Fate/Extella: The Umbral Star – když za vás bojují jiní

Recenzovaná verze: PlayStation Vita

Vznik série Fate se myslím datuje do dob někdy v letech 2005 – 2006, kdy se na pultech obchodů a na televizních stanicích objevila manga a anime Fate/Stay Night. Alfou a omegou příběhu je válka o Svatý Grál. Prostřednictvím služebníků – servantů, mezi sebou bojuje sedm vybraných mágů. Služebníci se dělí do několika tříd (Saber, Archer, Rider, Berserker, Lancer, Caster a Assasin) a každý služebník chce grál pro sebe, aby splnil jemu, a stejně tak i jeho pánovi, jedno přání. Předobrazy služebníků můžete najít v historických postavách, po kterých zdědili nejen jméno, ale i svou identitu. A tu si úzkostlivě tají. To víte, ono není moc dobré, když ostatní znají vaše slabiny. No a to by asi tak pro nastínění zápletky stačilo. Série Fate pak dostala ještě několik dalších rozšíření, třeba Fate/Zero (a Zero II), Fate/Extra a ještě další.

Fate/EXTELLA: The Umbral Star se odehrává po válce o Svatý Grál, po událostech ze hry Fate/Extra. Služebník jménem Nero a její pán vyhráli válku a získali díky tomu kontrolu nad počítačem Moon Cell Automaton. Právě on má možnost plnit přání. Na důkaz svého majestátu získávají Nero a její paní prsten Regalia, s jehož pomocí dokážou ovládat ostatní servanty (služebníky) bývalých nepřátel. Ale aby to nebylo tak jednoduché, jsou postaveni před nového nepřítele, který má také vlastní prsten Regalia a navíc vypadá jako… Ne, nebudu nic prozrazovat.

Příběh Fate/EXTELLA: The Umbral Star je o to zajímavější, že je vyprávěn z perspektivy hned tří servantů: Nero, Tamamo no Mae a Altera, ale kromě hlavního příběhu si užijete taky vedlejší příběhové linie, které se zaměřují na ostatní servanty. Tohle všechno si ale můžete zjistit už před koupí hry a neprozrazuju tím nic nového.

Jeden za všechny, všichni…

Fate/EXTELLA je na první pohled klasickou akční mlátičkou, ve které kosíte desítky nepřátel, občas narazíte na nějakého toho silnějšího jedince a pak na vás čekají i klasičtí bossové. A bychom nevybočovali ze standardů vůbec, máme tady taky na konci kapitol nějaké ty super bossy. Do toho musíme dobývat sektory jednotlivých map, nejlépe všechny, zabránit invazi nepřátel mezi oblastmi, náležitě řetězit komba a zahrnout své servanty dostatečným množstvím EXpů a také náklonosti. Nehledejte nějaké novinky, celý koncept se drží zažitých pravidel. A abych řekl pravdu, vůbec to nevadí.

„Nehledejte nějaké novinky, celý koncept se drží zažitých pravidel. Abych řekl pravdu, vůbec to nevadí.”

Aby nebyl příběh moc jednoduchý, nehrajete za servanty ale za mistra, se kterým oni již zmínění servanti spolupracují. Na začátku si svou postavu přizpůsobíte (tvrdí hra), ale jde jen o výběr pohlaví a jména. Hlavní zábavu čekejte až se svými servanty, kterých pod vámi bude postupně sloužit celkem šestnáct, rozdělených do osmi tříd: Saber, Archer, Lancer, Caster, Assassin, Rider, Berserker a jedna extra třída. Podle tříd se také mění bojové styly. Třeba Nero Claudius je třída Saber a skvěle ovládá meče a jde o takovou optimálně vyváženou postavu, co se týče schopností. Hlavní servant druhé kapitoly je Tamamo no Mae, což je vlastně něco jako mág (třída Caster) a tak umí používat spíše magické schopnosti. Poslední z trojice hlavních servantů je zase Saber jménem Altera. Ale i když je asi nejkrásnější, máte z ní pocit, že si tak nějak užívá násilí, které její bojový styl nabízí.

Ovládání postav je ale už identické a to i co se týče vytváření kombo útoků. Liší se podle použité zbraně pouze provedením, grafickým vzhledem a účinkem. Čtvereček nabízí slabší útoky, trojúhelník ty silné a jejich kombinací vytváříte komba. Hrozně mne potěšilo, že nejsou nijak extra překombinovaná. Vždy začínáte čtverečkem a tuhle akci zopakujete buď několikrát, nebo ji ukončíte trojúhelníkem. Prostě žádné zmatené mačkání tlačítek sem a tam. Do toho křížkem skáčete, Lko poskytuje obranu, Rko zase úhybný manévr.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Prozatím jsem nevzpomenul tlačítko s kolečkem a je to záměrné. Na něj je namapována speciální akce, útok jménem Extella Maneuver. Síla tohoto útoku záleží na stupnici, kterou nabíjíte zabíjením nepřátel, a když je plnější, dokážete postupně několikrát za sebou zasáhnout určitého nepřítele. A jako bonus i ostatní, kteří jsou v jeho dostatečné blízkosti. Častokrát si takhle poradíte s přesilou a ještě se třeba zbavíte několika menších bossů. Minimálně jim uberete dost zdraví.

Servanti mohou projít i určitou změnou formy (spouští se po naplnění měřáku stisknutím L + křížek). Nejdříve se změní vzhled servanta a následně zjistíte, že jde zabíjet okolní nepřátele s daleko větší lehkostí. Doprovodné efekty transformace se ale liší i v závislosti na zvolené postavě. Když vezmu třeba Nero, tak ta využívá sílu ohně, kdežto Tamamo no Mae zase led a sníh. Osobně se mi její transformace líbila nejvíc. To víte, kitsune.

Abyste získali kontrolu nad celým územím, musíte získat takzvané Regime Matrices. Každé území má jiný počet těchto “klíčů” a každým sektorem získáte jejich jiný počet, ale vašim cílem je jich sehnat v každé mapě patnáct, když se to nepříteli podaří dřív, končíte.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Co je špatně?

Nevím, jestli jsem vás prozatím přesvědčil o důvodech koupě Fate/EXTELLA (asi jsem ještě neudal moc důvodů), ale budu se o to pokoušet dál. Začneme třeba příběhem. Když se na něj koukneme detailněji, tak bohužel nečekejte nic světoborného. Je zábavný, chvíli sice nevíte co se děje, ale jakmile se dostanete do obrazu, všechno začne dávat smysl. Hodně také pomáhá pohled z více stran a dočkáte se nějaké té komplikace, nějaké té zradičky. Ale když už víte, že k ní jednou dojde, není těžké odhadnout, kdo bude v další kapitole příštím zrádcem a spíše jen čekáte, kdy k tomu už dojde. Takže příběh asi nebude tím pravým ořechovým.

„Než přejdete z jedné bojové akce na druhou, jste zavaleni takovým množstvím textu, že totálně vychladnete a celé nadšení zmizí do nenávratna.”

Mne osobně překvapily víc než příběh jiné dvě věci. Nemile i příjemně. Tou první je neskutečné rozmělňování akčních částí právě příběhem. Já vím, že to zní hrozně, ale je to tak. U spousty her si hráči ztěžují na špatnou, nevýraznou nebo i chybějící příběhovou složku. Fate/EXTELLA příběh má, má ho i pěkný, i když tedy ne zrovna originální. Zase se v něm mihnou dobře napsané a plastické postavy. Jen je ho tam prostě na můj vkus moc. Věřte mi nebo ne, ale než přejdete z jedné bojové akce na druhou, jste zavaleni takovým množstvím textu, že totálně vychladnete a celé nadšení zmizí do nenávratna. Navíc je použito velmi málo lokalit a tak všechno drží pouze dialogy.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Druhou nepříjemností je délka kapitol. Tak nějak si už zvyknete, že jsou východní hry vcelku pěkně roztahané. O to víc jsem tady byl překvapený, když najednou první kapitola skončila. Na můj vkus byla neskutečně krátká. Fakt jsem byl hodně rozladěný, ale všechno zpravil návrat do úvodního menu a nálada se během setiny sekundy přesunula na druhou stranu stupnice. Ano, za tím, že hlavní kapitoly jsou krátké, si stojím i nadále, ale po jejich dohrání se vám odemkne neskutečně hodně dalších možností. Třeba vedlejší příběhové linie s každým ze servantů, free bitvy, kde si vyberete servanta i protivníka, galerie, informace ohledně všech známých servantů a samozřejmě možnost pořádně nalevelovat postavy a vyzkoušet hlavní linii na největší obtížnost.

Pro koho vlastně?

Fate/EXTELLA: The Umbral Star je hra určená pro všechny druhy akcechtivých hráčů, ale mne třeba hned ze začátku pěkně vyškolila. Neříkám, že jsem nějakým excelentním hráčem tohoto žánru, ale fakt mne baví. Mám rád “warriors” hry a tohle je vlastně jen její klon. Ale jelikož jsem už starší ročník, chci se u hraní především bavit.

Když Fate/EXTELLu spustíte, vybíráte si i náročnost (kdybych vám to teď neprozradil, asi by vás to nenapadlo) a já tedy hned skočil na zlatý střed. Nejvyšší obtížnost máte stejně zamknutou, protože potřebuje trochu víc nabušené postavy na vyšším levelu, a přece nezačnu na tu nejslabší. Než ale začnete skutečně hrát, ještě vás hra upozorní, že “pro začínající hráče je určena spíše nejlehčí obtížnost”. No nebudu zapírat, hra měla pravdu. Prvních pár lokalit jsem nakonec proběhnul na nejlehčí obtížnost a až pak jsem se vrátil na střední obtížnost, protože i u zábavy je dobré trochu přemýšlet. Naštěstí můžete měnit obtížnost i během hraní (dokonce i pohlaví).

Do toho přidejte možnost si za vydělané body vytvářet výbavu podle získaných receptů a namapovat si ji na směrové klávesy a dostanete vcelku hodně zábavného obsahu a možností se překonávat. Bohužel jde asi víc o to, jak dlouho vás bude skutečně bavit a jak dlouho u ní vydržíte.