Gravity Rush 2 – hra s rozletem

Některé hry jsou již od začátku předurčené ke klasifikování jako „stylovka“. Takový ten druh hry, který nemá moc šancí na opravdu veliký komerční úspěch, vlastně je rádo, když se zaplatí její vývoj, ale i přes fakt, že dohromady nepřináší nic moc objevného, při jejím hraní má člověk pocit jinakosti. Možná to je i tím, že jakoby „kreslených“ her se nedělá mnoho a proto každá, která to dotáhne do úspěšného konce a začne se prodávat, stane se mezi jistými kruhy hráčů velmi oblíbenou a dokola citovanou. Nebo je to také tím, že takové hry se dělají předem s vědomím, že ani náhodou netrhnou rekord v prodejích, ale investor prostě chce mít něco extra a tak autoři napnou své umělecké síly tím správným směrem a pak je opravdu na co koukat. Kdo ví.

Gravity Rush 2 je přesně takovou hrou. Pokud máte rádi kreslenou grafiku, zaručeně se vám bude líbit, protože plná pastelová paleta, zvýrazněné linky okrajů objektů a na polygony chudší svět jdou přesně proti obecnému trendu „děláme všechno realističtější“. Vše je podřízeno stylu a ten je pro hru velmi specifický a jednoznačně identifikovatelný, protože tím nejhlavnějším, kromě grafiky, čím se hra odlišuje od mainstreamu, je fakt, že gravitaci máte skoro doslova omotanou okolo malíčku a snad úplně všechno se ve hře děje okolo ní.

„Gravitaci máte skoro doslova omotanou okolo malíčku a snad úplně všechno se ve hře děje okolo ní.“

Nic nového pod sluncem pro veterány

Kdo hrál první díl na PlayStation Vita, nebo loňský remaster pro PS4, tomu nemusím moc vysvětlovat, pravidla okolo kterých se hra točí, ale pro nováčky tu dám lehké shrnutí. Používání gravitace jako způsobu transportu je až dětsky jednoduché. Zmáčknutím R1 zrušíte gravitaci a začnete levitovat. Pak jednoduše namíříte kamerou směrem, kam chcete „padat“ a zmáčknete ještě jednou R1 a vy zkrátka začnete padat k novému pomyslnému centru gravitace. Pokud je v trajektorii pádu na váš směr kolmá stěna, ta se následně stane vaší „podlahou“, i když to je třeba zeď mrakodrapu. Samozřejmě to má omezení a bojovat s přirozenou gravitací můžete jen po omezený čas a pak si musíte nechat nabít sílu, ale i tak se dá vykrucovat slušná akrobacie a stání vzhůru nohama na spodku létajícího ostrova je ve hře spíše normou, než vzácností.

Ach, ano, já se nezmínil o létajících ostrovech. Svět Gravity Rush 2 je něco co patrně vypadlo z mysli Stephena Baxtera (jmenovitě kniha Vor), mixnutého trochou té japonské bláznivosti. Jde o to, že svět Gravity Rush 2 jaksi není až tak úplně normální, protože se sestává z létajících ostrovů. Na nich lidé stavějí města, průmyslové budovy, budují svá živobytí. V hlubších vrstvách atmosféry pak na místech, kde se koncentrují minerály do jakýchsi koulí, žijí potvory, které baští statečné horníky, což snižuje produktivitu práce a zisky bohatých, přičemž sem tam tyhle potvory proniknou do svrchních vrstev atmosféry a na obydlených ostrovech způsobují chaos. To aby bylo do čeho mlátit.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Trocha té sociální kritiky se dá najít všude

Jinak jde samozřejmě o skoro až klasickou alegorii na reálný svět. Lidé žijí nejenom v geografických vrstvách, ale také v sociálních a ano, ty nejvrchnější mají eminentní zájem na tom, aby ty spodní a nejspodnější zůstaly tam, kde jsou. K tomu jim dopomáhá silná armáda a progresivní daňové zatížení. Plus poplatky za skoro cokoliv. Je jasné, že na takovém soudku střelného prachu se nedá sedět donekonečna a jednou někdo škrtne zápalkou. Jenže nebyla by to japonská hra, aby to skončilo nějakou přízemní revolucí. Kde pak, na obzoru se objeví ještě větší hrozba a i s ní se musí hrdinka Kat vypořádat. Naštěstí ne sama, ale víc už radši neřeknu, abych vyslepičil všechno – až tak je hra v jistém smyslu schématická.

„Pro nováčky mám potěšující zprávu. Pro to, abyste si hru užili, nepotřebujete skoro žádné dodatečné informace, zhlédnout nějaké video, nebo listovat Wikipedií.“

Opět, ti kdož hráli minulý díl, mají jednoznačně náskok, ovšem pro nováčky mám potěšující zprávu. Pro to, abyste si hru užili, nepotřebujete skoro žádné dodatečné informace, zhlédnout nějaké video, nebo listovat Wikipedií. Znalost jazyka je samozřejmě mandatorní, ale ani tato nutnost není extrémní, protože většina vyprávění je opět tvořena komiksovými stripy a ty jsou vcelku názorné. Jen škoda, že postavy nejsou plně nadabované a většinou jde o jakési velmi krátké mini-větičky, nebo jenom zvuky, nápadně připomínající japonštinu (ale není to japonština, to mi věřte). Zápletka není moc komplikovaná, a byť samozřejmě postupem času slušně houstne, tak jednak začátek se nese ve znamení „musím si vydělat na další oběd“, následně evolvuje v „bylo by fajn najít své přátele“ až ke klasickému „tak jo lidi, jdeme sejmout hlavního záporáka“.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Něco takového se na západě zkrátka moc nedělá

Je zajímavé, že kdyby to byla západní produkce, asi by tak jednoduchá zápletka a vyprávění spadalo do negativ, ale ono to u Gravity Rush 2 tak nějak moc nevadí. S lehkostí sobě vlastní totiž hra před hráče vrství jednu aktivitu, vedlejší úkol a misi za druhou, takže se člověk cítí stále zaměstnaný, ale zároveň stále tažený příběhem. Znáte takový ten problém, který má třeba Fallout 4, kdy je vám na začátku oznámeno, že někdo hrozně zlý vám unesl dítě a vy ho musíte co nejrychleji najít, jen aby se celý pocit naléhavosti posléze o deset minut později utopil v přehršli vedlejších questů a aktivit? V Gravity Rush 2 se mi to nestalo, byť jde o na prozkoumávání veliký svět a je v něm dost co dělat. Kudos autorům.

Pokud jdete jen po příběhové lince, hra vám nabídne dobrých dvacet hodin čistého času. Když se ale rozhodnete plnit i vedlejší mise, vylepšit si Kat na maximální úroveň, sehnat všechny upgrady, kostýmy, vyblbnout se s fotografováním a účastnit se i některých on-line aktivit (důsledně nepovinné), můžete to číslo klidně zdvojnásobit a to i přes to, že se ve hře vlastně ani nedá pořádně umřít, něco pokazit, nebo dostat se vyloženě do slepé uličky. Kouzlo je totiž v tom, že zcela v tradici japonského designu máte jen několik málo aktivit, povětšinou spojených s létáním. Ty se postupem času decentně obměňují, na sebe nabalují, či vylepšují a s tím si autoři vystačili celou dobu. Takhle dokázali tvůrci Gravity Rush 2 udržet takříkajíc „blbuvzdornou“, ale stále zábavnou a příjemně plynoucí.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Ale bez chyb se to neobešlo

Samozřejmě nic není bezchybné a nebylo by fér něco zatajovat. Tak předně pokud se dostanete do stísněných prostor, může být kamera, respektive orientace v prostoru dost problematické. Hra sice není obtížná, a i když něco zmotáte a umřete, checkpointy nejsou daleko, ale prostě to sem tam ublíží pocitu plynulé hratelnosti. Dalším problémem pro mne bylo jakési „klouzání“ po površích a musím říci, že kdykoliv hra po mě mandatorně vyžadovala použití této schopnosti, dost jsem skřípal zuby, protože ovládání směru je příliš citlivé a ve spojení se schopností při klouzání se přilepit i na kolmé povrchy a následný flip kamery – to kolikrát znamenalo konec jízdy, protože jsem nevěděl, kde jsem a co dělám.

„Pokud se dostanete do stísněných prostor, může být kamera, respektive orientace v prostoru dost problematické. Hra sice není obtížná, a i když něco zmotáte a umřete, checkpointy nejsou daleko, ale prostě to sem tam ublíží pocitu plynulé hratelnosti.“

Nehezký je také samotný začátek hry poté, co se dostanete z těžební oblasti. Těžařská vesnička totiž sídlí v tom okamžiku kdesi v šedivých oblacích a celkový dojem je jakýsi nemastný – neslaný, levně zašlý a neimpresivní. Hned v druhé kapitole se to dramaticky zlepší, ale první dojem je zkrátka nic moc a může nováčky odradit. O dabingu, respektive jeho praktické neexistenci u vedlejších postav a jen omezeném množství u hlavních během rozhovorů jsem se zmínil, ale opět ho tu musím vynést na světlo, protože mi je opravdu líto, v jakém stavu je. Ta hra vypadá prostě vysokorozpočtově a tohle nevypadá moc profesionálně.

A nakonec hudba a zvuk. Hudba je silně subjektivní předmět a tak je těžké ji hodnotit, ale mě osobně se až na několik málo songů spojených s lokacemi líbila. Příjemně funky melodie, povětšinou optimisticky laděné dodávají hře nádech letního odpoledne někde ve středomoří – pokud samozřejmě nejste zrovna někde v akci, nebo netěžíte minerály. Zvuk je také vynikající a různé efekty při létání vzduchem, ničení objektů a během soubojů rozhodně potěší ucho. Leč chyběl mi prostorový zvuk, který by ke hře rozhodně sedl a umocnil zážitek.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Finální verdikt

Takže jak je to s Gravity Rush 2 nakonec? Kdybych ji měl definovat jedním slovem, tak bych řekl zkrátka „příjemná“. Dobře se hraje, přinesla oproti prvnímu dílu hned několik zajímavých novinek a rozšíření (například dvě nové větve schopností vyplývající se silnější a slabší gravitační interakce) a vypadá zatraceně stylově. Tahle hra bude stárnout jen velmi pozvolna. Dá se v ní strávit enormní množství času, takže jde o dobrou investici, má hladký herní průběh, minimum chyb a hrátky s gravitací jsou stále ještě velmi svěží novinkou. Jediné co by mohlo být výraznějším problémem, je její „Japonskost“, což mnozí hráči zde na západě nemusí skousnout. A upřímně řečeno – ona kreslená grafika u většiny lidí moc důvěry nevzbuzuje.

Nezávisle na tom ale mohu s radostí prohlásit, že jde o skvěle udělanou práci, na kterou mohou být autoři hrdí a byť jí nedávám nejvyšší hodnocení, právě kvůli dabingu a těm několika menším chybám, rozhodně ji doporučuji všem, kteří si u her chtějí odpočinout, relaxovat a vidět zase jednou něco úplně jiného.

Gravity Rush 2 koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.