Dragon Quest VIII: Journey of the Cursed King – dospělá hra v dětském hávu

Žila, byla jedna princezna, kterou měli všichni rádi, včetně jejího tatínka krále. Jmenovala se Medea a patřila mezi nejkouzelnější a nejkrásnější bytosti v království Trodain. Cestovala se svým otcem Trodem krajem a v doprovodu jednoho strážného hledala šaška Dhoulmaga. Moc toho ale nenamluvila, protože jsem vám zapomněl sdělit jeden veledůležitý detail. Princezna byla kobyla a král Trod vypadal jako něco, co snědl zástup vegetariánů na špenátových slavnostech. Jen ten strážný vypadal normálně a měl jméno hodně podobné tomu vašemu.

Posaďte se, příběh začíná! Možná…

Osmý díl série Dragon Quest s podtitulem Journey of the Cursed King není nijak novou hrou. Poprvé vyšlo toto RPG v Japonsku pro konzoli PS2 už v 27. listopadu 2004 a v dubnu následujícího roku na západě. Vzhledem k oblíbenosti série a možnostem chytrých telefonů se Square Enix rozhodl naportovat hru pro iOS a Android a tak v prosinci 2013 vyšla hra po několika letech znovu nejdříve v Japonsku a následně 28. května 2014 také na západě. I když to vypadalo, že půjde o poslední verzi hry, vytvořil o rok později Square Enix ještě jednu a ta byla po vzoru předchozího dílu určena pro konzoli 3DS. Ale nejprve pouze pro japonský trh. Nakonec jsme se ale i my dočkali lokalizace a tak se konečně můžeme podívat, jak to s králem a jeho dcerou dopadlo.

Pokud znáte aspoň trochu série Dragon Quest a máte ji aspoň trochu v oblibě, určitě vám rovnou doporučím recenzi přeskočit a jít si hru koupit. Dragon Quest VIII: Journey of the Cursed King je klasickým Dragon Questem se vším, co jej už dlouho charakterizuje, co na něm máme rádi a co na něm nenávidíme.

„Začátek hry prostě nemusí být nutně začátkem příběhu.”

Omlouvám se za ten dlouhý úvod, ale chtěl jsem trochu nastínit, jak celá hra vlastně funguje. A nejen hra, dalo by říci, že celá série Dragon Quest. I v osmém díle dlouho netušíte, co se stalo a proč se některé postavy chovají tak, jak se chovají. I když máte dopředu načtenou kupu novinek o hře, znáte hlavní zápletku a postavy, tak jste vhozeni do rozjetého vlaku a možná vám bude chvíli trvat, než se pořádně zorientujete. Dragon Quest VIII totiž nikam nespěchá, a i když se vám to nelíbí, budete si na to muset zvyknout.

Dohromady se to lépe táhne

Vzhledem k tomu, že je Dragon Quest VIII klasickým RPG, máte hned na začátku partičku, která ale za moc nestojí. Počkat, jak to že partičku, když příběh doposud mluvil pouze o hlavním hrdinovi, (dobře, je tu ještě kobyla a trol, tedy zakletá princezna a král, ale od nich žádné výkony čekat nemůžeme). No jak už jsem jednou poznamenal, Dragon Quest jde na všechno pomalu a třeba začátek hry prostě nemusí být nutně začátkem celého příběhu.

Jste vhozeni rovnýma nohama do lesa a ocitáte se ve skupině nesourodých stvoření, které se navzájem navíc ani moc nemusí. Jen ten “žabák” se chová ke svému koni trochu divně a ten tlouštík vedle naopak až moc milý na mne. Pak vás napadnou nepřátelé, kterým se spíše smějete, jak vypadají a… prostě vás zabíjí. Oživíte se v nedalekém chrámu ve městě za mrzký peníz, vylezete před hradby a jste zase tuzí.

Dragon Quest VIII se s vámi prostě nemazlí. Jste slabí, nepřátel jsou mračna a vy vlastně ani nevíte, co máte dělat. Zapomeňte na nějaké ukazatele, na jasnou nápovědu, tady vás nikdo za ruku nepovede a ještě vás každou chvilku něco ohrožuje. Co se kolem vlastně stalo, zjistíte až retrospektivně po několika hodinách hraní a to ještě pouze to, proč je s vámi ten divně vypadající, tlustý lapka.

Ve skutečnosti jsem se k prvnímu opravdu příběhovému předělu dostal až po nějakých 18 hodinách hraní. V té době už sice tak nějak tušíte, nebo už i víte, co se děje, ale stále neznáte svou totožnost (krom jména, které si sami na začátku zvolíte) a jak ke všem těm divným událostem došlo. Celou dobu honíte nějakého šaška jménem Dhoulmagus, který postupně likviduje všechny důležité lidi a sbírá jejich schopnosti a vědění do magického žezla. Vždycky když se zdá, že už jej máte, něco se semele a Dhoulmagus uniká a nechává za sebou jen zkázu a smrt. Díky tomu sice získáte nějaké ty spojence, posílíte své postavy, naučíte se kupu kouzel a získáte skvělé schopnosti, ale stále zůstává na jazyku hořká pachuť a nesmaže ji ani vtipkování ostatních, vzájemné popichování nebo otevřené nesnášení se navzájem.

„Zapomeňte na nějaké ukazatele, na jasnou nápovědu, tady vás nikdo za ruku nepovede a ještě vás každou chvilku něco ohrožuje.”

Třeba lapka Yangus je krapet jednodušší silák a patrně nechápe, že je zelený trol skutečně bývalým králem a jeho kůň byla kdysi krásná dcera. Všechno mu ale docvakne (a vám taky), když musíte v rámci postupu znovu navštívit hrad Trodain a vidíte zkázu, kterou za sebou šašek zanechal. Zjistíte, že jeho řádění unikl pouze začarovaný král, princezna Medea a vy. Zbytek města leží v rozvalinách a lidé jsou přeměněni do podivných rostlinných soch, a kam se podíváte, vidíte zmar a odevšad na vás padá deprese.

Příběh Dragon Questu VIIl ale není přímočarý. Je spletitý, plný opravdu zajímavých zvratů a časem zjistíte, že třeba hlavní zloun může být jen nástrojem něčeho ještě horšího. Že ti co máte rád, mohou jednat dost nečekaně a že vy nejste tím, co jste si mysleli. Nechce se mi tady toho z příběhu moc prozrazovat, protože pokud jste ještě neměli s hrou tu čest, je lepší nic nevědět a nechat vás, abyste si pravdu zjistili pěkně krok za krokem sami.

Pořád stejně a přesto jinak

Pokud nevíte, jak máte chápat název kapitoly, rád to vysvětlím. Série Dragon Quest má své zásady a ty neopouští ani v osmičce. Setkáte se prakticky s totožným bojovým systémem nebo stejným systémem pro levelování postav. Podobně nacházíte v krajině volně se pohybující monstra a také truhly s užitečnými předměty. Opět vám bude většina nepřátel připadat spíše vtipná, než že byste se jich měli bát, a jako vždy tento vzhled pouze klame.

Při svém putování narazíte na města, které mají jako vždy jedno společné. Liší se od sebe svým vzhledem, ale vždy tam najdete stejné lidi. Tento fakt mi celkem vadil už v předchozím díle a autoři jej neopustili ani v Journey of the Cursed King. Ať už vlezete do vesnice, přístavu nebo města, všude bude prodávat zbraně stejný týpek, lektvary stejná babka, flákat se tu bude stejný blonďák a stráže jenom nosí jiné barvy. Na jednu stranu je to fajn, že víte, co od koho dostanete, ale trochu to sráží pocit z cestování po rozměrném světě hry. Někomu to může vadit, jiný to přijme jako příjemný fakt.

Podobně rozporuplně jsem se cítil i při správě svého majetku. Řazení předmětů a výbavy se takřka nezměnilo a pořád máte pocit, že to jde tak nějak ztěžka, tak nějak přes hlavu a že by šlo všechno spravovat daleko jednodušeji. Opět jde ale spíše o zvyk, a když už máte tohle všechno zafixováno z předchozích her, jedete naprosto automaticky. Intuitivně víte, co kde je a jak to máte použít i bez tutorialu. Který v Dragon Questu VIII stejně není.

Soubojový systém je tahový na kola, kdy můžete svým svěřencům rozdávat příkazy aktuálně nebo si jejich chování připravit dopředu. Nebo je nechat jednat automaticky. Nic co bychom neznali třeba z Persony nebo Atelieru. Můžete tedy bojovat přímo fyzicky, používat schopnosti na sebe nebo na druhé nebo používat útočnou, obrannou nebo posilující magii. Jednotliví členové party se od sebe liší výdrží, silou, magickým potenciálem a tak nějak přirozeně najednou zjistíte, že jeden se chová spíše jako čaroděj, další jako bojový mág, druhý je klasický bijec atd.

Dragon Quest ale není chůva

A platí to i v tomto osmém díle. Snad každý hráč RPG si už zvykl, že pokud se chceme hnout v příběhu dopředu, tak prostě někam dojdeme, dostaneme radu, případně s někým něco vybojujeme, najdeme nějaký dlouho ztracený předmět, vyléčíme/odčarujeme/zabijeme někoho/něco. V Dragon Questu víte, co máte dělat globálně. Ze začátku je třeba najít Dhoulmaga a zbavit princeznu Medeu a krále Troda prokletí. Ale jak se vám to povede, to je víceméně na vás.

„I přes to všechno budete občas dlouho běhat po lese, prohledávat kopce, ptát se všech lidí, vracet se do jednou objevených míst nebo si nadávat.”

Musíte si hodně všímat okolí, ptát se lidí a dávat si souvislosti dohromady. Opravdu můžete doslova zapomenout, že se vám dostane rady kam přesně jít, co tam udělat. Že se vám připíchne na mapě visačka s cílem, a když náhodou zapomenete, co děláte, najdete si aktuální úkol v menu. Tady se nanejvýš poradíte s kumpány, kteří vám ani nemusí dát přesnou odpověď na vaší otázku co dál a třeba se spolu jen pohádají. Přitom když se trochu zamyslíte, je řešení většinou jednoduché jako bulharská striptérka.

I přes to všechno budete občas dlouho běhat po lese, prohledávat kopce, ptát se všech lidí, vracet se do jednou objevených míst nebo si i nadávat, protože kolikrát třeba stačí počkat do večera a vidět vše z jiné perspektivy. Obávám se, že tenhle aspekt hry hodně dnešních hráčů odradí, ale odměnou za nalezení vodítka je právě onen velmi dobrý pocit, že jste na to přišli sami. No možná se u toho ještě budete bít do hlavy, že vás to nenapadlo už před půl hodinou.

Stejně podobně na vás působí i levelování postav, které bych ze začátku přirovnal k Pokémonům. Prvních 10 úrovní totiž projdete jako nůž máslem a schopnosti se jen hrnou, ale najednou se všechno jako zpomalí a dostat se na další úroveň už něco stojí. Je potřeba více EXpů, na odemčení schopností dostanete míň dovednostních bodů, ale i tak je všechno dávkováno přímo úměrně. Když už máte pocit, že nikdo z postav dlouho nepostoupil na vyšší level, najedou se tak stane. Když už si myslíte, že by to chtělo získat další body pro vylepšení boje s bumerangem, tak se tak skutečně stane. Nevím, jak toho tvůrci docílili, ale na mne to fungovalo skvěle. Taková metoda biče a cukru v praxi.

Mimochodem, ve hře existuje i kouzlo Zing. Můžete si v komentářích tipnout, co dělá.

Lepší nebo horší?

Při samotném hraní se nevyhneme srovnání s předchozím dílem. Určitě vás na první pohled potěší kompletní nadabování hlavních postav. Většina nepodstatných NPC sice stále nemluví, ale to už tak nějak překousnete. Hlavní je, že hra působí daleko živěji. Taky hudební doprovod působí vyzráleji a hlavně nenudí a neleze na nervy, jako v Dragon Quest VII: Fragments of Forgotten Past, kde jsem si často zvuk vyloženě vypínal.

Celková rozloha světa mi přišla menší, ale díky komplexnosti a celistvosti příběhu to ani nevadí. Souostroví, po kterém se pohybujete je dostatečně velké, aby vám připravilo nejedno překvapení a v době, kdy získáte loď, se celková plocha pro cestování, i počet nepřátel, ještě rozšiřuje.

Musím ještě poděkovat distributorovi, že kopii hry poskytl s opravdu velkým časovým předstihem, protože při mém pracovním vytížení, by byl měsíc na testování tristně málo. Není totiž problém ve světě osmého Dragon Questu strávit stovky hodin a ani vám to nepřijde dlouho. Příběh si totiž opravdu stojí za to vychutnat.