Duke Nukem: Megaton Edition – sraz po dvaceti letech

Recenzovaná verze: PlayStation 3

Duke Nukem je unikát. Je to přesně ten druh zašlé celebrity, která, přestože v posledních letech nic nedokázala, stále těží ze své minulé slávy. A nejlepší na tom je, že mu to vlastně nikdo nemá za zlé. Protože Duke Nukem je prostě Duke Nukem. Nevyléčitelný misogyn, který připomíná zlé dvojče Arnolda Schwarzeneggera. Neustále se pokouší oprašovat své staré kousky a díky tomu se daří téhle zašlé hvězdičce, která kdysi působila jako mesiáš 3D stříleček, se neustále dostávat na naše herní zařízení. Ne vždy je to však pokus zdařilý, fanouškům asi není třeba připomínat propadák v podobně Duke Nukem Forever. Tak proč neoprášit něco, co si kdysi vydobylo obrovskou slávu.

Hail to the king, baby!

První Duke Nukem vychází jako PC exkluzivita a stejně jako následující druhý díl, vychází jako 2D akční střílečka, které byly tou dobou standardem. Přesto si Duke vydobyl už v té době jméno díky chytlavé hratelnosti. Až v roce 1996 ale způsobuje poprask, protože vychází Duke Nukem 3D. Není sice první akční hrou, která se předvedla ve trojrozměrném světě, jen pár měsíců předtím totiž vychází neméně legendární Doom, ale co do grafického zpracování a level designu nemá podle všeho konkurenci. Na pomyslném piedestalu však Duke Nukem 3D nezůstává dlouho, šest měsíců po jeho vydání vychází Quake, ale i tak se nesmazatelně zapsal do herní historie a především se stal jedním ze základních kamenů akčních stříleček jak je známe dnes.

S oblibou hovoříme o těchto hrách jako milnících v herní historii, ale až jejich opětovné zahrání nám často otevře oči. Duke byl mimo jiné mezi prvními, kteří představili propracovaný nelineární level design, který není jen spletí chodeb, ale plánovitě vytváří určitý systém postupu. Snad jako první pak také díky tomu přichází se zkratkami, které vás v určitých chvílích přivedou na začátek úrovně, abyste se nemuseli zdlouhavě vracet přes již známé prostory. Jako první Duke Nukem nabídnul plně ovladatelný pohled a pohyb při plavání. Z dnešního pohledu sice vypadá ovládání archaicky, ale na tehdejší dobu šlo o velkou inovaci.

„Pokud se dnes snaží tvůrci her vytvářet postavy tak, aby se s nimi hráči ztotožňovali, těžko říct, na co mysleli vývojáři tenkrát.“

V čem je však Duke králem dodnes, jsou nejrůznější skryté prostory. Jejich odhalení vyžadovalo notnou dávku investigativního hraní, přičemž pokud si vybavíte skryté prostory z aktuálních stříleček, mnoho z nich je v porovnání s Duke Nukem k smíchu. Často navíc nejde pouze o nutnost pokoušet se „otevřít“ každou zeď či knihovnu, ale v herním prostředí se občas objevují dobře skrytá vodítka, odkazující právě na tyto skrytá místa. Zapomenout nelze ani na širokou variantnost zbraní a samozřejmě nezvykle rozšířenou možnost interagovat s nejrůznějšími předměty a objekty. Nikdo asi nezapomene na možnost vymočit se do pisoárů či neustále placení striptérek. Zvláštností je jistě i samotný hlavní hrdina, který v historii hlavních protagonistů patrně nemá obdoby. Pokud se dnes snaží tvůrci her vytvářet postavy tak, aby se s nimi hráči ztotožňovali, těžko říct, na co mysleli vývojáři tenkrát.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Now you see me, now you’re dead

To vše samozřejmě nabízí i Megaton Edition, která je konzolovým portem loni vydané PC verze a obsahuje to samé, jako výše popsaný Duke Nukem 3D a nespočet různých bonusů a featur, které Duke za ty roky neustálého portování a předělávání nabral. Hlavním přídavkem je trojice singleplayerových rozšíření – Nuclear Winter, Duke It Out In D.C. a Duke Caribbean: Life’s A Beach. Patrně brzy poznáte, že se jedná o fanoušky vytvořené úrovně, ale i přesto to jsou podařené a zábavné výtvory, které byly vytvořeny v duchu původní hry a rozhodně neurazí. Duke Caribbean: Life’s A Beach navíc obsahuje chytlavou novinku v podobně vodní pistole, zatímco jinak průměrná Nuclear Winter zase přidává všem nepřátelům pohlednou vánoční čepici.

K původní hře pro jednoho hráče se časem nabalil také multiplayer, ve kterém nejspíše moc času nestrávíte. Není to ani fakt, že obsahuje pouze dva herní režimy, ale zkrátka nenabízí takovou dávku zábavy jako singleplayer, přičemž hlavní obtíží je zaměřování. Pomalu se pohybující nepřátele v singlu nejsou zase takovým problémem, ale neustále sprintující cíle v multiplayeru jsou v rámci ovládání, které hra nabízí, na delší vzdálenost prakticky nezaměnitelné. Duke byl vždy optimalizován pro kombinaci myši a klávesnice, a když si k tomu přidáte i zastaralý herní model, brzy zjistíte, že zaměřování nejde tak po másle, jak jsme na to z dnešních her zvyklí.

 

1 z 2

- +

1.

2.

I've got balls of steel

Megaton Edition zkrátka není remaster, který by hru vylepšoval v rámci možností dnešních konzolí. Troufnu si však říct, že právě kvůli tomu je Duke Nukem stále zábavnou hrou, která si dokáže své publikum najít. Z nostalgie, z nespokojeností s dnešními střílečkami nebo jednoduše pro vyzkoušení, jak se hrálo v minulém tisíciletí. Původně jsem si nemyslel, že by mě hra dokázala nějak výrazně zaujmout, ale k mému údivu velmi rychle odsunula na druhou kolej všechny hry, které jsem až do teď hrál. A nebyla to čistá nostalgie, která mě hnala dále, i když její vliv je více než patrný.

Dnešní hry jsou produktem, který musí odpovídat poptávce, a proto za posledních 20 let jejich obtížnost obrovsky poklesla. Čas od času se vynoří příznivci staré školy, jako jsou Dark Souls nebo blížící se PS4 exkluzivita Bloodborne, ale jsou to jen výjimky potvrzující pravidlo. Kvůli přístupnosti her pro co největší masu je zkrátka herní obtížnost pojem, který se od roku 1996 diametrálně změnil. S tímto vědomím jsem si vybral druhou nejnižší obtížnost a i přesto jsem umíral mnohokrát a často i stále dokola na těch stejných místech.

„Aby hra byla přístupná co největšímu počtu hráčů, postupem času se nabalila i rewind funkce.“

Vyzkoušel jsem i nejnižší obtížnost a stále připomínala hard obtížnost dnešních her. A vlastně právě proto jsem si hru užil. Donutila mě totiž hrát stylem, který znám pouze z multipalyerových soubojů. Neustálý pohyb, pozornost a přesná muška. Žádné ležérní chození a kochání se krásou okolních textur. A právě aby hra byla přístupná co největšímu počtu hráčů, postupem času se nabalila i rewind funkce. Tu známe především ze závodních her, ve kterých je možné přesunout se o několik momentů do minulosti. Duke Nukem: Megaton Edition jde však ještě dál. V okamžiku, kdy zemřete, se vám zobrazí časová osa celé úrovně a je čistě na vás, do jakého momentu se chcete přenést. Můžete tak pokračovat třeba jen 5 sekund před vaší smrtí, ale klidně se přesunout o desítky minut zpět. Osobně to vidím jako skvělé vyvážení jinak velmi vysoké obtížnosti.

Vzhledem k tomu, že nejde o remaster, nabízí Megaton Edice originální grafické zpracování a to včetně velmi zajímavé kombinaci 3D prostředí s 2D objekty. To se týká především nepřátel a objektů, se kterými lze interagovat (rozumějte rozbít). Ty se otáčí vždy naproti vám, takže vytvářejí iluzi trojrozměrného objektu, přesto ale není složité odhalit, že jde pouze o texturu na plochém objektu. Celkově je grafické zpracování samozřejmě odpovídající minulému století, ovšem vzhledem ke hratelnosti, která taktéž dává najevo svou zastaralost, vlastně není vůbec obtíží.

 

1 z 1

- +

1.

Your face, your ass – what's the difference?

Mohlo by se zdát, že není důvod hrát hry s datem výroby z minulého tisíciletí. Krom nostalgie se zdá, že zkrátka nenaleznete jediný racionální důvod. Dejte ale takovým hrám šanci. Duke Nukem je i po takové době stále zábavnou hrou a to především z toho důvodu, že okamžitě pocítíte výjimečnost hry. A byl to možná jen můj pocit, ale v mnoha případech jsem nebýval dojmu, že v určitých momentech je hra propracovanější, než některé dnešní 3D střílečky. Na svou dobu byl Duke Nukem velmi poctivá hra, žádný rychlokvašek. Chcete-li pádný důvod k vyzkoušení, Duke Nukem: Megaton Edition je tento měsíc zdarma pro majitele PlayStation Plus na PS3 a PS Vita. Přítelkyni či manželce se Dukem asi nechlubte, ale za vyzkoušení tenhle klenot rozhodně stojí.

Na druhou stranu Duke není spásou povánočního herního sucha. Port bohužel není bez chyby, největší kaňkou je časté zasekávání hry pro sebrání předmětu či jiné akci. Singleplayer vám vystačí zhruba na 7 hodin a pokud nemáte PlayStation Plus, vysolíte za hru necelé tři stovky. Oproti novým titulům skoro až směšná cena, ale na téměř 20 let starou hru, která už byla portována nesčetněkrát, bych si dokázal představit cenovku ještě menší. Pokud máte PS Plus, doporučuji stáhnout a alespoň vyzkoušet, v opačném případě je čistě na vašem zvážení, na kolik korun si takové hry ceníte.