Možná bych se měl na úvod přiznat, že kombinace sportovní hra a Mario by ve mě ještě před rokem vyvolala nevolnost, doprovázenou nočními můrami a záchvaty paniky. Lidi se ale mění, a tak proč nevyzkoušet i něco krapet jiného, než to, na co jsem byl doposud za svého dlouhého života zvyklý. Osobně jsem totiž dost velkým odpůrcem sportovních her, protože zastávám názor, že sportovat se má venku na vzduchu a ne doma v křesle. Ale jak jsem již řekl dříve, lidi se mění, jenom Nintendo své zaryté koncepty udržuje stále stejné. Na stole mi přistála 3DSko hra, jejíž celý název zní Mario & Sonic at the Rio 2016 Olympic Games. Z gameplay videí a trailerů působila jako ohromná kupa zábavy a srandy, tak proč tedy nevyzkoušet něco nového.
Mario & Sonic nebo Mario x Sonic
Celkově jde o pátý díl této olympijské série, nabízející všeho všudy 44 různých disciplín, prezentovaných jako souboj dvou největších tělocvičen v Riu. Nejde tedy o klasické olympijské hry, jak jsme na ně zvyklí, ale o čisté soupeření dvou “znepřátelených” sportovních klubů, z nichž jeden vede instalatér Mario a druhý ježek Sonic. Na vás pak je, ke kterému týmu se přidáte (já jsem se kvůli mé přezdívce povědomě/automaticky přidal do týmu k modrému ježkovi), ale ať zvolíte, jak zvolíte, příběh kampaně pro jednoho hráče bude probíhat prakticky totožně. Změní se vám tak nanejvýš některé události a postavičky, proti kterým soutěžíte a ty které vás budou cvičit a trénovat na finále.
To začíná za 7 dní a přesně tolik času máte na to, abyste porazili soupeřův tým a stali se úřadujícím mistrem světa. Podobu vašeho hlavního hrdiny můžete směle naportovat z Mii a po kratším úvodu se hned vrhnout do trénování. Vaše postava bude s každým získaným vítězstvím dostávat body (hvězdičky) a peníze v podobě jablek. Díky bodům levelujete a za jablíčka můžete kupovat kostýmy, které vám následně upraví statistiky vašeho Mii, vaší postavičky. Najdete zde jak oficiální oblečení olympiády, tak také karnevalové kostýmy, nebo smoking a pak samozřejmě dresy, určené pro jednotlivé hlavní, sportovní disciplíny, vylepšující statistiky vaší postavičky právě tím nejlepším směrem.
V příběhovém režimu tak běháte od tělocvičny k tělocvičně a snažíte se se vytrénovat pro finále. Tedy vlastně ne vy sami, ale staré známé postavičky z Mario her. Každou tělocvičnu vede někdo jiný a jsou rozestavěny všude možně po herní verzi Ria, jeho jednotlivých částech, které… no ano, které jsou na jedno z nejlidnatějších měst, poněkud mrtvé. Sem tam najdete stát nějakého človíčka, se kterým můžete pokecat (občas a velmi sporadicky, z nějakého vypadnou nějaké jablíčka), ale jinak je město klasickým archetypem vylidněných oblastí. A kdyby nebyly po různých místech rozesety tajné truhly, asi by nebyl důvod je vůbec procházet. Kéž by tam aspoň ta auta jezdila a ne jen stála uprostřed cest…
Zmáčkni, ťukni, tref se nebo foukni
Olympiáda od Nintenda má jeden, nebo opravdu hodně (podle toho jak to vnímáte) problémů. Jako problém (slovo, jenž se nemá při popisu jakéhokoli produktu požívat) bych totiž označil většinu sportovních miniher. Nejde o nápaditost ovládání, se kterou vytvořil tým vývojářů různé způsoby, jak hráče zaujmout a “přinutit” jej vložit se, někdy i celým tělem, do hry, ale o častou kostrbatost ovládání, které jde často spíše přes hlavu, a ještě oklikou, než nějak jednoduše a napřímo.
Pro posun dál v příběhu pak musíte vyhrát všechna tréninková utkání/závody/disciplíny. Začínáte na obtížnost normal, což je prostě víceméně sranda. Běžíte stovku za zběsilého mačkání klávesy A, skáčete trojskok přesným mačkáním Béčka, někdy si vystačíte se směrovým kolečkem, jindy je ovladačem celý handheld. Jindy zapojíte úplně všechna tlačítka, nebo třeba u jachtingu využijete foukání do mikrofonu. Je jedno jak nebo čím sportovní disciplínu ovládáte, ale někdy se prostě tvůrci netrefili zrovna do černého. Ze zábavné hříčky se někdy může stát utrpení nejvyššího kalibru, honba za originalitou nedopadla zrovna nejlépe.
To, co vás bude bavit, navíc většinou zvládnete velmi rychle a hned napoprvé. Naopak to, co vás nebaví, opakujete stále dokola a víceméně čekáte, až se vám to prostě povede. Je to logické, nepříjemné věci se vždycky dělají hůř, ale toto je krapet jiný případ, protože odpor k dané disciplíně získáte až po třetím nebo čtvrtém neúspěšném pokusu. Pro mě to byly třeba akvabely, kdy pohybujete celou konzolí v určeném směru ve přesný čas. Občas jsem měl pocit, že konzole nereagovala tak, jak by měla. Jednou vzala i nepatrný pohnutí a jindy jsem s ní musel mávat jako s plácačkou.
Naopak třeba lukostřelba byla přímo luxusní ukázkou, jak se tyto minihry dělat mají. Využití ideálního ovládání, navíc zábavné a ne zrovna krátké. To je prostě důvod, kdy se máte chuť do dané tělocvičny vracet, ale de facto vás to jen zdržuje v postupu vpřed. Naštěstí za každé umístění v závodě získáte hvězdičky, díky kterým pomalu levelujete. Můžete tak nakupovat a využívat lepší kostýmy, ale osobně mi dané vylepšení statistik nikdy nepřišlo natolik markantní, abych se za ním honil.
Povinně nebo nepovinně
V každé lokalitě pak ještě najdete něco jako bonusovou soutěž proti nějaké záporné herní postavičce. Jde o zajímavě upravenou klasickou disciplínu, kdy třeba stolní tenis nehrajete na sety, ale jde o to co nejrychleji získat 50 bodů. Stůl je rozdělen na 6 čtverců, 3 na vaší a 3 na soupeřově straně, a když nějaký trefíte, objeví se na něm číslo. Každým dalším trefením získáte +1 a po úspěšném míčku se vám přičte daný počet bodů, který jste naposledy trefili. Zajímavé to začíná být později. S rostoucím rozdílem totiž získává prohrávající hráč výhodu, kdy jsou na soupeřově straně již od podání čtverečky ohodnoceny daleko vyšším číslem, než nulou, takže třeba jedno políčko má hodnotu 9. Rozdíl 20 bodů pak jde velmi rychle smazat.
Pokud samozřejmě nechcete, tyto disciplíny plnit nemusíte, ale pak je hra až nepříjemně rychlá, prodlužována pouze vašimi zákysy.
Když pak vyhrajete všechny tréninky, čeká vás postupová disciplína, pro kterou se můžete vybavit funkčním dresem za jablíčka, nebo si za melouny koupit lepší vybavení, ale ne vše je vždy lepší. Třeba nejlevnější kůň na skákání přes překážky je dobrý právě na skoky, zvětšuje se odraziště, ale je děsně pomalý. Nejdražší je pak třeba hodně rychlý, ale těžko s ním trefíte vhodné místo odrazu. Každou hru ale jde dokončit na prvním místě i s přiděleným, obyčejným vybavením.
Když si ale chcete něco “vytunit“, seženete melouny pro lepší výbavu v poschovávaných truhlách v okolí, nebo další nepovinnou disciplínou, přístupnou z menu hry. Tou je maraton a třeba zrovna tohle mi přišlo víc než povedené. Maraton totiž “běžíte” v době, kdy nehrajete. Stačí potvrdit start závodu a zaklapnout konzoli. V tu chvíli se aktivuje krokoměr a po probuzení konzole se “odběhnou” vámi ujité kroky. Navíc není třeba ujít celý maraton nejednou. Do závodu vždy “vložíte” aktuálně odchozené kroky a pak můžete pokračovat v příběhu. Prostě jde o velmi jednoduchý a ve své podstatě geniální způsob, jak hráče donutit hrát když nehraje (ano, je to strašné slovní spojení) a ještě jej přinutit chodit, tedy dělat něco pro zdraví. Bohužel, takto geniální detaily hry sráží na kolena celkový nevyváženost titulu.
Konec dobrý, všechno dobré… Myslíte?
Vrátíme se zpět k příběhovému režimu. Když dokončíte přípravu, čeká vás hlavní závod a jelikož jsme v Riu, je finální disciplínou fotbal. Chce se mi říct: “Bohužel!” Před několika roky se mě snažilo pár sportovních nadšenců přesvědčit, že hokej a fotbal jsou jedny z nejlepších videoher. No nevěřím tomu dodnes a rozhodně to neplatí v Riu, když jsou u toho navíc Mario a Sonic. Fotbal se pro mě stal několikadenním utrpením, za které mohlo několik faktorů.
Za prvé jde o samotné ovládání. Pohyb hráčů máte pod palcem (doslova) díky směrovému kolečku. Tento jinak geniální ovládací prvek není pro fotbal vůbec vhodný. Osobně jsem totiž měl největší problém právě s tím, že když už jsem byl ve vhodné pozici na hřišti, byl můj levý palec na okraji kolečka a já potřeboval nutně přehmátnout. Prst má totiž z kolečka velkou tendenci sklouzávat a tak musíte udržovat nejen pozornost dění a hřišti, ale také dávat bacha na svůj palec. Což je otravné a nepříjemné.
Nehledě na to, že jsem měl celou dobu pocit, že zrovna u fotbalu není hra dvakrát férová. Pokud jsem v poločase vyhrával, vždycky přišlo prodloužení a to do doby, dokud jsem neinkasoval aspoň 2 góly. V opačném případě se vždy hrálo přesně na čas. Ale možná se mýlím a možná jsem měl jen smůlu. Nic ale nemění fakt, že právě takto nepříjemné disciplíny servíruje hra na hard obtížnost, kterou navíc sami nezměníte. Nevím, jestli byl tak velký problém přidat pro občasné hráče možnost změnit obtížnost a hru si užít, než se připravit o těch pár šedých vlasů, které mi ještě zbývají.
Nakonec bych ještě úplně zapomněl přiblížit úvodní obrazovku, chcete-li menu hry. Ono ji stejně asi využijete spíše později, nebo minimálně až po dohrání příběhové linie. Na spodním, dotykovém panelu máte kromě příběhového režimu na výběr také rychlý zápas, šatnu, statistiky, žebříčky a již zmíněný maraton. Právě možnost rychlého utkání, prostě rychlého spuštění oblíbené disciplíny, využijete až v době, kdy už ze singlu víte, co vás baví a snažíte se tak překonat sami sebe. Dlouho u toho ale asi nevydržíte. Vyzkoušet ještě můžete alternativní disciplíny, ale asi se budu opakovat. Důvodů, proč zde setrvávat moc není.
Recenze
Mario & Sonic at the Rio 2016 - dvě ikony na olympiádě
Mario & Sonic at the Rio 2016 Olympic Games by mohla být sportovní hra pro nesportovce, kteří se chtějí jednoduše bavit. Aspoň tak se prezentuje, ale opak je pravdou. Nevyvážená obtížnost a krátkost sportovních miniher sráží titul do šedých vod průměru a nevytáhne ji nad hladinu ani vcelku povedená, boky rozhoupávající jakoby latino-americká hudba.
Líbí se nám
- zasazení do Nintendo univerza
- ovládání disciplín (to povedené)
- maraton
Vadí nám
- ovládání disciplín (to nepovedené)
- dvě prakticky totožné herní linie
- krátká doba jednotlivých závodů
- krátká herní doba
- nevyužitý potenciál