Pokud bychom chtěli na otázku položenou v perexu odpovědět a soustředili se výhradně na příběh jakožto nedílnou součást většiny současných her včetně hopsaček, museli bychom konstatovat, že Mariovi ujel vlak tak před dvaceti lety. Série se sice s každou novou hrou vyvíjí a přináší řadu novinek, ale kdybyste běžnému smrtelníkovi ukázali několik náhodně vybraných dílů, kromě postupně se zlepšující grafické stránky by na první pohled příliš změn asi nezaznamenal. Nintendo si totiž jede pořád to svoje a tvrdohlavě se odmítá přizpůsobit měnící se době. Asi netřeba zmiňovat, že na vás čeká stoprvní variace záchrany bezmocné princezny Peach, jež se má stát proti své vůli manželkou zlotřilého Bowsera, a že se opět kromě nesrozumitelného hlaholení místy proloženého nějakým tím zřetelně proneseným slovem nebo jménem nedočkáte plnohodnotného dabingu. Zároveň je ovšem fér položit si otázku, která se přímo nabízí: A je to špatně?
Komplexní příběh sice od Maria nikdo neočekává, ale to by neměla být záminka pro to, aby se na něm do budoucna nezapracovala o něco víc, třebaže je předem daná premisa únos-záchrana v tomto ohledu pro Nintendo možná trochu svazující. Co se dabingu týče, zkuste si místo té hatmatilky představit angličtinu či japonštinu, případně si prostřednictvím nějakého videa připomeňte Super Mario Sunshine. Máte? A jak se vám to pozdává? Mě moc ne. Je tedy na každém z vás, jak, případně jestli tuto v některých ohledech určitou strnulost a neměnnost série přijme, nebo se porozhlédne jinde.
Pokud je však Switch vaší jedinou konzolí a jste fanoušky plošinovek, tak těch možností upřímně zase tolik nemáte. Respektive příliš lepších možností nemáte a asi ani dlouho mít nebudete. Super Mario Odyssey je totiž navzdory schematickému příběhu, který pochopitelně slouží pouze jako kostra držící pohromadě další dobrodružnou výpravu a dodávající Mariovi motivaci objevovat nová království, skvělá hra. A opět dostatečně odlišná na to, aby si zasloužila vaši pozornost.
2017: Vesmírná odysea
Že tohle bude trochu jiný Mario, než na jakého jsme v posledních letech zvyklí, dokazuje už střelka kompasu ukrývajícího se poblíž pravého horního rohu obrazovky. Ne že by ho snad bylo až tak potřeba, ale jeho přítomnost jako by symbolicky upozorňovala na to, že oproti poslednímu velkému dílu s podtitulem 3D World Super Mario Odyssey co do velikosti řádně nabobtnal a rozprostírá před hráčem poměrně rozsáhlé otevřené světy, v nichž není problém strávit klidně mezi jednou až pěti hodinami v závislosti na tom, jak moc je chcete zkompletovat. Pokud jste v tomto směru odhodlaní, čeká na vás velká spousta různorodých úkolů i časté návraty do již prozkoumaných království a jednotlivých úrovní. V nich na vás prakticky vždy čeká nějaký ten úkol navíc, který při první návštěvě buď přehlédnete, je nedostupný nebo zatím není ve vašich schopnostech si s ním poradit. Nepůsobí to otravně ani jako nucená berlička k prodloužení herní doby. Když totiž uvážíte, že celkem titul nabízí více než tucet království, jednoduchou matematikou se dostanete k celkem velkorysé časové investici, kterou si od vás nový Mario vyžádá.
„Oproti poslednímu velkému dílu s podtitulem 3D World Super Mario Odyssey co do velikosti řádně nabobtnal a rozprostírá před hráčem poměrně rozsáhlé otevřené světy, v nichž není problém strávit klidně mezi jednou až pěti hodinami v závislosti na tom, jak moc je chcete zkompletovat.“
Odyssey stylem otevřených světů připomíná starší díly Super Mario 64 a Super Mario Sunshine. Jednotlivá království jsou různě rozsáhlá (a bohužel i různě nápaditá a graficky poutavá, jako by snad na každém pracovala jiná část týmu a nikdo neviděl hru v její finální podobě), a i když některá z nich působí pouze jako trochu větší level, každé obsahuje velkou spoustu menších podúrovní, a tak se v nich díky jejich rozvětvenosti a širokým možnostem ve stylu Wiičkové série Galaxy nikdy nudit nebudete. Radost z objevování řady skrytých cestiček a zákoutí a nalézání mincí místní měny je u Odyssey motivována hned dvojím způsobem. Jednak můžete nakoupit za nastřádané collectibles různé tematické oblečky a doplňky, takže už v žádné situaci nevyvoláte společenské faux pas nošením pracovních montérek. A zadruhé vám vhodný obleček může zpřístupnit jinak nedostupnou část úrovně a věřte, že ta vždy ukrývá nějakou tu odměnu.
Nejedná se přitom pouze o mince, které prošustrujete v místním obchodě, ale zejména o měsíce. Mariův hlavní úkol, pochopitelně vedle záchrany princezny Peach, totiž představuje sbírání tzv. Power Moons. Měsíce slouží jako palivo vašeho vesmírného korábu Odyssey, jinými slovy představují ekvivalent k dřívějším hvězdičkám coby klíče k odemykání dalších království. Tak jako v minulosti pochopitelně platí, že ani zdaleka není třeba nalézt všechny, abyste mohli postoupit dál. Povinný počet měsíců získáte většinou poměrně snadno, kdežto zkompletování sbírky představuje výzvu pro ty vytrvalejší z vás, kteří se nespokojí s prostým dokončením základní hry, ale chtějí ji pokořit na 100 %. Je nepsaným pravidlem, že dohrání samotné příběhové části nebývá u Mario titulů většinou příliš obtížné a ta hlavní výzva na vás čeká až při snaze o kompletní dokončení. Proto zamrzí, že u Odyssey to většinou není ani tak výzva týkající se vašich dovedností, jako spíš volného času. Ano, získání všech měsíců zabere spoustu času a ano, je to velká zábava, ale většinou ne příliš náročná na váš um.
Chápu, že je to minimálně zčásti motivováno tím, že někteří Switch využívají při cestě hromadnou dopravou, kdy mají doslova pár volných minut a chtějí získat nějaký ten měsíc, což při půlhodinové úrovni dost dobře nejde (Switch samozřejmě můžete uspat, ale vracejte se k rozehrané pasáži po pár hodinách/dnech, že ano). Hraní tím sice odsýpá, ale obtížnost se přeci nerovná rozsáhlost. Klidně by Odyssey mohla nabízet řadu kratších levelů a menších úkolů, k nimž je ale potřeba půl hodiny ladit formu (nějaké tam jsou, ale není jich tolik jako dřív, respektive je jich vzhledem k celkovému počtu výzev mnohem menší procento). Mému egu by sice polichotilo, kdybych hrou prošel jako nůž máslem díky své nezměrné šikovnosti, ale tím to určitě nebude, jelikož u Maria se nervuju pravidelně a s chutí, což tady prakticky odpadá.
Je škoda, že u hopsaček je poměrně nesnadné připravit těžší stupně obtížnosti. Když chtějí svou hru zkomplikovat například vývojáři stříleček, jednoduše udělají protivníky odolnější nebo protagonistu zranitelnějším. To ovšem u her typu Mario, kde mezera mezi dvěma plošinkami musí mít vždy maximálně určitou šířku, vaše postava disponuje v základu „pouze“ třemi životy a bossové mají přesně danou sekvenci útoků, dost dobře nejde, protože by se sesypal samotný design hry. Právě proto mívá Mario vždy spoustu obsahu nad rámec příběhu, jehož účelem je uspokojit právě zkušenější hráče. Čekal bych, že s tímhle křehkým balancem obtížnosti si matadoři z Nintenda poradí daleko lépe, tím spíš, že v minulosti se jim rovnováhu najít dařilo. V případě, že se vás týká opačný problém, s hraním nemáte příliš zkušeností nebo vás rozsah a možnosti hry jednoduše vyděsily, existuje možnost kdykoli přepnout na snazší Assist Mode, jenž Mariovi poskytne více životů, pád do jámy mu z nich pouze ukrojí jeden dílek a ten se navíc automaticky doplní, když na chvilku zůstane stát na místě.
Čapka za všechny peníze
Pokud pomoc hry nepotřebujete, ale rádi byste si zahráli s někým blízkým, stačí předat jeden Joy-Con parťákovi a ten vám v kůži vaší slušivé červené čapky jménem Cappy (a mnohých dalších pokrývek hlavy, do nichž se Cappy umí proměnit) bude dělat během výpravy za záchranou Peach společnost. Zároveň se jedná o ideální příležitost, jak Maria z první ruky přiblížit klidně i velmi malým dětem, které na první pohled osloví vizuální stránka, ale hra by na ně byla zatím příliš komplexní. U Odyssey tak můžete svou ratolest pověřit zodpovědnou úlohou, ovládáním nepostradatelného a hlavně nesmrtelného Cappyho, a užít si u hry příjemné společné chvíle. To samé samozřejmě platí i tehdy, pokud se vy nebo váš spoluhráč považujete spíše za méně zkušené nebo sváteční hráče.
Když už přišla řeč na Cappyho, pojďme se mu věnovat trochu podrobněji, protože se z hlediska hratelnosti jedná o nejvýraznější novinku Odyssey. Kromě toho, že se ve své původní podobě jedná o cylindr s velkýma očima, který se k vám přidá, aby zachránil z Bowserových spárů svou sestru Tiaru, dokáže i mluvit a měnit vzhled. Ať už hrajete sami nebo ve dvojici, Cappy je nedílnou součástí vašeho dobrodružství a plní hned několik funkcí. Mario může svou čepicí házet různými směry, takže slouží jako zbraň a nástroj k rozbíjení všemožných objektů, případně díky ní snadno posbírá roztroušené mince. Dále se dá uplatnit jako odrazové prkno při skoku do výšky nebo mobilní plošinka, když je mezera mezi dvěma objekty příliš velká. Nejdůležitější je však Cappyho schopnost převtělit se do obyvatel jednotlivých království a nemusí jít přitom pouze o protivníky, ale i neškodnou okolní faunu či neživé objekty. Prostým mrsknutím čepice po vyhlédnuté oběti se zmocníte jejího těla, což představuje jakousi obdobu oblečků propůjčujících Mariovi určité schopnosti, s nimiž jsme se setkali v řadě předchozích dílů. Díky převtělování se vám otvírají zcela nové možnosti hraní, navíc není tato schopnost u většiny obětí (až na T-Rexe, Bullet Billa a jeho větší varianty Banzai Billa – to jsou ty raketky, které po chvilce explodují) nijak časově omezena. Třebaže představa ovládnutí těla takového Goomby možná nepůsobí dvakrát lákavě, v případě Tyranosaura Rexe nebo bojového tanku už jde o značně destruktivní nabídku.
„Nejdůležitější je však Cappyho schopnost převtělit se do obyvatel jednotlivých království a nemusí jít přitom pouze o protivníky, ale i neškodnou okolní faunu či neživé objekty.“
Jak moc jste na Cappym závislí si uvědomíte v těch momentech, kdy se bez něj musíte v rámci nějakého úkolu na malou chvilku obejít. Najednou si připadáte takřka bezmocní a určitě se vám tak jako mě stane, že zbytečně přijdete o jeden dílek života nebo rovnou zemřete, protože se do někoho budete chtít převtělit nebo přeskočit širokou propast, aniž byste si uvědomili, že to první bez Cappyho nedokážete, a to druhé se dá sice provést jinou tlačítkovou kombinací, ale doskok není ani zdaleka tak velký. Převtělování zároveň umožňuje designérům z Nintenda, aby se pořádně vyřádili jak do horizontálního, tak i vertikálního rozměru jednotlivých království a úrovní. Přeskakujete, přelétáváte, demolujete, a když už si myslíte, že je tím studnice nápadů pro toto dobrodružství vyčerpána, hra před vás zničehonic postaví hladce zakomponovanou retro 2D pasáž jako vystřiženou z éry osmibitového Maria – obsahující rovněž povědomé melodie a některé z osvědčených fintiček.
Velký úspěch staré značky?
Asi vás zajímá, jak se Mario vzhledem k široké škále možností a různým stylům hraní ovládá. Tady samozřejmě záleží hlavně na tom, jakým způsobem Switch používáte a jaké jsou vaše preference. Já mám poměrně velké ruce a dlouhé prsty (takže mi odmala prorokovali kariéru klavírního virtuosa nebo zloděje – a než se zeptáte, vždycky mě víc fascinoval Sám doma než Pianista), tudíž se mi jako nejideálnější varianta jeví použití Pro Controlleru, avšak ne každý bude ochotný investovat peníze do dalšího ovladače. Ani ostatní varianty, tedy ovládání Joy-Cony, ať už připojenými ke Gripu, k obrazovce Switche nebo drženými samostatně v každé ruce, nečiní nejmenší potíže. Hraní s oddělenými Joy-Cony představuje nejintuitivnější ovládání, co se pohybových aspektů hry týče a nejlépe se s nimi například určuje dráha letu Cappyho, ale zaplatíte za něj daň v podobě horší ergonomie. Pokud hrajete sami, tak je na delší hraní bezpochyby lepší zvolit některou z alternativ. Navíc většinu úkonů z nabídky pohybového ovládání dokážou obstarat jednotlivá tlačítka na ovladačích, takže pokud nechcete, nemusíte bez ustání máchat rukama ve vzduchu jak vzteklí.
„Nintendo se zaměřuje zejména na větší či menší detaily v bezprostřední blízkosti postavy, kdežto v dálce si můžete čas od času všimnout doskakování objektů a textur, ale není to nic hrozného a dá se to chápat jako daň za otevřené světy a maximální plynulost zážitku na drobném přenosném zařízení.“
Co se grafického zpracování týče, je to s Odyssey takové všelijaké. Jednotlivá království mají vždy konkrétní téma, a ne každé je stejně vizuálně vděčné. Prostředí topící se v barvách zapadajícího slunce a hýřící všemi barvami nebo jiné atmosféricky zahalené do tmy a zkrápěné silným deštěm mají tu výhodu, že jsou vizuálně poutavá. Nehledě na tematickou atraktivitu mi ovšem přišlo, že některé světy působí poněkud prázdně a bez života a jsou za grafickým standardem těch zbylých. Když jsem si pro srovnání zapnul předchozí díl Maria na Wii U, i on vypadal stále velmi atraktivně, asi hlavně díky uzavřeným levelům. Musím tedy uznat, že při přímém srovnání není rozdíl mezi starším a novějším dílem natolik markantní, zvlášť když přihlédneme k tomu, že je kromě několika let dělí také jedna generace konzolí. To ovšem neznamená, že by Super Mario Odyssey působil technicky zastarale. Nintendo zná nejlépe limity své konzole a umí s nimi patřičně pracovat. Proto se zaměřuje zejména na větší či menší detaily v bezprostřední blízkosti postavy, kdežto v dálce si můžete čas od času všimnout doskakování objektů a textur, ale není to nic hrozného a dá se to chápat jako daň za otevřené světy a maximální plynulost zážitku na drobném přenosném zařízení. Navíc podobné neduhy zaregistrujete především při hraní na televizi, v handheld módu se leckterý drobný nedostatek ztratí.
Super Mario Odyssey rozhodně není bez chyb. Nižší obtížnost znemožňuje, aby byl zážitek za každé situace maximální výzvou. To se daří u komplexních království, jako je například písečné a městské, ale o poznání hůř pak u jezerního nebo jídelního. Hra má naštěstí v rukávu jeden velký trumf – od začátku do konce je mimořádně pohlcující zábavou. Každou chvilku před vás staví nové a nové situace a překážky, nabízí různorodé světy a rozličné styly hraní, takže se nikdy nenudíte. A když se člověk baví, tak pochopitelně snáze nad nějakými těmi nešvary přivře oko, protože jednoduše nemá čas na ně myslet. Pokud jde totiž o nejdůležitější aspekt hry, tedy samotnou hratelnost, tam dělá Nintendo i díky řadě nových a umně zakomponovaných starších nápadů opět všechno dobře. Co dobře, přímo výborně.
Super Mario Odyssey koupíte v našich obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.
Recenze
Super Mario Odyssey – odvrácenější strana Měsíce
Mario na doma i na cesty, pro vlky samotáře i dvojice. Ať už ho budete hrát kdekoliv a s kýmkoliv, o velkou porci zábavy máte postaráno. Škoda jen, že nepředstavuje větší výzvu pro zkušenější hráče, hned by bylo na světě zas o něco líp.
Líbí se nám
- čirá esence neutuchající zábavy
- chytře navržené úrovně
- velká spousta možností
- hra pro více hráčů
- propojení staré a nové éry Maria
- kratičké úkoly se skvěle hodí k hraní na cestách
Vadí nám
- nízká obtížnost – malá výzva
- grafika, byť pěkná, nepůsobí jako generační skok
- občasné technické zádrhely
Rozehráno včera a nakonec jsem se od toho až do noci nehnul. Ta obtížnost jako mínus je sporadická. Boss fighty nejsou nikterak složité, nicméně vyšší obtížnost supluje nalézání všech měsíců a fialových mincí… Najít úplně vše bez pomoci internetu bude trochu oříšek. Takže asi tak. Grafika je super. Jako generační skok bych bral celkovou hratelnost a "feeling", který hra má. To je myslím si daleko lepší přínos, než kdyby se více šperkovalo grafické pozlátko. Tento rok byla koupě Switch konzole nejlepší herní finanční investice. Ostatní konzole jsem prodal. nebo se na ně práší. Vzal herní PC a Switch. Naprosto nepřekonatelná kombinace.
No, myslím, že hodnocení, které hra celosvětově sesbírala, mluví za vše. A pokud se zde najde člověk, co to nechápe, hru nehrál a troufá si tvrdit, že jsou lepší hopsačky/plošinovky, než je tohle. . : o) tak. . takového je třeba už jen politovat. . holt je to člověk trvale mimo mísu. . netřeba se kvůli takovejm hněvat ;o)
Další desítková hra. Nintendo prostě ví jak dělat zábavné hry. Jednoduchá ale dost zábavná hratelnost. Můj první Mario a nemohl jsem si přát lepší hru. Bavil jsem se až do konce. A to plánuji s hrou strávit ještě mnohem více času
S koupi Switche jsem čekal na to, jak dopadne Mario. No a jelikož dopadl dobře, tak už není důvod se mu vyhýbat.
Odpověď na komentář uživatele Martin Cvrček
lenže ten čo chce výzvu po celý čas? toto už neriešiš? mňa ta "hlavná linka" a jej jednoduchosť náhodou dosť sere
Odpověď na komentář uživatele kuler91
Je to velmi jednoduché, jde o čistou esenci hratelnosti, zábavy, level designu bez pozlatek okolo. Zahraj si a pochopis velmi rychle. At na Nintendo každý nadává jak chce, jejich hry jsou vždy důvod k zamyšlení, jde to udělat jednoduše s důrazem na samotnou zábavu. A já osobně si vždy budu stát za názorem, že vedle velkých konzoli by si měl každý kdo to myslí s hraním vážně, pořídit alespoň jednu konzoli od Nintenda bez předsudků a házení špíny, že jde o konzoli pro děti. Pak teprve bude mít každý hráč čistou hlavu na soudy ohledně jakékoli hry. Všem hráčům přeji herní předvánoční žně, myslím, že tentokrát se vážně dostane na každého v jakémkoli žánru.
Odpověď na komentář uživatele kuler91
možná by sis měl hru zahrát
Odpověď na komentář uživatele kuler91
Tak si to zahraj s čistou hlavou bez předsudků a uvidíš…
Může mi někdo vysvětlit tuhle hru a jak je možné, že sbírá 100 % skoro všude ?
1) Není tam žádný příběh
2) je to hopsačka, troufám si trvdit, že aktuálně existuje tolik plošinovek, které jsou daleko lepší než tohle …
3) Hlavním úkolem je sbírání měsíčků a to pořád dokola . .
4) Skoro žádná výzva
5) Vypadá to dětinsky …
U Zeldy neříkám ani slovo, věřím tomu, že to je skvělá hra, ale tohle ?
mám odehráno několik hodin, takže si dovolím s obtížností oponovat.
průchod hlavní příběhovou linkou je celkem jednoduchý, takže se v něm nikdo moc nezasekne. naopak u vedlejších úkolů a sbírání dalších měsíců obtížnost roste.
tohle hodnotím velmi kladně. obtížnost je rozvržena tak, že běžný hráč se nezasekne a hru bez problémů projde, kdo chce vízvu, tak může hru splnit na 100%
"…. . čas od času všimnout doskakování objektů a textur, ale není to nic hrozného a dá se to chápat jako daň za otevřené světy a maximální plynulost zážitku na drobném přenosném zařízení. "
Skvělý ale proč se to taky děje na PS4 Pro a v PC hrách ?
Zaprděná hopsačka, která je možná tak trochu lepší mobilní hopsačka a hra roku ? HAH …
Myslím ze 97 Metacritic hovoří za vše, pravděpodobně hra roku, možná se bude dělit se Zeldou. Grafika vypadá výborně, fotorealisticky Mario by absolutně nefungoval, lidi co vykládají o nějakých “dnešních standartech” absolutně neví která bije.
Odpověď na komentář uživatele
Nebudem tu s vami vypisovat slohové práce. Svoj názor som napísal a nič o plošinovke som nespomínal, takže neviem kde si zobral, že som napísal, že je to zlá plošinovka, ale niečo také? Sám hre dávám 9/10, pretože viem, že Mariovky sú kvalitné a zábavné hry.
LukasManak: Tak stačí čítat diskusie pod dneštnýmy recenziami ako si ludia (deti) stažujú, že hra nemá 4k/60fps, fyziku, AI, ostré textúry, čiasticové efekty, motion capture…. . a Switch je 50/50. Napol handheld a napol konzola pod TV, žiadne , , v podstate" neni. Mal som ho a ako handheld je to výborná vec, ale ako konzola pod TV už riadne zaostává a na velkej TV je to vydiet. Samo Nintendo povedalo, že nechcú so Switchom konkurovat 3DS-ku a je to niečo medzi domácou konzolov a handheldom (50/50) .