zvyklí jednat sami za sebe a lovit jako osamělý lovec. Na kooperativní notu se však naladíte rychle, a pokud budete mít kolem sebe podobně naladěné spoluhráče, rozhodně si hraní užijete. I jeden sólista může zhatit celou zábavu z hraní a proto je stejně jako jindy nejlepší hrát s přáteli. Při hře s cizinci jsem měl také problémy s matchmakingem, kdy jsem se připojil do hry, kde jsem byl pouze já a další hráč, přestože jsme hráli misi pro čtyři hráče. Třetí hráč se připojil až někdy v polovině mise a poslední těsně před koncem. Hraní mi trošku znepříjemnily i drobnosti, jako je nemožnost sledovat co se děje, když vás v průběhu mise zabijí. Nelze sledovat ostatní hráče a oni okolí kolem své mrtvoly, pouze na ni koukáte z horního pohledu a čekáte na oživení.

Tak jako tak je ale kooperace určitě tím, kam se série v budoucnu bude chtít vydávat. Mise, kdy jste objednáni na vraždu nepohodlné osoby, nebo ukradení daného předmětu jsou opravdu zábavné a navíc umožňují fantastický zážitek. Když se totiž vykašlete na plnění daného úkolu, můžete se s klidem prohánět po celé Paříži. Město máte k dispozici úplně celé a prohánět se jím v kooperaci je neuvěřitelně zábavné. Můžete se jen tak poflakovat, závodit mezi sebou, tropit nepořádek anebo dobývat hlídaná území. Paříž je obrovská a podle slov tvůrců je vymodelována v reálném měřítku vůči své reálné předloze.

Notre Dame, Versailles, Louver a další

Už před vydáním hry bylo jasné, že bude vypadat skvěle. Největší pokrok vidím v samotných budovách, které jsou daleko propracovanější a působí reálnějším dojmem. Hra má samozřejmě své horší a lepší místa, například některé ulice mají podle mě až příliš generickou a ošklivou texturu, na druhou stranu při šplhání po stěnách budov jsem se nemohl ubránit až fotorealistickému zážitku. Naprosto fascinující je potom množství osob v ulicích, které působí neuvěřitelně živě a přirozeně. Na druhou stranu občas narazíte na problémy s vykreslováním objektů či doskakování textur. Často mě také mátlo nasvícení scény, kdy při pohledu na zem vše mělo nádech slunečné žluté až oranžové a při menším posunutí kamery nahoru najednou vše zmodralo až zbledlo.

„Očividná snaha vydat Unity co nejdříve, respektive stihnout předvánoční termín, je více než jasná.“

Tím se bohužel dostáváme k části, která jinak velmi povedenou hru sráží do kolen. Technické chyby jsou totiž na každém rohu, na každém kroku, zkrátka všude. Nejhorším prohřeškem je pokles snímkování, který se děje velmi často. Především při pohybu více postav na scéně, což se děje prakticky vždy při pohybu ulicemi, je pokles naprosto znatelný. Poklesy jsou ale i naprosto náhodné a v některých situacích klesá fps až k deseti snímkům za vteřinu. Nejhorší propady byly bohužel právě v jinak velmi zábavné kooperaci. Nepotěší ani fakt, že mi za těch 25 hodin, kterých jsem u hry strávil, hned dvakrát naprosto z ničeho nic spadla až do menu PS4. Podle ohlasu však patřím mezi ty šťastnější a hra padá daleko častěji. Očividná snaha vydat Unity co nejdříve, respektive stihnout předvánoční termín, je více než jasná.

Občas se vyskytne i problém se zpuštěním některých skriptů, takže musíte do místnosti vstoupit znova, aby se událost zpustila. Často také uvidíte ve vzduchu vznášející se předměty a čas od času se vám podaří projít skrze některé NPC ve městě. Potěšující nejsou ani poměrně dlouhé loadingy, mezi kterými nejen že stihnete odepsat na sms, ale dokonce si i zavolat. A možná to bylo rozladěním z chyb, ale často jsem měl také pocit, že v cut-scénách nebyl úplně vychytaný timing zvuků.

„Právě za zpracování budov nejen zvenku, ale i jejich interiérů, si vývojáři zaslouží obrovskou pochvalu.“

Vynést verdikt nad hrou, jako je Unity, je opravdu složitý úkol, protože jsem na jednu stranu nadšen malými leč příjemnými novinkami a příklonem k prvním dílům. Například i tím, že stejně jako dříve se tvůrci vrátili ke konceptu jednoho města, což s povděkem kvituji (výjimkou jsou jen občasné návštěvy sídla ve Versailles). Francie navíc působí opravdu živým a konzistentním dojmem. Město je plné života a úchvatné architektury jako je Palais de Justice nebo katedrála Notre Dame. Právě za zpracování budov nejen zvenku, ale i jejich interiérů, si vývojáři zaslouží obrovskou pochvalu. I běžné budovy jsou teď daleko více otevřené a už nejsou jen rychlými průchody, se kterými přišel třetí díl.

Na druhou stranu ale hru neuvěřitelně degradují technické chyby ve formě bugů, obrovských problémů se snímkováním a celkově optimalizací hry. Oproti PC verzi je ale ta konzolová o dost vyladěnější. Pokud překousnete časté poklesy snímkování, které budou jistě brzo odstraněny prostřednictvím patchů, hra je docela dobře hratelná. Ve prospěch dobrého hodnocení mluví i česká lokalizace, které je pouze ve formě titulků (na menu hry a ovládací prvky se zapomnělo) ale působí obstojným dojmem. Samozřejmě se nevyrovná originálnímu znění a občas se vytratí sarkasmus a dvojsmyslnost, ale v rámci herních překladů patři mezi to lepší.

Zapomenout nesmím ani na mikrotransakce, které hra dává najevo pokaždé, když vlezete do menu nebo pauznete hru. Naštěstí ale mohu potvrdit slova tvůrců, která slibovala, že jde pouze o berličku pro netrpělivé hráče a pokud se budete prokousávat hrou postupně a trpělivě, nebude vůbec třeba něco kupovat. Mikrotransakce jsou určeny především pro ty, kteří se chtějí ihned vrhnout na kooperaci. Jde tedy pouze o možnost a ne nutnost, už samotná přítomnost takové berličky ale ve hráčích vyvolává pocity hněvu.