Drawn to Death – ručně malované, totálně šílené

Velmi obdivuji indie vývojáře, kteří v rámci svého jednočlenného „týmu“ dokáží vytvořit skvělou hru vyznačující se povedenou hratelností, je zábavná, dobře vyvážená a ještě ke všemu hezky vypadá. Drawn to Death je totiž jasným příkladem toho, že pokud skvěle ovládáte jeden ze zmíněných aspektů úspěšné hry, není automatické, že jste schopni podobně kvalitně vytvořit i zbytek.

David Jaffe je zvučné jméno, ostatně aby také ne, když stojí za hrami jako je Twisted Metal nebo sérií God of War. Jaffe se rozhodl vytvořit si vlastní hru a finálním produktem je právě Drawn to Death, což je směsice absolutní šíleností a multiplayerového zážitku. Ve výsledku je však hra především onou absolutní šíleností, která by mohla některým specificky vyhraněným hráčům přeci jen imponovat, většina herního rybníčku však bude namísto nemilosrdného mačkání tlačítka Share, jen aby si udělala screenhot ze svého skvělého skóre, nemilosrdně poklepávat na čelo, jak jen mohlo něco takového vzniknout.

Co tedy Drawn to Death vlastně je? Jde o čistě multiplayerovou akční střílečku z pohledu třetí osoby, která staví na třech zásadních pilířích – extravagantnímu vizuálu, unikátních postavách a nezvykle široké paletě zbraní. To zní takto na papíře ale poměrně dobře, že? Drawn to Death je bohužel ukázkovým příkladem nešťastného provedení jinak vcelku dobrého nápadu. Nemohu popřít, že se najdou hráči, kteří si i přesto hru oblíbí a na určitou dobu je dokáže zaujmout, rád bych ale takový exemplář hráče, který si absolutně neváží svého času a nervů, chtěl vidět na vlastní oči.

Domina se žraločí hlavou nebo plesnivý myšák s motorovou pilou?

Že hra sází především na extravaganci a odlišení se je zřejmé na první pohled. Podtrhují to samozřejmě i hratelné postavy, kterých je půl tuctu a rozhodně jde o snad nejvíce vzájemně se odlišující šestici, kterou v herním světě můžete najít. Postavy se neliší jen bláznivým vizuálem, ale také schopnostmi, které jsou ještě daleko více šokující. Každý charakter nabízí sobě vlastní unikátní pohyby, zvláštní schopnosti a také speciální útoky. Kupříkladu Alan, kterého většinou uvidíte s motorovou pilou a plesnivě zelenou hlavou myšáka, disponuje automatickou regenerací zdraví, může se na krátký čas kompletně zneviditelnit a jeho speciální útok Flying Death dokáže zabít hned několik nepřátel najednou. Tím se dostáváme bohužel k první velké slabině hratelných postav, kterou je žalostná nevyváženost. Alan je už z výčtu jasným favoritem, protože jsou tu postavy, které jsou právě oproti němu slabé prakticky ve všech ostatních ohledech. V prvních hodinách jsem si myslel, že jsem pouze zatím nepřišel na všechny možné strategie a způsoby, jak jednotlivé postavy využít, opak je bohužel pravdou. Ostatně, pokud se dostanete do souboje už se zkušenými hráči, některé postavy jednoduše nepotkáte, protože jejich schopnosti jsou ve frenetické akci, kterou multiplayer Drawn to Death nabízí, prakticky k ničemu.

„Pokud chcete hru ovládnout tak, abyste v ní byli alespoň průměrní, rezervujte si ve svém herním rozvrhu desítky a desítky hodin.“

Není to však jediná slabina, která se postav a jejich vlastností týká. Každý charakter z naší šestice má kromě již zmíněných speciálních pohybů, vlastností a útoku také tzv. výhody a nevýhody, které se vztahují na ostatní postavy. Zůstaňme u dobře známého plesnivého myšáka Alana, který svou motorovou pilou, což je jeden z jeho speciálních útoků, dokáže uštědřit dvojité poškození, avšak pouze pokud proti němu stojí postava ďábelského Diabla. Naproti tomu Alanovu neviditelnost jako jediná prohlédne Cyborgula. Nemusíte být zrovna Steven Hawking, abyste si alespoň zhruba spočítali, že tu vzniká velké množství kombinací postav, které mohou vzájemně svést nerovný boj, což zní v první chvíli dobře, avšak po jaké době si jste schopni zapamatovat všechny tyto speciální vlastnosti a v litém boji si je včas vybavit? Nejsou to však jen tyto „výhody a nevýhody“ jednotlivých postav. Alan má v součtu celkem deset unikátních schopností, speciálních útoků a dalších specifikací, které se hodí do pomalé a strategické karetní hry nebo tahového RPG, ale rozhodně ne do rychlé akční řežby.

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Hlavním problémem tohoto schématu speciálních vlastností není nejenom to, že jich je zbytečně moc, ale protože nenabízí žádný systém, který by hráči pomohl při jejich rozeznávání a používání. Většina podobných her, vzpomeňme například na povedený Overwatch, nabízí pomůcku v podobě kámen-nůžky-papír systému, kdy jednotlivé výhody a nevýhody působí ihned logicky a i při rychlé hratelnosti je dokážete využít. Drawn to Death však v tomto směru prohrává nejen díky jejich velkému množství, ale také extrémní nevyváženosti, která z toho všeho dělá ještě větší nepořádek. Pokud tedy chcete hru ovládnout tak, abyste v ní byli alespoň průměrní, rezervujte si ve svém herním rozvrhu desítky a desítky hodin.

Od lodní kotvy až po ze zad vyrůstajícího basketbalistu

Je zcela bez překvapení, že i arzenál zbraní překypuje extravagancí a nechutnou brutalitou. Hra nabízí celkem 26 zbraní, což je rozhodně slušná nadílka a disponuje nejrůznějšími druhy železa od brokovnic až po samopaly a odstřelovací pušky. Většina zbraní se samozřejmě vymyká zajetým kolejím, ať už svým vzezřením, tak i způsobem používáním a střelivem.

Zbraně však trpí stejným problémem jako postavy, i arzenál je totiž trestuhodně nevyvážený. U postav by se dalo ještě argumentovat tím, že s určitou postavou, která vypadá na papíře slabší, lze vyvinout nějakou super úžasnou techniku boje díky její jedinečné vlastnosti, avšak u zbraní už se na nic vymluvit nelze. Jednoduše pokud některá ze zbraní dává menší poškození než jiná, je k ničemu. Kupříkladu Star Laser 3000 je v současnou chvíli zdaleka nejvíce oblíbenou zbraní, a pokud ho vyměníte za zbraň podobného kalibru, okamžitě poznáte diametrální rozdíl v míře poškození, které zbraň dokáže protivníkovi uštědřit. Souvisejícím problémem je i fakt, že každá z postav má netradičně velké množství životů, dost často se tak hratelnost zvrhne v prachsprosté nahánění ostatních hráčů, protože při běžném několikasekundovém střetu se jednoduše nedokážete vzájemně zabít.

Z papíru arénu neuděláš

Signifikantní vizuální zpracování mělo zcela určitě sloužit jako zábavné odlišení a do určité míry jistě i jako umění. V tomto ohledu záleží silně na preferencích každého hráče, nicméně ačkoli samotný nápad mi rozhodně nepřipadne špatný, výsledek mě jednoduše neuchvátil. Svět totiž působí nejen jako by byl namalovaný ručně propiskou na školní sešit, ale bohužel i jako by byl vyroben z papíru. Ve výsledku tak každá mapa představuje něco, co vypadá jako nedodělaný školní projekt z kartonu, který je polepen počmáraným papírem. Herní svět působí mrtvě a bez života, postrádá jakoukoli pestrost a je jednoduše obyčejný.

Tomu nepřidávají ani arény, kterých je celkem sedm a přestože se vzájemně poměrně dost odlišují a díky malé velikosti si je lze překvapivě rychle zapamatovat, nenabízí jednoduše nic zajímavého. Je samozřejmě otázkou, jestli se dá vůbec z ingrediencí jako je propiska a školní sešit vytvořit něco vizuálně působivého, já však bohužel v tomto směru necítím absolutně žádné nutkání u hry zůstávat.

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde

Drawn to Death je příkladnou ukázkou titulu, který je tak netradiční, že je vcelku jednoduché ho poměrně rychle shodit. Jak už jsem psal výše, přiznávám, že jsou aspekty, které jsou bez diskusí na hře špatné a stejně tak jsou věci, které se mohou někomu líbit a někomu ne. Bohužel prvně zmíněného je vše daleko více a nejde o malé věci, nad kterými by bylo možné mávnout rukou.

„Hra od vydání dostala hned několik opravných patchů, přesto i nadále můžete narazit na chyby, které nelze označit zrovna za malé či bezvýznamné.“

Kapitolou samou pro sebe jsou nejrůznější bugy, kterými je hra prošpikovaná. Poměrně často jsem měl problémy vůbec se připojit do hry, popřípadě její hledání trvalo dlouhé minuty. Mnohokrát jsem také zažil, že se nepřátelé z ničeho nic začali vznášet ve vzduchu a poletovali po mapě bez možnosti je sestřelit. Jindy se zase chyby týkaly mě samotného, kdy se moje postava zasekávala o objekty a jednou jsem byl nucen opustit hru, protože jsem zůstal zaseknutý ve zdi.

Nutno podotknout, že mnoho z těchto problémů několik dní před napsáním této recenze úspěšně zmizelo, bohužel i teď se čas od času objeví problémy s připojením do hry nebo podivným chováním ostatních hráčů. Komplikace jsem měl kupodivu také s ovládáním, kdy bylo potřeba častokrát tlačítko zmáčknout vícekrát, aby se vůbec něco stalo. Pokud jste se dostali do betatestování, podobných a dalších bugů jste mohli potkat opravdu hodně, o to mrzutější je, že i po ostrém vydání hry se jich objevovalo více, než byste čekali. Hra od vydání dostala hned několik opravných patchů, přesto i nadále můžete narazit na chyby, které nelze označit zrovna za malé či bezvýznamné.

Hratelnost samotnou však sráží na kolena i další věci. Jak už bylo napsáno, je zcela evidentní, že v jádru dobrý nápad vyčpěl a výsledné provedení zanechává jen zápach nefunkčnosti. Už samotné ovládání dává jasně najevo, že ne vše je doladěno tak, jak by mělo. Zaměřování je velmi kostrbaté a ani po mnoha hodinách se vám nedostane pod kůži. Protože je Drawn to Death rychlou a frenetickou akcí, je třeba mířit a pohybovat se zároveň, což nedostatky ovládání ještě více prohlubuje. Nespolehlivé zaměřování se totiž kombinuje s pohybem postav, které někdy připomíná spíše klouzání po povrchu. Situace je o to horší, že hra vás směřuje k tomu, že máte využívat všech svých akrobatických schopností, postavy totiž mohou v rámci možností běhat po zdech nebo se hákem přitáhnout na vyvýšená prostranství, v praxi to však připomíná snahu o zlomení si pravého palce. Skok je totiž namapován na tlačítko X, takže neustále přehmatáváte z analogu pro míření na tlačítko pro skok, což je u velmi rychlé a akční hry opravdu problém, který by se, jak sami asi uznáte, ve hrách jako je Battleborn či Overwatch nestal.

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Narazíte pak i na už drobnější prohřešky, jako je ne úplně šťastný interface, kdy je někdy obtížné zjistit vůbec, kolik vám zbývá nábojů, či podobné podstatné informace a o moc lépe na tom není ani hlavní nabídka a další menu. Zcela zřejmá je stylizace do počmáraného školního sešitu, ve kterém se celá hra odehrává, bude vám ale sakra dlouho trvat, než se v nabídkách hry zorientujete. Na podivné pachuti neuberou ani mikrotransakce, které přidávají nové skiny nebo i zbraně, ale nepůsobí jako něco, co by vám dalo protihodnotu, za kterou je hráč schopen utratit své peníze.

„Váš průvodce ve formě žabáka s patřičně prořízlými ústy nevynechá jedinou možnost, aby vám dal najevo, jak bezvýznamným kusem ničeho jste.“

Nechci však, aby se recenze zvrhla na jednostranné plivání. Drawn to Death má i své dobré stránky, ty se však krčí pod tíhou všech jejích nedostatků. Pokud vás zrovna neobtěžují bugy nebo se nevztekáte nad tím, jak trestuhodně dlouho trvá, než někoho zabijete, můžete se přistihnout, jak si užíváte rychlou a zábavnou akci, jenž lze někdy označit i za chytlavou záležitost. Obávám se však, že hra nemá tolik co nabídnout, aby dokázala hráče upoutat na delší dobu, což je, jak jistě sami uznáte, alfa a omega každé multiplayerové hry. Zatímco postavy a zbraně lze považovat rozhodně za originální, sráží je jejich trestuhodná nevyváženost, co se týče herních režimů, zde bohužel o nějaké originalitě nemůže být řeč. Najdete zde nejrůznější variace na klasický Team Deathmatch či obvyklé „všichni proti všem“, jediným náznakem originality je tak režim Organ Donor, který je ale velmi podobný například Kill Confirmed ze série Call of Duty. Jediný rozdíl tak spočívá v tom, že namísto známek sbíráte srdce vašich padlých nepřátel. Hru tak do jisté míry zachraňuje neustálá nadsázka a vtipkování, jehož terčem jste především vy. Váš průvodce ve formě žabáka s patřičně prořízlými ústy nevynechá jedinou možnost, aby vám dal najevo, jak bezvýznamným kusem ničeho jste.

Přitom ne vše je na hře špatné. Jak už jsem naznačil, i přes všechny zmíněné chyby můžete dospět ke vcelku zábavné hratelnosti a sem tam narazíte i na svěží nádech něčeho nového a originálního, jako je například výběr místa, kde se zrodíte po vaší smrti. Namísto klasického výběru z respawn pointů, si můžete po omezenou dobu vybrat jakékoli místo na mapě, do kterého následně mrštíte vaše papírové alter ego. Bohužel ani hrstka dobrých nápadů nevyváží náruč plnou chyb a kopce promarněných příležitostí. Alespoň že hra byla zdarma v rámci PS Plus.