Yakuza 0 – prachy, neony, špína a hnus velkoměsta

K městským akcím typu GTA mám jako dlouholetý hráč opravdový odpor. No možná jsou tohle až zbytečně ostrá slova. Tenhle druh her mě prostě nezajímá. Mám rád propracované příběhové linie, nebo naopak koridorovky bez sebemenší invence. Série Yakuza je právě oním prvně jmenovaným typem her, na které se rád koukám před jejich vydáním, ale nikdy jsem neměl potřebu je hrát. Baví mne detailnost postav a prostředí, prezentovaných na oficiálních screenshotech, ale vždycky jsem měl zafixováno, že jinak jde pouze o klasický otevřený svět, kde se můžete, ale nemusíte držet příběhu a žít si svůj život kriminálního živla. Jak jsem se mýlil…

Hurá do víru nočního života!

Příběh Yakuzy 0 začíná 9. prosince roku 1988. V té době byla japonská ekonomika na vzestupu, a když se někde začnou točit peníze, přináší s sebou logicky i různé další neřesti. Bohužel v takto fungující společnosti má časem každý člověk svou cenu, na což tehdejší podsvětí spoléhalo. Yakuza 0 je úvodem celé série a tak můžeme sledovat její klasické (anti)hrdiny Kazumu Kiryu a Gora Majimu, kteří se teprve vydávají na cestu zločinu a postupně se více a více zaplétají do boje Yakuzy o moc. Původně byla hra vydána v Japonsku v první polovině roku 2015 a jak už to tak bývá, u série Yakuza zvlášť viditelně, jsme si museli na západní lokalizaci hodně dlouho počkat.

Jak už jsem napsal v úvodu, nemám rád městské akce a série Yakuza nebyla výjimkou (ano, správně je použit minulý čas). Navíc si Yakuza (hra, ne organizace, i když…) získala za dobu co je na trhu, velké množství fanoušků a to i na západě. Střihnout si recenzi pro mne nebylo jednoduché rozhodnutí, ale protože jde vlastně o začátek příběhu dvou hlavních aktérů, dost mi to finální rozhodnutí ulehčilo. Nemusíte se totiž moc zajímat o nějaké příběhové návaznosti nebo na odkazy na předchozí díly. Tady totiž všechno teprve začíná.

Postupně zavítáte do několika fiktivních částí velkoměst, plných vykřičených podniků, zářících neonů a hlavně míst, které vyloženě praskají ve švech, protože nabízí zábavu mladým… no řekněme, že kriminálníkům. Na ulicích se prochází obyčejní lidé, ale také jedinci, kteří bojují v pouličních rvačkách za vidinou hromady získaných jenů nebo se pouští do riskantních investic do nemovitostí.

Mne osobně neskutečně potěšila celá řada drobností, díky kterým se skutečně budete cítit jako v Japonsku 80. let. Jednou z nich je třeba nemožnost přepnout se na anglický dabing, takže když chodíte po ulicích, slyšíte všude okolo pouze japonštinu. Stánky s typickým jídlem nebo úslužní prodavači před obchody celou scénu jen dotváří.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Pěsti ve tmě, sem tam nějaká ocelová tyč

Příběh se točí kolem boje o moc několika klanů Yakuzy, kteří se všichni snaží získat jeden a ten samý pozemek. Prostřednictvím něho by získali většinovou kontrolu nad fiktivní čtvrtí Tokia Kamurocho. Příběh střídavě skáče mezi Majimou a Kiryem a vlastně nás seznamuje s dvěma pohledy na stejný problém. Časem se obě příběhové linie pomalu, v méně než 20 kapitolách, prolínají, ale každá z postav se od sebe dost hodně liší. Majima a Kiryua jsou hodně specifičtí, trochu jinak se chovají a záleží jim na trochu jiných věcech. O to víc je příjemnější, když se mezi nimi po několika jednotlivých kapitolách přepínáte. Vše je navíc vystavěno formou televizního seriálu, každá další kapitola začíná shrnutím toho, co se stalo v té předchozí. Způsob vyprávění prostřednictvím jednotlivých kapitol je také úžasný z hlediska udržení tempa hry a určitého množství napětí. V některých případech se už schyluje k vyřešení nastalé situace, ale musíte si prostě počkat několik kapitol.

„Vše je navíc vystavěno formou televizního seriálu, každá další kapitola začíná shrnutím toho, co se stalo v té předchozí. Způsob vyprávění prostřednictvím jednotlivých kapitol je také úžasný z hlediska udržení tempa hry a určitého množství napětí.”

Hlavní příběh je sice tak trochu klišoidní, ale tvůrci umí všemu dodat uvěřitelnosti a na zajímavosti, prostřednictvím neskutečně plastických postav. U každého člověka najdete silné a slabé stránky a hra se je nebojí jakkoli ztvárnit. Bohužel musím zmínit i první zápor hry, kterým je mimika postav. I když vypadají jednotlivé tváře na obrázcích naprosto dokonale, tak v pohybu nejsou obličejové animace adekvátní hlasovému projevu. Neříkám, že je to špatně, neříkám, že by bylo jednoduché ji vytvořit, ale Japonci jsou známí svým až přehnaně emotivním způsobem vyjadřování. Tomu odpovídá perfektní dabing postav, ke kterému právě moc nesedí výrazové prostředky tváří. Postavy jsou uvěřitelné, ale koukají na vás někdy úplně gumovými výrazy.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Nuda rozhodně nehrozí

Teď se zase vrátím k tomu, proč nemám rád městské akce s otevřeným světem. Důvod je jednoduchý, nedokážu udržet pozornost u hlavní dějové linie, musím se odklonit od “vytyčené trasy” a vyzkoušet všechno, co jen jde. Často se mi tak stane, že strávím hodiny a hodiny plněním vedlejších questů (které jsou v podstatě stejné) nebo jen procházením po krajině.

Ale Yakuza 0 je vzácným příkladem toho, jak najít až neuvěřitelně dokonalou rovnováhu mezi velikostí prostředí a hloubkou příběhu. Městské čtvrti jsou tak ideálně a dostatečně velké, abyste se v nich cítili jako ve městě a přitom vám nehrozí, že byste se v nich ztratili. Najdete tady bezpočet různých budov a obchodů, které můžete navštívit a prozkoumat. Neříkám, že můžete vejít všude, ale ve světě Yakuzy 0 si můžete klidně zazpívat v karaoke baru, zahrát si šipky, zatančit, zahrát biliard, vyzkoušet pár hazardních her nebo se registrovat do mahjong ligy a venku si se staříkem zahrát japonské šachy šógi (kde jsem vždycky totálně pohořel).

„Ve světě Yakuzy 0 si můžete klidně zazpívat v karaoke baru, zahrát si šipky, zatančit, zahrát biliard, vyzkoušet pár hazardních her nebo se registrovat do mahjong ligy a venku si se staříkem zahrát japonské šachy šógi.”

Když vás přestane bavit hazard, můžete navštívit kluby s hosteskami, nebo si zajdete na bowling a pro dříve narozené hráče připravila Sega herny s klasickými arkádovými hrami od… no od Segy. Na ulicích toho najdete mnohem víc (třeba herny s autíčky na dálkové ovládání) a možná že jsem ani všechno neobjevil, ale množství neformální zábavy je ohromující. Jinde bychom něco podobného viděli možná ve formě prémiových DLC.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Z předchozího textu to možná vypadá, že se v Yakuze 0 celý čas motáme mezi hlavní kampaní a různými volnočasovkami. Tyhle aktivity jsou skutečně zábavné, ale opravdovou hloubku a uvěřitelnost žijícího města přichází až s dílčími příběhy. Obě městské čtvrtě jsou doslova přeplněné nejrůznějšími postavami, které postupně využijí pomoc Majimy nebo Kirya. Některé příběhy můžou na první pohled působit neuvěřitelně (třeba když sledujete přítelkyni jednoho mladíka, který si myslí, že si vydělává peníze prodejem svého těla a nakonec zjistíte, že prodává “pouze své” spodní prádlo), nebo když pomáháte mladému policistovi najít ztracené sebevědomí. Ale tady je to o něčem jiném.

Většina vedlejších úkolů se v jiných hrách točí kolem jedné věci, popřípadě se mění zadání, ale provedení je stejné. „Zajdi někam a někoho zabij” nebo „zajdi někam a přines tohle” (a přitom někoho musíte zabít). U Yakuzy 0 v tomto směru nečekejte žádný stereotyp. Většina vedlejších příběhů se ve městě často vyskytuje úplně náhodně. Nebo aspoň máte pocit, že jsou ve městě rozeseti nahodile, jako byste na ně narazili právě v ten daný čas, kdy je to ideální. Jednou proto budete zastupovat nedochvilného producenta při natáčení televizní reklamy, jindy si hrát na přítele holky, která svému otci tvrdí, že skutečně s někým chodí. Budete dohazovat zamilovanému klukovi čínskou továrnu na falešné šperky, postaráte se malé holčičce o hračky, poradíte rockové kapele nebo si budete na zdi veřejných záchodků dopisovat se slečnou (tohle mně pobavilo a bavilo asi nejvíc).

U obou dvou hlavních představitelů Yakuzy 0 najdete také specifické vedlejší činnosti. Kiryu může kupovat v celé oblasti Kamurocho různé budovy a podniky a Majima zase do svého nočního klubu shánět nové dívky. Ani u jednoho nejde o nic, co by vyloženě podporovalo příběh, ale doplňuje jej a přidává na uvěřitelnosti postav. A navíc, oba dva druhy podnikání jsou zcela dobrovolné a nemusíte je vůbec plnit.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Kiryu nebo Majima?

Přečetli jste už hodně textu a nic z toho? Přejdeme tedy k tomu podstatnému. Převážná část vašeho hraní v Yakuze 0 strávíte mlácením lidí. Naštěstí můžeme s klidem říct, že jak jsou boje jednoduché, tak jsou i hodně zábavné. Pro každý souboj můžete volit mezi třemi různými bojovými styly, rozdílnými u každé postavy. Jak jsem se dočetl, jde u Yakuzy 0 o novinku. U každého stylu se můžete dovybavit nějakými těmi zbraněmi nebo dokonce používat předměty z vašeho okolí. Každý styl klasicky nabízí lehký a těžký útok nebo nějaký konkrétní zvláštní útok nebo pohyb, prostě jedinečnou akci. Já osobně si nejvíc oblíbil Majimův styl s pálkou v ruce. Má švih, razanci a při speciálních úderech stylové cutscény.

Boj sám o sobě je hodně brutální, krvavý, ale nikdy ne smrtelný. Netuším, proč Sega přišla s tímto krokem, ale ať už protivníky zmlátíte sebevíc, nikdy je nezabijete. Pokud nejde vyloženě o důležitý příběhový zlom. Takže i když se na vás někdo vrhne na ulici a vy ho zmlátíte baseballovou pálkou a rozbijete mu obličej o betonovou zeď, vždycky se po boji omluví a se strachem uteče pryč. Ne že bych byl nějaký zastánce bezdůvodného násilí, ale v souvislosti s podsvětím to působí poněkud divně.

Bojový systém je ale hodně příjemný a účinný, když se naučíte využívat výhody jednotlivých stylů. V běžných bitvách na ulici tím sice víceméně získáte jen peníze navíc, ale v boji proti bossům je důležité využívat aktivně speciální údery. O hodně si tím zkrátíte délku souboje a navíc si tím užijete trochu více filmového pocitu, působí to tak trochu blockbusterově. Prostě lahodí každému oku.

Největším problémem soubojů jsou bohužel střelné zbraně v rukách nepřátel. Pokud narazíte na bandu, kde má pistoli jeden člověk, sejmete ho jako prvního a ze zbytkem si poradíte levou zadní. Bohužel, pokud je ozbrojených nepřátel více, může to znamenat opravdové problémy. Buď to ale vezmete jako výzvu nebo vám to bohužel ukousne trochu nervů a přidá pár šedin mezi vlasy.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Zemský ráj to na pohled

Tak jako jsem před několika odstavečky výše popisoval vzhled postav, tak místa, kde souboje probíhají, lahodí oku snad ještě víc. Tokio vypadá jednoduše skvěle, v ulicích je hustý provoz, spousta lidí, kteří se všude motají, postávají, klábosí, utíkají na domluvené schůzky, ale taky se hádají, motají se po opuštění lokálu nebo třeba i zvrací. U stromů se válí kupy odpadků, spousty kol a u hlavních ulic stojí taxíky, fungující jako rychlé cestování. Každý koutek Yakuzy 0 je vytvořen dokonale a hlavně uvěřitelně. Podle mne jde o jedno z nejlepších ztvárnění života v Tokiu 80 let. Nebo možná života v té době v kapitalistických státech.

„Podle mne jde o jedno z nejlepších ztvárnění života v Tokiu 80 let. Nebo možná života v té době v kapitalistických státech.”

Při psaní recenze jsem uvažoval, jestli mám zmínit čas, strávený ve virtuálním městě. On je totiž ukazatel herní doby velmi zrádný. Strávil jsem hraním hlavní dějové linie nějakých 40 hodin, ale procentově mám hru prošlou na něco málo k 40 procentům, kde se počítá úplně vše. A to jsem opravdu hodně času trávil plněním sidequestů a děláním různých aktivit. Třeba sběru telefonních karet s obrázky japonských reálných idolů.

Yakuza 0 je ve zkratce fenomenální hra, která dokáže nabídnout působivý příběh s uvěřitelnými a důvěryhodnými aktéry. Pro nováčky série Yakuza je tohle seznámení s Kiryem a Majimou ideálním vstupem na pole japonského kriminálního podsvětí a fanoušci série se určitě rádi seznámí s jejich postupem v Yakuze.

Yakuza 0 koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.