Black Mirror – restart Posla Smrti

Recenzovaná verze: PC

My Češi jsme vždy náležitě pyšní, když se produkt vytvořený v našich končinách dostane do světa a ještě k tomu je úspěšný. V herním průmyslu máme už pár pěkně hlubokých zářezů. Jedním z nich je i legenda point & click adventur Posel Smrti, ve světě známý jako Black Mirror. Tento titul se dočkal dvou pokračování a pak se na dlouhých šest let odmlčel. Až nyní se fanoušci konečně dočkali dalšího pokračování. Ono to vlastně není ani takové pokračování jako spíš restart celé série. O ten se postaralo německé studio King Art Games a v dnešní recenzi se dozvíte, jak se to našim sousedům povedlo.

Vítej doma, Davide

Tentokrát nás děj zavede do Anglie na začátku 20. století. David Gordon, potomek jednoho z nejstarších skotských klanů, se vrací zpátky do rodinného sídla poté, co jeho otec spáchal sebevraždu. Ještě před tím nešťastným skutkem ale svému synovi zanechal tajuplnou bedýnku plnou nic neříkajících předmětů a informací. A tak Davidovi nezbývá nic jiného, než zjistit, co se dělo v posledních týdnech otcova života a odhalit tajemství celého rodinného klanu.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Hlavní postava se bude potýkat se vším, co správná hororová adventura může jen nabídnout. Budete řešit mnoho logických hádanek, procházet hromadou spoře osvětlených místností a samozřejmě nebude nouze ani o nějakou tu lekačku. Nejdůležitějším prvkem point & click adventur je ale samozřejmě řešení všemožných záhad a hlavolamů. Ne, jinak tomu není ani v případě Black Mirror. Tyto všemožné puzzle jsou vesměs originální, nápadité a místy poměrně i docela náročné. Jasně, může to být tím, že nepatřím zrovna mezi bystřejší jedince (někdy mám pořád zašlápnutou spojku, i když mám zařazen neutrál), ale některé indicie se dají poměrně snadno přehlédnout.

Vy pak dlouhé minuty chodíte pořád dokola a přemýšlíte, na co že jste to zapomněli. Ovšem když konečně přijdete na řešení, zaplaví vás příval endorfinu a vy najednou věříte, že jste pokořili tu nejtěžší možnou hádanku a nic vás už nezastaví v odkrývání příběhové linie. Tento pocit vám vydrží tak následujících pět minut, než se před vás postaví další z intelektuálních výzev.

„Budete řešit mnoho logických hádanek, procházet hromadou spoře osvětlených místností a samozřejmě nebude nouze ani o nějakou tu lekačku.“

Atmosférický robot

Vizuální podoba hry není vůbec špatná, ale má tolik do očí bijících nedostatků, že sama sobě kazí dojem z hraní a celkovou atmosféru. Třeba prostředí je velice povedené. Tajuplné pokoje osvětlené jen svícnem nebo lampami, které vrhají světlo na do detailu zpracované interiéry, vám mnohdy naženou husí kůži. Krásně je vyobrazena i práce s „ruční“ svíčkou, kterou si sebou nesete. Při každém pohybu reaguje na prostředí a vrhá strašidelné stíny všude kolem vás. I venkovní scény jsou vyvedeny s příjemným tajuplným nádechem, který dobře podtrhuje už tak hutnou atmosféru.

S libostí se bohužel nedá mluvit o postavách. Black Mirror používá jakýsi prapodivný styl na pomezí karikatury a realismu, který se ovšem nemusí líbit každému. Já sám jsem s tím měl ze začátku problémy. Například hlavní postava má tak nesympatický vzhled, že si nedokážu vybavit jinou hru, kde by mi hrdina vadil více.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Působí totiž jako naprostý idiot, který jen roboticky zírá na vše kolem. Jako by celou hrou procházel v hypnóze a tu a tam jen pronesl nějaké moudro. Stejný dojem mám i z vedlejších charakterů hry. Tváře mají až přehnaně předimenzované a je vidět, že autoři chtěli ukázat, jak moc je jejich grafika povedená. Raději měli ale věnovat více času animaci. Když se totiž někdo ve hře rozmluví, působí to jako simultánní dabing ze sedmdesátých let, kdy se pusa sice hýbe, ale ne tak, jak slova přicházejí.

Podle mého názoru je velkým nešvarem i již zmíněný dabing. Ano, jistě, hra se odehrává ve Skotsku, ale takhle přehnaný skotský dialekt se jen tak nevidí. Všichni kromě hlavního hrdiny mají přízvuk tak výrazný, že by prořezal i ocelové pláty. Naproti tomu onen hrdina zní jak afektovaný trouba. Největší zklamání ale přichází v okamžiku, kdy si chcete nastavit češtinu, nebo alespoň české titulky (abyste o ten McGreggorský jazyk nepřišli). Nic takového ale ve hře není, jediná možnost je němčina nebo angličtina. Musím se přiznat, že s angličtinou většinou problémy nemám, ale bez titulků bych to určitě nedal a vsadím se, že s českou lokalizací bych si zážitek ze hry více vychutnal. Autoři totiž zapomněli, že herní předchůdci jsou ze Srdce Evropy a že právě oni se těší na návrat do Black Mirror. Velká škoda.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Po kapsách mám vše

Black Mirror, stejně jako mnoho adventur před ním, pracuje s principem interaktivního inventáře. Po kapsách tedy máte hromadu předmětů, dopisů a indicií, které se vám k dalšímu postupu budou hodit a každý z nich si můžete různě natáčet a prohlížet si jej. Kromě toho je i spousta předmětů variabilních – lze s nimi různě manipulovat a měnit je.

Mimo hlavní dějovou linku jsou po celé hře poschovávány různé útržky obrázků, které si později můžete v menu (v sekci extras) skládat dle libosti. Jedná se hlavně o výjevy známé z propagace hry, což není nic světoborného nebo originálního, ale určitě to potěší. Když ale zrovna neskládáte puzzle a nehrajete si v inventáři se svou sbírkou předmětů, prozkoumáváte prostředí. Doslova.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Pokud se jedná o aktivní předmět, David k němu přistoupí, a vy z jeho pohledu můžete pomocí šipek prohledávat každou skulinku starého kabinetu nebo rustikální knihovny. To je poměrně originální nápad, který hře dodává opravdový pocit poctivého hledání informací.

Jiný přístup

Přiznám se, že mé tvrzení, že se jedná o point & click adventuru, není tak docela pravdivé. Ovládání se od svých předchůdců jemně liší v tom, že celou hru už neovládáte jen myší. Nyní se pohybujete po prostoru klasicky pomocí WASD kláves. Díky tomu působí vaše interakce dosti sekaným dojmem. David se tak při každé změně kurzu hýbe jako vojáci při přehlídce. Krásným příkladem tohoto problému může být hned úvodní sekvence (ve které nehrajete za Davida), kdy běžíte za tajuplným hlasem krajinou. Pohyb je tak nepřirozený, až je vám z toho smutno. Myslím si ale, že při použití gamepadu nebo podobného ovladače se toto trhání sníží. No jo, ale já hraju na počítači.

„Ovládání se od svých předchůdců jemně liší v tom, že celou hru už neovládáte jen myší. Nyní se pohybujete po prostoru klasicky pomocí WASD kláves.“

Black Mirror – náročné nejen na hádanky

Když jsme zde na Zingu zveřejňovali minimální požadavky na grafickou kartu, zhrozil jsem se. Tak přehnané nároky mi ale nešly na rozum. Po spuštění hry a nekonečném prvním načítání jsem si ale přesto nastavil vše na největší detaily a rozlišení (jsem prostě frajer) a pustil se do hraní. To samotné nezaznamenalo žádný sekaný pohyb a vše působilo plynule. Ovšem jen do té doby, než se začala načítat další lokace. Ve hře, ve které často navštěvujete nové prostory, je naprosto nepřípustné, aby se každá změna načítala deset vteřin. A to nemluvím nemluvím o tom, když sejdu ze schodů do přízemí nebo vejdu do jiné místnosti. Dlouhé načítání vás nemine ani po prohlížení interaktivních předmětů. Bohužel to strašně zpomaluje celkový dojem ze hry, což má ve finále záporný vliv nejen na spád děje, ale i na hratelnost.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Světlo na konci

I když má Black Mirror ještě hodně věcí, na kterých by mohli vývojáři zapracovat, určitě se nejedná o špatnou hru. Má slušnou atmosféru, kvalitní příběh a audiovizuální zpracování, které sice ničím až tak nevyniká, ale určitě ani neurazí. Přemýšlím jen nad tím, jestli už není tento styl adventury zastaralý. Ano, přináší sice nové věci, svůj žánr už ale nikam dál neposouvá. Za úvahu také stojí, jestli Black Mirror zbytečně nestaví na slávě zavedené značky a neobstál by lépe jako samostatný titul. Některé legendy se totiž nemají probouzet a mají spát klidným spánkem do té doby, dokud si k nim nějaký nadšenec nenajde opět cestu.

Black Mirror koupíte v našich obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.