Metal Gear Solid V: The Phantom Pain

Recenzovaná verze: PC

Metal Gear má za sebou obrovskou historii, která se datuje až do roku 1987, kdy vyšel první díl této dnes už legendární série. Jednoduše nazvaná hra Metal Gear se vryla do srdcí spousty hráčů. Její druhý díl byl následně považovaný jako jedna z nejlepších 8-bitových her na světě. 28 let po vydání prvního dílu tu máme díl poslední – Metal Gear Solid V: The Phantom Pain.

Konkurence je velká, historie ještě větší, dokáže si ale poslední díl od tvůrce Hidea Kojimy najít v srdcích hráčů stejné místo jako ostatní díly série?

Pokud vás zajímá více o této sérii, nezapomeňte si přečíst nás třídílní speciál.

Démonem jednou, démonem navždy. Nebo ne?

Metal Gear je série, která tak nějak vyniká ve všem. Je jedno, jestli se budete zaměřovat čistě na hratelnost, audiovizuál nebo příběh, který je mnohými hráči velice chválený. A po právu. Je velký, je složitý, ale je originální a svým způsobem docela smysluplný. Má svou pointu, zabývá se vážnými tématy, ale nějaké vtipy a nadsázka v něm nechybí. Je to ve zkratce taková splácaná modelína, která hraje všemi barvami duhy. A i těmi ostatními.

Příběh The Phantom Pain samozřejmě navazuje na události prologu Ground Zeroes. S Big Bossem, který nově také ztratil ruku, se po devíti letech vydáváme za pomstou. Před lety hrdina, nyní člověk prahnoucí po pomstě, kterého nezastaví ani mučení přátel.

Ačkoli bych se mohl o samotném příběhu rozepisovat opravdu hodně – a berte na vědomí, že si to ten příběh z části i zaslouží –  je téměř vše, co napíšu, spoiler. Objeví se tam tahle postava? Spoiler. Tahle postava něco řekne? Spoiler. The Phantom Pain si rozhodně nepotrpí na nějaké triviální dialogy ani scény, ale přesto je jeho základní kostra něco, o čem je potřeba něco málo říct.

Základem samotného příběhu, jak už bylo řečeno, je honba za pomstou. Se známými přáteli, jako je například Kaz nebo Revolver Ocelot, se postavíte znovu na nohy v čele s novým týmem Diamond Dogs, jehož cílem je jedno – jednou provždy zničit Ciphera. Do cesty se vám ale postaví staří i noví nepřátelé a například Skull Face se dočká svého návratu. Stejně tak jako několik dalších, takže se určitě máte na co těšit.

Musím ovšem zmínit fakt, že příběh vypadá během hry dost upozaděně. Kromě prologu na vás nečekají hodinové in-game cutscény, dlouhé a bohaté dialogy, nic. Často máte spíše pocit, že za celou hru děláte mise, které nemají na příběh dopad a jednou za čas se něco málo objeví. Celkově to pak vypadá, že příběh je spíše krátký a většina misí je jenom výplň.

Fanoušky série asi také ani nepotěší, že Codec se nedočkal svého návratu. Plně ho nahradily kazety, které se většinou drží pouze konverzací mezi ostatními postavami. Snake ve hře celkově mluví málo, takže pokud z duše nenávidíte Keithera Sutherlanda, nemusíte se nějak extra obávat. Vězte ovšem, že odvedl fantastickou práci.

Celkově je ale příběhu opravdu škoda. Nejvíc ovšem zamrzí jeden zásadní fakt – ta hra v podstatě nemá konec. Minimálně ne konvenční. Hra sice končí tím, že vysvětlí základní pointu příběhu, ale právě v tom je ten problém. On vysvětlí jenom tu pointu. Ostatní události a vysvětlení toho, co se stalo s tímhle a tamtím, ve hře není. A není to Kojimova chyba, protože konec ve hře být měl. Ti z vás, co hru dohráli, neváhejte si na Youtube najít ukázky z mise „Kingdom of the Flies”.

Pokud zkrátka čekáte opravdový uzavřený konec, tak… nečekejte. Je sice pravda, že konec hry vysvětluje jeden z klíčových příběhových problémů, ale zároveň slouží spíše jako poetický kopanec do rozkroku všem fanouškům. Zatímco však budete pobíhat po Afghánistánu nebo Africe a plnit nejrůznější a nutno říct, že docela otevřené a přesto lineární mise, vždy je tuna věcí, které můžete dělat mimo příběh.

Taktická špionážní akce na druhou

Svým způsobem to může znít otřepaně, ale hratelnost nového MGS je něco, na co si budete muset dát pozor. Ne proto, že jsou tam chyby, nebo proto, že jde o velmi nekompromisní hru, ale proto, že The Phantom Pain si zkrátka mele svoje a vy se buďto budete muset přizpůsobit, nebo si moc nezahrajete.

No, možná trochu přeháním, ale rozhodně je na tom něco pravdy. The Phantom Pain je sice stále Metal Gear, ale je to úplně jiná hra, než jakou fanoušci série znají. Radar zmizel, máte tu automatické uzdravování, Codec je pryč, hra se odehrává v otevřeném světě… Je tu zkrátka hodně věcí úplně jinak, ale stále je v tom vidět kousek duše série.

Zcela základní složkou hry je samozřejmě „taktická špionážní akce“, která sice na první pohled nedostala nijak zvlášť velký facelift, ale po důkladnějším prozkoumání zjistíte, že je to prostě lepší. A správnou stealth hru tvoří hlavně dvě věci – umělá inteligence a samotné možnosti, jak hru hrát. A věřte mi, že až se potenciálně těmito věcmi přejíte, hra vám bude pořád dávat další a další novinky, až vám z toho pukne hlava. A pak vám naloží zase další.

Pokud jde totiž o hratelnost, není si vesměs na co stěžovat. Protože hra se neodehrává jenom v otevřeném světě, ona je otevřená. Máte úkol, máte nějaký svůj cíl a je čistě na vás, co uděláte. Je čistě na vás, jestli tam pojedete autem a všechny přejedete; je na vás, jestli tam poletíte vrtulníkem a všechny postřílíte, nebo se tam v noci proplížíte a všechny uspíte, obejdete nebo zabijete. Jediné, na čem hře záleží, je to, jestli jste svojí misi opravdu splnili. Do té doby máte před sebou de facto obrovskou sandboxovou hru, která, věřte mi, má v sobě daleko víc, než se na první pohled zdá.

No a pokud jde o umělou inteligenci, tak si je i není na co stěžovat. Na jednu stranu vás čekají hbití nepřátelé, kteří vám mohou zavařit. Na druhou stranu jsou občas tupí nebo slepí jako školák po fiestě. Ve většině případů ovšem reagují relativně realisticky. Někdy jsou ovšem jejich schopnosti zmírněny, aby daly prostor „vtipným prvkům hry”. Například na krabici si totiž můžete dát plakát salutujícího vojáka a když ho nepřátel uvidí, tak také zasalutuje a otočí se.

Což by nebylo špatně, Metal Gear Solid takový byl vždycky, problém ale nastává v momentě, kdy vás do toho hra nutí. A protože ve hře nenajdete ani jiné obtížnosti než základní (později ve hře se vám u vybraných misí odemkne jedna ze tří speciálních obtížností), tak to mrzí o to více. Nečekejte tak bystré mozky, ale čekejte, že je s nimi zábava. Naštěstí totéž neplatí o umělé inteligenci vašich parťáků, ke kterým se za chvíli dostanu. Nejsou úplně tupí, i když se semtam najdou situace, v nichž byste jim nejraději jednu flákli.

Základem je základna

Naprostým základem, absolutní alfa omegou ve hře je vaše základna – Mother Base. Domov nejen vás, ale i vašeho týmu Diamond Dogs. A tuhle velkou (ačkoli z počátku malou) základnu budete muset spravovat. Budete muset sbírat lidi, kteří se k vám připojí, budete muset základnu rozšiřovat, vytvářet nové věci a vybavení a správně lidi dávat do různých týmů, kde budou nejefektivnější.

Je vaší povinností, aby celý tým správně fungoval a základna byla k užitku. A po těžké práci se sem vždycky můžete vrátit a třeba se i osprchovat. Správný chod vašeho týmu je opravdu důležitou věcí, protože tým vám bude nejen vytvářet nové věci, ale bude vám také poskytovat informace a získávat peníze i ostatní zdroje. Na oplátku budete muset zajistit, aby to všechno opravdu fungovalo. V týmu můžete mít nějaké potížisty, kteří ostatním členům můžou ublížit. A v takovém případě je opravdu na vás, abyste se se vším vypořádali. Jak? To už nechá hra víceméně na vás.

S rostoucím počtem nových lidí je třeba samotnou základnu rozšiřovat o nové platformy, kterých může být hned několik. Pro každý tým, jako je například zdravotní nebo útočný, pak lze postavit celkem čtyři platformy. S každou další se zvyšuje celkový počet lidí, které můžete do jednotlivých týmů přiřadit. A s vyšším počtem lidí se zvyšuje level. S vyšším levelem se pak logicky celkově vylepšují. Je to řetězová reakce. Pokud se budete o svůj tým dobře starat, budete na bojišti adekvátně odměněni. V opačném případě toho asi moc nezvládnete.

Jak už vám asi mohlo dojít, nic z toho není zadarmo. Zatímco některé základní zbraně a další vybavení bude stát jenom „pár“ GMP, což je herní měna, vylepšené vybavení, nové platformy nebo lepší zbraně budou nejen stát daleko více GMP, ale také budete potřebovat další zdroje v podobě kovů, paliva nebo rostlin. Stejně tak budete potřebovat nejen vyšší levely různých týmů, ale i určité specialisty, kteří se zaměřují na mechaniku nebo robotiku. A v některých případech se nevyhnete ani potřebě mít plánek, který také můžete náhodně ve světě najít.
Ve zkratce to znamená jedno – pokud se budete čistě soustředit jen na plnění misí, a to ještě takovým způsobem, že všechny vystřílíte jako Rambo, tak se daleko ve hře nedostanete.

Infiltrace? Kéž by

U samotné základy ještě zůstaneme, ale už se tolik nebudeme věnovat Mother Base, jako spíše FOB, které si můžete po nějaké době postavit. FOB – forward operating base – jsou další základny po celém světě, které fungují velmi podobně jako Mother Base. S tím rozdílem, že čas od času na vás může vybafnout varování, že základna je pod útokem. A přesně v tomto bodě přichází na řadu jeden ze dvou multiplayerových režimů hry.

V prvních několika dnech hraní jsem neměl možnost si ho zkusit. Odemkne se totiž až později ve hře a přesně v momentě, kdy se mi odemkl, vypadly servery a byly pod údržbou asi celý den a půl (a v podstatě blbnou dodnes). Natěšený na to, že budu infiltrovat cizí základny, jsem poté byl zklamaný, když jsem se do toho „konečně” dostal.

Jakmile totiž přijdete na základnu, majitel o vás ihned ví a může tedy přijít bránit. Což v podstatě zazdívá úplně celý princip infiltrace, protože se všechno zvrtne v jatka – chtě nechtě. On má vybavení jako je například sonar, kterým vás může najít a je jedno, co uděláte. Jemu pouze stačí stát a nasázet bomby v místě, kam musíte dojít (abyste získali všechny jednotky a vybavení na dané platformě, což je vhodnější než všechno jednotlivě sbírat) a čekat s brokovnicí v ruce. A když ho čirou náhodou zabijete někde z dálky? Tak se prostě znovu zrodí.

Naneštěstí z větší části ani žádné vybavení v podobě kamer nebo laserů a samotných vojáků nepředstavuje žádnou výzvu. Vybavení se dá velmi snadno zničit a před vojáky se můžete schovat tak, že budete někde schovaní viset. Jakmile se ale proplížíte k vašemu cíli v podobě dveří, do kterých musíte vejít, kde většinou čeká druhý hráč, spustí se alarm a do dveří se tak už nedostanete. Občas to jde, ale ve většině případů vyhraje bránící hráč. A to je rozhodně velká škoda, protože pokud by se majitel základny dozvěděl o vaší přítomnosti pouze tehdy, pokud se spustí alarm, podporoval by celý herní mód onu infiltraci a zároveň by pobízel hráče opravdu celou základnu bránit vývojem dalších bezpečnostních opatření. Takhle spíš ztrácí na atraktivnosti a je to opravdu škoda, protože nápad to není vůbec špatný.

Nejlepší přítel hada

Určitě jste si během čtení této recenze všimli toho, že jsem tak nějak přeskočil popis „hlavní” hratelnosti hry. A to především z toho důvodu, že očekávám, že víte, jak se tahle hra zhruba hraje. Ať už z videí nebo díky selskému rozumu. Ale zároveň na vás ve hře čeká řada zajímavostí, novinek a důležitých herních mechanismů.

V mnoha momentech ve hře je důležitá vaše příprava před misí. Proto je důležité poslouchat briefingy a prozkoumat mapu – zjistit, jestli se vám bude hodit spíše odstřelovací puška na infiltraci nebo raketomet na sundání nějakého toho tanku. I to, co si vezmete do mise, stojí nějaké peníze, proto je důležité šetřit a hlavně správně vybírat. Postupem času sice můžete mít hodně peněz a změna výbavy během mise bude vypadat levně, ale poté zjistíte, že vám ty peníze prostě nějak zmizely a i těch pár tisíc vám bude opravdu chybět.

K výbavě samozřejmě patří dvě primární zbraně (jedna na bok a jedna na záda), dvě sekundární (resp. samopal nebo pistole a vaše ruka) a několik předmětů jako granáty a nějaké nástroje, jako je třeba Phantom Cigar, díky němuž můžete přečkat nějakou tu bouři, nebo třeba noční vidění.

Další důležitou věcí i pro samotnou hru je pak váš parťák. Na mise totiž můžete jít buď sami, nebo si s sebou lze vzít nějakého parťáka, mezi které patří například váš kůň nebo pes. Koně máte v základu a rozhodně se hodí, psa poté budete muset během hry sami najít a přivést na Mother Base, jinak ho zkrátka mít nebudete.

Každý parťák má jiné dovednosti a hodí se pro něco jiného. Zatímco kůň je vhodný na dlouhé cesty, pes má dobrý čich a může vám označovat živé organismy v okolí, proto se více hodí na infiltrace. Tyto dovednosti se navíc dají časem rozšiřovat. Čim více budete s daným parťákem chodit na mise, tim větší „bond” level získáte. Po určitých úsecích se vám tak odemknou nové dovednosti, stejně tak pro ně budete moci vytvořit i nějaké nové vybavení. Na koně budete moci nasadit bojové brnění, zatímco psovi můžete dát nůž, kterým nepřátele zabije nebo omráčí. Zní to trochu fantaskně, ale je to MGS, takže co jiného čekat.

Kromě pár desítek hlavních misí vás čeká také 157 vedlejších misí. Některé vám nabídnou dobré lidi do vašeho týmu, v jiných zase máte možnost získat nějaký plánek a díky dalším si například zase odemknete zajímavosti, jako je třeba bandana. Ve zkratce zní vedlejší úkoly dost repetitivně, ale z nějakého důvodu jsou prostě zajímavé. A svým způsobem je důležité je plnit. Minimálně to stojí za to.

V The Phantom Pain na vás ovšem čeká tuna další věcí a úprava zbraní nebo helikoptéry nejsou žádnou výjimkou. Hra to navíc velmi rozumně dávkuje, takže postupem hry budete stále získávat nové možnosti, jak hru vlastně hrát. Což je vždycky dobré.

I bez Haytera je to Snake

The Phantom Pain sice nepatří mezi absolutní špičku v oblasti zvuků, zlatou medaili stále dávám zvukařům z EA Dice, ale rozhodně jde o velmi, velmi kvalitní audio, které vás chytne a nepustí. Vzdálené zvuky, auta, lidé, boty, bouře, výbuchy, v téhle hře máte všechno a každý zvuk je skoro jako udělaný se srdcem na dlani. Stejně jako zbytek hry.

Určitě vás nadchnou, a pokud máte po ruce nějaké kvalitní (a myslím tím opravdu kvalitní) sluchátka, tak jsou při vašem hraní povinnost, minimálně pro úvod hry. Z nějakého důvodu se prolog docela dost liší od zbytku hry a zvuky nejsou výjimkou. Celý prolog je tak nějak prostě lepší. Aspoň z mého pohledu.

To ale neznamená, že zvuky ve zbytku hry nejsou skvělé. Dokonale oživují atmosféru a sám jsem se několikrát přistihl, že mi v puse vyschlo, jak sem ji měl pořád otevřenou. Pokud jde celkově o technickou stránku hry, dá se TPP vytknout jen máloco.

Totéž platí i o hudbě. Je určitě kvalitní, osobně mě ale zklamalo, že originální tvorba nedostala takového prostoru jako v jiných MGS hrách. Hlavní roli tu totiž hrajou normální písničky z iDroidu a jediné, co hlavně uslyšíte a je to originální v rámci The Phantom Pain, je Sins of the Father a Quiet’s Theme. Na iDroidu poté najdete velmi kvalitní A Phantom Pain. Všechno patří mezi fantastickou tvorbu, ale přeci jen by to toho chtělo trochu víc. Tak či onak si ale není na co stěžovat.

V neposlední řadě je tu dabing. Pokud sledujete dění okolo hry, určitě vám neuniklo, že David Hayter neslaví svůj návrat. Stejně jako v případě Ground Zeroes, ani v The Phantom Pain se neobjevuje a jeho místo tak nahradil hollywoodský herec Keither Sutherland. Nutno ovšem říct, že přes všechny obavy odvedl vynikající práci a musím se přiznat, že mnohdy se mi zdál lepší než Hayter. Jakožto Big Boss, protože Hayter vždycky byl a bude hlavně Solid Snake.

Tahle role Big Bosse si ale vyžádala něco jiného, než na co se David Hayter „specializuje”. Big Boss toho totiž během hry moc nenakecá a když už promluví, je kladen důraz na to, jak to řekne. Což, neberte si to nikdo extra k srdci, nepatří mezi Hayterovy přednosti.

Množství ukecaných postav se ale od předešlých dílů příliš nezměnilo. Nyní uslyšíte hlavně dvě postavy. A to především naštvaného Millera (nebo šťastného, když mluví o svých hamburgerech) a klidného Ocelota v podaní Troye Bakera. I ten odvedl úžasnou práci a zkrátka si nelze na nic stěžovat. David Hayter sice může spoustě fanouškům chybět, ale pokud na něm nebudete lpět, nebude vám jeho absence tolik vadit. Možná jí ve finále i uvítáte.

Mazaná liška v akci

O této hře se toho dá navykládat hodně. Ale jen málo z toho ve skutečnosti dokáže popsat grafiku hry. Pokud se kouknete na videa nebo HD obrázky, nikdy neuvidíte to, co si skutečně zahrajete. A u MGS to platí obzvlášť. Graficky je totiž The Phantom Pain velmi kvalitní, ale svým způsobem jedinečné.

Pokud se totiž podíváte na všechny detaily, uvidíte určité chyby, ale zároveň také naprosto unikátní věci. Snakovi se při lezení hýbou svaly na zádech, ale při detailním pohledu na vousy neuvidíte nic zázračného. Úžasná grafika nového MGS tak spíše spočívá v estetice a osvětlení, ve kterém díky novému Fox Enginu z dílen Kojima Productions hra opravdu vyniká, než ve vyloženě kvalitních efektech a texturách. To ovšem neznamená, že nevidíte i obyčejné jizvy a že déšť vypadá jen jako čmáranice. The Phantom Pain je zkrátka i na nejmenší detaily nádhernou hrou. A to dokonce na všech platformách.

Big „PC” Boss

Metal Gear Solid rozhodně není malou hrou. Není ovšem jenom velkou, ale také multiplatformní. A multiplatformní tituly většinou doprovází několik špatných věcí. Mezi ně se počítá hlavně škrtání na grafice a většinou šílená optimalizace. Mnohdy nejenom na PC. Někdy se stane, že na to přímo vydavatel kašle (určitě si vzpomenete na jeden docela nedávný případ), jindy ovšem nastane ten zázračný moment, když zjistíme, že ona hra jede docela dost dobře. Mezi případy dobré optimalizace z poslední doby lze zařadit Mad Maxe, u kterého jede hra na PC v podstatě všem. A dalším případem je právě The Phantom Pain.

Nutno říct, že vzhledem k tomu, jak rozsáhlá a zároveň nádherná tahle hra je, je skoro až zázrak, že mi hra jede na 50 až 60 fps (50 spíše ve větších táborech) na HD 6950 a Phenom II X6 T1055. Byť na minimální, ale fakt, že tenhle starý krám dokáže vytáhnout hru na 60 snímků za sekundu, je opravdu obdivuhodné. Můžete tak s klidem očekávat, že naprostá většina z vás si hru zahraje bez sebemenších problémů. A i když PC verze nabízí opravdu vynikající optimalizaci a o něco lepší grafiku než konzolové protějšky, je tu pár věcí, co zkrátka tvůrci pokazili. Bohužel.

Naštěstí se nejedná o nic obrovského, ale pro někoho může něco z následujících věcí znamenat hodně. V první řadě můžu radostí oznámit, že od Ground Zeroes je vylepšené míření s dalekohledem i puškohledem, které už nefunguje jakoby po mřížce, ale je plynulé. Díky bohu. Ovšem je tu stále několik negativ. Menu nemůžete ovládat myší, pohyb koně je na klávesnici taky trochu ujetý, stejně tak pohyb samotného Snakea může být ve výjimečných případech trochu obtížný (především v uzavřených prostorách). Navíc si nemůžete měnit hlasitost hry (kromě celkové hlasitosti a hlasitosti hudby z walkmanu), takže pokud si chcete ztlumit okolní zvuky a zvýšit si hlasitost dabingu, máte smůlu. Což je celkově problém i konzolových verzí.

Stejně tak podporuje hra „pouze” 60 fps, chybí nastavení FOV a další svým způsobem maličkosti, které mohou někoho odradit. Pro detailnější přehled doporučuji video od známého Youtubera TotalBuiscita, který PC verzi řádně zkontroloval. Na druhou stranu PC verze nabízí vlastní hudbu do vašeho walkmanu nebo pro přílet vaší helikoptéra. A poslouchat „America… F*ck yeah!” stojí opravdu za to.

A Hideo Kojima Game?

S Metal Gear Solid: The Phantom Pain je to těžké. Opravdu. Téměř u každé mojí recenze se vymlouvám na to, že je danou hru těžké hodnotit. A i když je několik případů, kdy to byla pravda, tady to platí ještě více. A velmi dlouho jsem se rozhodoval nad tím, jak hru vlastně zhodnotím, protože – naneštěstí – z ní mám trochu rozporuplné pocity.

Na jedné straně tu máme hru, která exceluje v hratelnosti, audiovizuálu a samotném pojetí příběhu. Na druhé straně tu ale máme hru, která prostě není Metal Gear Solid. Ano, sem tam jsou vidět náznaky starých MGS dílů, a tím nemyslím jenom samotný příběhu, ale ve spoustě ohledů hra doznala velkých změn, které sice samotné hře sluší, ale nesluší sérii jako takové.

Opravdu nevím, jak se k tomu stavět. Jde o skvělou hru, která vás zabaví na desítky hodin a příběh, ačkoli konec je z neznámého důvodu dost uspěchaný a useknutý, vás opravdu chytne. Jde ale zároveň o hru, která si v určitých ohledech jenom těžko obhájí jmenovku Metal Gear Solid.

Například mise sice svým způsobem benefitují z toho, že se odehrávají v otevřeném světě a můžete k nim přistupovat vlastním stylem, ale zároveň je to přesně to, kvůli čemu trpí. Nenajdete v nich zkrátka dostatek detailů a spousta z nich vypadá dost genericky a nezajímavě. Občas se objeví některé, které vám utkví v paměti a budete na ně vzpomínat v dobrém (a možná i ve špatném, ale převážně v dobrém), a rozhodně jich není málo. Ale spousta z nich spíše vypadá jen jako rychlá výplň mezi těmi opravdu důležitými. Nemluvě o tom, že asi tři z nich se naprosto vymykají samotné nátuře hry a jsou tak šíleně frustrující, že si doporučuji před hraním koupit náhradní periferie.

Pokud na Metal Gear Solid V: The Phantom Pain budete koukat jako na hru, která se do jisté míry od série odtrhla a jede si svou novou cestou, budete mít o zábavu postaráno. Bude vás to bavit, budete šťastní a rozhodně se máte na co těšit. Pokud se ale ke hře dostanete v domnění, že jde o důstojný poslední díl Metal Gear Solid, který uzavírá příběh a vzdává hold ostatním dílům překypujícím detaily, asi vás čeká životní šok.

Možná to není tak drastické, jak to popisuji, ale rozhodně nečekejte Metal Gear Solid, jaký znáte. A z toho důvodu dávám samotnému The Phantom Pain 9/10, protože jde opravdu o unikátní záležitost, ale Metal Gear Solid V: The Phantom Pain bych hodnotil trochu jinak.

Počítač na recenzi zapůjčil Grunex.com.