Odin Sphere: Leifthrasir – tak trochu jiná opera

Recenzovaná verze: PS Vita

Když svého času vyšla na konzoli PlayStation 2 akční 2D hra Odin Sphere, byly moje zkušenosti s konzolemi nulové. Tehdy se psal rok 2007. Nicméně za těch pár posledních let jsem zjistil, jak moc v bludu jsem žil a naštěstí jsou vydavatelské domy lačné po penězích a tak postupně remasterují, remakují, revydávají a revydělávají peníze na starších titulech. Jedním z nich je i Odin Sphere, nově vydaný pro konzole PlayStation 4 a PS Vita pod názvem Odin Sphere: Leifthrasir.

Lepší? Hezčí? Nebo obojí?

Pokud se vám před očima objevil varovný nápis, že si nějakého dalšího remasteru, navíc 2D malované hry, vůbec nemáte všímat, pak za A) neznáte původní hru nebo za B) nemáte rádi předělávky starých her nebo za C) neznáte hry od studia Vanillaware. Ať už je váš důvod jakýkoli, zde rozhodně koupí vedle nešlápnete, protože jde o opravdu kvalitní předělávku, která stojí za zahrání, ať už znáte původní hru či nikoli.

Pokud jste se pak někdy setkali s nějakou hrou od výše zmíněného studia, asi vás vůbec nepřekvapí její vzhled. Jako obvykle jsou postavy ručně malované a pouze ve 2D, ale to bych vůbec nebral jako nedostatek. Naopak skvěle podtrhují a utužují celkový vzhled hry, vyvolávající dojem pohádky.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Ale změnu vzhledu hry u tohoto remasteru rozhodně nečekejte, úpravami totiž prošlo všechno ostatní. Jelikož nejsem znalec původní hry, ocenil jsem možnost vybrat v menu takzvaný Classic režim a vám to doporučuji po pár odehraných chvílích, třeba i hodinách, udělat také. Velice lehce totiž zjistíte, v čem došlo k onomu pověstnému vylepšení. A že toho je opravdu hodně.

„Změnu vzhledu hry u tohoto remasteru rozhodně nečekejte, úpravami totiž prošlo všechno ostatní.”

Předně je překopán HUD, je líbivější a hlavně je funkčnější. Autoři totiž odpovídajícím způsobem změnili styl boje a jeho možnosti. Stačí příběhovou linii po půlhodině hraní ukončit a vyzkoušet původní hru a najednou se divíte, jak se to vůbec mohlo kdysi takto těžkopádně hrát. Původní koncept počítal s jednoduchým útokem tlačítkem s kolečkem a jeho trojnásobného opakování. Útočit jste mohli pouze tak dlouho, dokud vám nedošlo měřidlo akcí. To se sice samo doplňovalo, ale museli jste se někam zašít a chvíli počkat.

Odin Sphere: Leifthrasir už nabízí něco jiného. Své útoky můžete kombinovat s levou páčkou, můžete kolečko podržet a útok “nabít” a přidat mu na razanci, v klidu pak drtíte brnění, skáčete, létáte a také můžete zákeřně zaútočit shora. Nebo zespoda. Na první pohled se pak může zdát, že tím utrpí hratelnost a že se z vás tak stane mašina na zabíjení. Je i není to tak úplně pravda. Pocit z bojů je příjemný, dodává pocit, že opravdu zvládnete všechno, ale bez dalšího taktizování byste se moc daleko nedostali.

Nepřátelé jsou totiž asi silnější, nebo jich je víc, důvod vám může být prakticky ukradený, protože v boji jej stejně vnímat nebudete. Naopak se musíte soustředit na to, jak účinně vyhrát. Hra vás po souboji odmění předměty a penězi, ale množství se liší v závislosti na vaší úspěšnosti. Čekejte tedy obligátní “S” jako nejlepší známku, která se časem, použitím menšího množství kombo útoků, kouzel a hlavně tedy s ubíhajícím časem, rapidně snižuje.

Totiž vaše zbraň není tou jedinou věcí, která stojí mezi koncem příběhu, tedy bojem s tím největším bossem, a vašim přežitím. Odin Sphere: Leifthrasir je ve své podstatě klasickým RPG se všemi jejími prvky. Takže získáváte zkušenosti, léčíte se roztoky z flakónků a posilujete své schopnosti. Ale zde si můžete sami namíchat lektvary, které v závislosti na použití ingrediencí a jejich množství, mění svůj účinek. Třeba z jedné mrkvičky máte léčebný roztok, ale ze dvou se vám kompletně doplní mana a ze tří máte kompletní obnovu zdraví a ještě chvilkovou neviditelnost. A to je jen příklad. Další zelenina, ano čtete dobře, vám třeba vytvoří na chvilku ochranu elementála, nebo jedovatý mrak. Ale z toho, co použijete na výrobu lektvarů, si můžete také uvařit nějaký chutný pokrm, takže alchymie v laboratoři nebo v kuchyni?

„Všechno pak můžete sníst a doplnit si zdraví, získat XP a trochu si zvětšit healthbar.“

Zní to trochu podivně, ale právě skrze jídlo jsou získávány zkušenosti. Můžete sbírat semínka, ty pak sázet a nechat vyrůst ovoce. Jeden strom vám dokonce dává ovce (ano ovce a ne ovoce) a zabitím ovečky získáte velmi výživnou flákotu masa. Všechno pak můžete sníst a doplnit si zdraví, získat XP a trochu si zvětšit healthbar. Na druhou stranu si můžete všechno nechat v báglu a na tomu určených místech si zavolat paní kuchařku králíkovou a ta vám za to uklohní daleko lepší dobrůtky. Nemusím asi zmiňovat, že když je sníte, získáte všeho víc.

Nevýhodou tohoto systému je jiná věc. Pokud se honíte hlavně za zkušenostmi a jíte jídlo pouze kvůli nim, ztrácíte pak výhodu doplňování zdraví. Respektive jde tato složka potravin vniveč. Ale někdy prostě musí jít logika stranou, protože boss, čekající v další místnosti, je na daleko vyšším levelu a vy se prostě potřebujete posilnit.

Sem tam pak po lítém boji získáte speciální kámen, odemykající schopnosti postav a pak se do boje přidávají aktivní skilly (třeba typu ledové střely) nebo ty pasivní, které vám třeba navýší účinnost útoků zezadu nebo ve vzduchu.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Ten umí to a ten zase vypadá takhle

Hra samotná nám nabízí pětici zdánlivě různých, nesourodých příběhů. Začínáte jako mladá princezna, valkýra Gwendolyn, dcera pána démonů Odina, ale časem se ocitnete třeba v kůži prince Cornelia nebo víly jménem Mercedes. Jak vám jednotlivé postavy budou sedět, to nemůžu říct. Osobně mi nebyla žádná vyloženě protivná, a i když je namapování jednotlivých akcí vždy stejné, styl boje se změní díky užité zbrani. Něco ale občas vypadá docela směšně a podle mne takové drobnosti mohli autoři vyřešit jinak, nebo je úplně vypustit.

Třeba valkýra umí létat, spíše plachtit, ale ve vzduchu se tak nějak logicky udrží. Víla má křídla, takže taky tak nějak čekáte, že bude umět létat, ale roztočit meč nad hlavou prince Cornelia a hrát si chvíli na UH-1 nad Vietnamem, se prostě do konceptu hry nehodí. Někoho taky může odradit vzhled kreslených postav. Nemusí vám prostě sednout, a pokud třeba po kapitole s Gwendolyn zatoužíte po změně pohlaví a těšíte se na krásného prince, můžete být trochu zklamaní. Odin Sphere je svým způsobem pohádka a tak nedostanete do rukou ani prince a ani krále, ale králíka. Tragičnost většiny příběhů je tak trochu degradována vzhledem aktérů, ale dovolím si tvrdit, že jim to odpustíte. A ještě rádi.

„Začínáte jako valkýra Gwendolyn, ale časem se ocitnete třeba v kůži prince Cornelia nebo víly jménem Mercedes.”

Jednotlivé příběhy jsou nám vyprávěny postupně a díky úvodnímu menu hry je navozen pocit, že jde o staré báje, které si v knihovně předčítá malá holčička. Jde o velice jednoduchý nápad, kterým jste ještě více zataženi do děje, a daleko víc také podtrhuje pohádkový vzhled hry. Progres jednotlivých postav pak můžete sami sledovat v další z položek menu a tak dopředu sami vidíte, kolik kapitol máte s danou postavou ještě před sebou a kolik taky za sebou. Ty jsou zobrazovány paralelně na časové ose a tak pokud chcete, vidíte dopředu, kdy se jednotlivé příběhy postav protnou. Osobně jsem tohle moc nesledoval a ani není důvod. Sami si totiž uvědomíte, že třeba postava, se kterou zrovna mluvíte, se v předchozím příběhu pohybovala na několika místech jako nehmotný duch a i když zde jde o jednu z důležitých osob, minule fungovala pouze jako křoví.

Závěrem…

Pomalu se probojováváme k závěru recenze a já nevím, jak shrnout své pocity. Netuším totiž, jak tento překopaný herní systém rozchodí staří fanoušci původní hry. Celkově jde nastavení rychlejšího tempa. Všechno je v porovnání s Classic režimem daleko svižnější. Při pročítání starých recenzí z konzole PS2 jsem narazil na stížnosti, že se hra při velkém množství nepřátel sekala. To už vám dnes opravdu nehrozí a já si myslím, že byla všemi svými inovacemi pouze kvalitně vyleštěna k dokonalosti.

Nemusím asi moc zmiňovat velmi líbivý a vkusný soundtrack a také velmi příjemně rozpohybované postavy, originalitu a variabilitu prostředí i nepřátel. Trochu zamrzí souboje s bossy, kdy jde vlastně pouze o trojici základních úkonů: útočení, uskakování a podpora. Ale toho si stejně všimnete až když je po všem a při boji spíše koukáte na to, kde co lítá a jak se vaši přerostlí protivníci s ubývajícím životem mění. Originalitě se tady totiž meze rozhodně nekladou.